MILAN BLAHYNKA

V červnu jsem s radostí přijal pozvání na kongres slovanských Matic, konaný ke stému výročí obnovy činnosti Matice slovenské v Martině, který je fakticky i v dnešní době hlavním městem slovenské kultury. Na rozdíl od básníka a esejisty, jehož si vážím a jehož názory jsou mi blízké, nemyslím, že existence Matice slovenské je už anachronismus, protože slovanské Slovensko má už svůj stát, který hájí národní zájmy. Stačí na to? A v jiných zemích, převážně nebo třeba jen částečně slovanských, už opravdu není zapotřebí matiční aktivity, jsou-li tam práva včetně práv menšin ústavně zaručena, je tomu podobně růžově? Pochybuju. Neboť agresivní globalizace degraduje národní hodnoty na pouhý folklor. Kongres v Martině, kde Matica slovenská sídlí, mě utvrdil v přesvědčení, že potřeba hájit a podporovat národní identitu cestou péče o národní jazyk a jedinečnou národní kulturu je v čase globalizace naléhavější než mnohdy dřív a je třeba konat, než bude pozdě; než různí lokajíčkové světovosti přesvědčí slovanské národy, jak se to děje už u nás, že vlastně Slovany ani moc nejsme, že jsme geneticky tak trochu i Keltové, i Germáni atd., takže jacípak jsme vlastně Slované a nač nějaká slovanská vzájemnost?

Na kongrese slovanských Matic a zvl. na úvodním galavečeru poezie slovanských národů v originále i překladech do slovenštiny, kde se básníci a překladatelé vyznávali ze své bytostné a tvůrčí věrnosti svému národu, bylo mi dobře. Tomu se ani mentem nedivím. Původem z českých, přesněji moravských rodičů z Moravského Slovenska, ještě navíc narozen v Ružomberku, jsem trochu i Slovák, byť jako ctitel Vančury, Biebla, Wolkera, Nezvala, Seiferta, V+W, Kainara, Kuběny, Veselského (a mnoha ještě žijících a píšících českých básníků) jsem Čech jako poleno a mám i všecky negativní vlastnosti svého národa, vlastnosti, s nimiž zápasili a zápasí čeští básníci, ale i jednu vlastnost snad pozitivní, totiž kritičnost až skepsi.

Nad čím jsem však v matičním Martině užasl, byl obdiv a srdečné přijetí, jehož se tam (tak jako předtím v dubnu na Slovenské literárné jari ve Vysokých Tatrách, a jak jsem se doslechl, mezitím i v Srbsku při cyrilometodějských oslavách) dostávalo od básníků, esejistů, prozaiků, publicistů Lydii Romanské. Jako by byla ještě víc jejich než mé nedružné já. Když Romanská recitovala na tom galavečeru nejen české, ale i slovenské a slovensky psané své verše za zbožné pozornosti plného sálu martinského Komorního divadla a strhl se pak dlouhý potlesk, vybavily se mi dvě věty z Vančurova Útěku do Budína:

„O tuto prostotu, o tuto srdečnost jsou Slováci lepší. Proto nalezli zalíbení v Janě,“ české dívce v románě Vančurově, uprchlé se svou láskou a za láskou do Budína a pak na Slovensko a Slovenskem unešené. Proto Léta Páně 2019 nalezli Slováci zalíbení v Lydii Romanské. Na rozdíl ode mne je přirozeně prostá a srdečná a družná. Družností nemyslím nějaké vysedávání a hlahol v českých pivních hospodách a v moravských vinných sklípcích, skutečná družnost je mně jen jiné jméno pro přejnost, jaká nám v závistivě soutěživých Čechách chybí. U nás se žárlí a závidí, v horších případech pomlouvá a podráží. Když vyjde u nás dobrá kniha, vynesou ji autorovi kamarádi do nebe, a jsou-li zrovna u lizu, zjednají jí ceny a velký mediální ohlas, přímo kampaň. Ostatní vidí na té knize samé nedostatky, mají ji ze pahodnotu nebo přímo škodlivinu, v lepším případě ji ostouzejí, v horším ji podrobují kritice totálního mlčení, vyhazovu do zapomnění.

Na Slovensku se neméně soutěživí autoři z úspěchu svého kolegy, i když se s ním nemají zrovna rádi, i když se s ním neshodují v názoru na svět, kulturu, literaturu, dokonce i když s ním polemizují, přece jen těší, radují, a když blahopřejí, není to pustá formalita, natož licoměrnost nebo ironie, ale přejnost. Protože si uvědomují, že národní kultura se rozvíjí a je na vzestupu, jen když to v ní vře a není všem vše jedno. Věru, máme se čemu učit, učit, učit… Díky básníku a na slovo vzatému novináři i překladateli Štefanu Cifrovi, má mnohastránkový Literárny týždennik, jehož je nyní po esejistovi Dinkovi úspěšným šéfredaktorem, stále vysokou úroveň a pro nejen slovenskou, ale i slovanskou literaturu a vzájemnost vynalézavě a odpovědně pracuje Cifra za čtyři (neboť ani na Slovensku, kde stát tak velice neskrblí na literatuře jako u nás, není peněz zdaleka dost).

Přitom u nás jistě víc než na Slovensku kultura, péče o jazyk a literatura potřebuje, aby rozvinula činnost Matice česká, o jejíž existenci většina národa – jak se opakovaně přesvědčuji – ani neví. Když oficiální jazyková instituce benevolentně přihlíží k trapnému ochuzování českého jazykového bohatství, ochuzování například o smysl pro vid českých sloves, toleruje zrůdnosti typu „bude soustředit“ a neví o tvaru „soustřeďuje se“, ba už hrozí, že nezasáhne ani proti údajně žádoucímu vyškrtnutí přechodníků ze školních osnov, je nejvýš na čase bránit a uhájit, čím čeština a díky i jejím výrazovým možnostem a schopnostem byla česká poezie, próza, dramatika a esejistika jedinečná a vynikala.