IVO FENCL
Výtvarník a publicista Václav Králíček se ve svých knihách soustředí na historii lodí: Lvi na vlnách nás zanesli do časů fiktivního kapitána Hornblowera z Forresterových knih, další publikace analyzují krymskou válku a vzpouru na Bounty. Zpracoval taky historii Titaniku a omylem je říkat, že nosí dříví do lesa. Je sice fakt, že se o žádné lodi nepsalo tak moc, ale ne všechny ty knihy jsou dobré. Tato ano a Václav Králíček se vyvaroval i nadbytečných spekulací či nejapných zjednodušení. Pouze je závěrem uvádí jako teorie a jeho vlastní příběh je neobyčejně komplexní. Nelze to říci o bezpočtu dalších knih, které se často pouze trefují do vlastních momentů katastrofy.
Dílo se dělí na šestnáct částí. Formou stručných a pojmenovaných kapitol nás provádějí osudem nešťastného produktu společnosti White Star Line a autor připomíná tehdejší závody lodí o Modrou stuhu. Když líčí stavbu velikána, upozorní ovšem na „drobné“ chyby.
Fatální mohla být už velká váha lodi, vždyť jen těleso kormidla vážilo 101 tun. Funkčnost celku byla navíc obětována eleganci a zmíněné kormidlo se tudíž dostalo na spodní hranici „užité plochy“, jak ji požadovali odborníci. Takže Titanic reagoval pomaleji, než byli důstojníci zvyklí. Ale přesto stačilo pár metrů a ke srážce s ledovcem by nedošlo.
Ani ledovec nemusel na trase být. Nebo snad ano? Ledovce toho ledna vyplavil na oceán nezvykle silný příboj, neboť 4. 1. 1912 se Slunce, Země a Měsíc dostaly do řady. Měsíc byl navíc nejblíže Zemi za 1400 let a Země zase nejblíže Slunci na své celoroční eliptické dráze.
Loď měla ve člunech místa pouze pro 1178 osob, přičemž vezla 2224 osob, a to ještě nebyla třetina místa pro cestující zaplněna. Zachránilo se nakonec jen 705 lidí. „Velký počet člunů umístěných na bocích parníku mohl v budoucím cestujícím vzbudit i jiné myšlenky,“ píše autor. „A majitelé lodních společností tak uvažovali: Není to náhodou zřejmý náznak, že posádka lodi příliš nevěří a bojí se jejího potopení? Je! Stejně zvrácenou logiku uplatňovali někteří letečtí velitelé v první světové válce, když odmítali své piloty vybavovat padáky, aby je to ani náhodou nesvádělo k předčasnému opuštění boje.“
Dalšími z čertíků, co přispěli ke zkáze, byla nedomyšlená koncepce kapitánského můstku, a rovněž praxe hlídek na stěžni ignorovat dalekohledy. A proč vlastně? Jeden kapitán později vypověděl: „Dalekohledy jsou zdroj nebezpečí. Hlídku rozmazlují. Když ta vidí světlo a má dalekohled, je náchylná upřít jej právě na světlo a zjišťovat, co je to za loď; jenže to je práce důstojníka, zatímco prací hlídky je hledat již dál jiná světla.“
Specifický byl i manévr před „otřením se“ o ledovec. Nedošlo k pokynu „stroje zpět“, ale k pokynu stočit loď nalevo, ale vzápětí zase napravo. O regulérní pokus „objet“ ledovec „smykem“. Jenže kormidlo už napodruhé nestačilo reagovat. Přitom chyběly jen asi dvě vteřiny a je škoda, že titán nejel dál rovně. Experiment totiž později prokázal, že by se při přímém nárazu nepotopil. Zastavit stroje byla rozhodně chyba. Titán měl ihned začít couvat, současně s „odbočkou“. Ale neudělal to. Nicméně obava, že by nedošlo při takovém postupu k vychýlení, byla oprávněná.
Při spouštění člunů došlo ke zpoždění, a to hlavně proto, že neškolení námořníci včas nenacházeli zátky, jimiž bylo třeba zacpat výpusti zabraňující hromadění vody. Nízké užitné hodnoty tehdejších člunů si přitom byli vědomi všichni tehdejší majitelé lodních společností.
Aby se po nárazu zabránilo panice, byli cestující uklidňováni a ti ve třetí třídě dostali nejméně informací. Navíc… S ohledem na požadavky imigračních úřadů byla loď konstruována tak, aby existovalo pouze nezbytné minimum spojovacích dveří a chodeb společných všem třídám. A pozor, ti z té třetí mohli stěží s klidem opustit své věci v kajutách, nic víc obvykle neměli.
První z nich se objevili teprve v osmém či devátém člunu a takřka hodinu po příkazu k vylodění. Nakonec… Zachránilo se 70 % námořníků, protože byli třeba k obsluze člunů, ale jen 22 % členů posádky. Přežilo 97 % žen a 32 % mužů z 1. třídy, ale jen 13 % mužů ze třetí třídy. Umřelo 25 % lidí ze třetí třídy celkově a odsud se taky zachránilo jen každé třetí dítě, zatímco ze zbylých dvou tříd umřelo jedno jediné.
Je sice pravdou, že také nejbohatší muž na palubě John Jacob Astor byl vykázán ze člunu, ale dvacetiletá Annie Kelly z třetí třídy vypověděla, že jí stevard na palubě řekl: „Není nebezpečí.“ Právě po jeho důrazné žádosti se obrátila a šla zpět. Nic to nemění na tom, že pro feministické hnutí byla zkáza ranou.
Autor vzal první vydání této knihy (2012) a reflektoval některé omyly, které byly ohledně katastrofy od té doby uvedeny na pravou míru. Text tedy revidoval a… „Ač si to pravděpodobně jen nezřetelně uvědomujeme, Titanic je především jedno velké selhání člověka v jeho samolibosti a touze po dokonalosti,“ píše. „To bychom si měli neustále připomínat a to by mělo být i mementem této knihy.“
P. S. Asi největší štěstí ve smůle měl při plavbě stevard W. W. Dawes. Čímsi si totiž natolik pokazil reputaci už v prvních dnech, že jej vrchní hospodář nechal vysadit při zastávce v Queenstownu. Jiným šťastným byl pak prostý topič John Coffey, jenž tamtéž dezertoval.
Václav Králíček: Titanic. Nikdo nechtěl uvěřit. Schémata zhotovil Václav Králíček ml. Epocha. Praha 2019. 400 stran