FRANTIŠEK UHER
Jsou básnické sbírky, které pokojně plují po proudu současné české poezie. V některých rezonují čeřící se peřeje, zavíří v nich neposlušné povětří ve snaze provětrat
zatuchlá poetická zákoutí, v nichž si libují i mnozí ostřílení válečníci poetického pole. Mají jistotu, že nenarazí. Jedině snad na mělčinu nezájmu. A ojediněle zčeří hladinu dravější knihy poezie, s nimiž si nevíme dobře rady, protože připomínají neohoblovaná prkna plná třísek, znepokojují drsnou otevřeností myšlenkovou i výrazovou. U Milana Kohouta se místy zdá, že by platilo méně je více, to pokud jde o slovník, nad nímž naše babičky lomily rukama a s nímž se dosud obtížně vyrovnávají i mnozí prudérnější současní čtenáři. Ponechme však básníkovi, co jeho jest, nahlédněme z jiného úhlu pohledu.
O čem je řeč? O Kohoutově sbírce VZTEK (JT‘s nakladatelství Jana Těsnohlídka, str. 92, ilustrace Blanka Dvořáková, za pozornost stojí náklad – enormních 1200 výtisků).
Už samotný název orientuje čtenáře, tuší, co může očekávat. Kohoutův „vztek“ je programovou výslednicí zajisté velice uvážlivé totální deziluze, aktuálním programem ve chvílích rozpadu hodnot a zdánlivé bezmocnosti. Charakterizuje ho závěr stejnojmenné básně: Vztek je vřídlo moudrosti / Vztek je záchrana před smrtí / Vztek je jako prásknutí bičem po zádech nespravedlnosti!
Básník, žijící střídavě v Americe a ve staré vlasti, rozdělil sbírku na geograficky motivované části – Amerika a Evropa. Ladí je na obdobnou notu, znepokojenou a znepokojivou, plnou konfliktů a odporu ke kompromisům a podbízivé malosti.
Výraznou předností Kohoutovy poezie je schopnost odhalovat a přesně definovat společenské neduhy v prostoru obecného rozčarování a obav z budoucnosti, jimž jsou základním kamenem neduhy současnosti. V básni …a vrať nám víru satane zaměřuje reflektor svého tvůrčího pohledu na podstatu působení církve v úderných verších další hory mrtvol budou hnít v náboženských válkách / aby se mohla radovat ze svého zapšklého pokrytectví.
Kohout se usilovně pokouší hledat řešení a v básni Národ sobě dospívá k postřehu, že (cituji) malá pravda se dá zabetonovat do gigantického bloku nevědomosti. Nevědomosti a zaslepené neprozřetelnosti, které jsou v současné společnosti vítané, umožňují vytí stínů na jasnější slunce. Kohout končí patrně záměrně jednoduchou nekompromisní výzvou: Vzbuď se / český bratříčku a sestřičko / nebo se zadusíme! / Musíme otevřít vrátka!!! Není nic snadnějšího, než hanit schopnější.
Kohoutova poezie není určena pro laskavé podvečery. Provokuje. Burcuje. Bubnuje. Pokouší se zmíněná vrátka otevřít, aby došlo k obecnému prozření. Kdo dává v poezii přednost lyrickým pohlazením (nic proti nim) nebo halasnému příboji přežívajících módních bezobsažných souvětí a nekonkrétních obrazů postrádajících kontinuitu a inspiraci, nemusí přijmout temnou vizi Kohoutovy konkrétní poezie, připomínající výstřel z tunelu, jehož existenci jsme většinou pouze tušili.
Poněkud kontroverzní ilustrační doprovod ve čtenáři také příliš optimistických vizí nevyvolá, ale nemusí přece vonět vanilkou všechno, co přijde na stůl. A zcela určitě spustí pokřik (nebo zvolí hojně praktikované absolutní mlčení) ti, proti nimž míří nešetrné plamenné ostří Kohoutova básnického meče.
Jako kdyby si toho byl vědom, po mnoha trpkých životních zkušenostech je zajisté oprávněný ke kritickému nazírání na otupující skutečnosti. V závěrečné básni Spirála stručně konstatuje: Už mě zase chtějí vyhostit / Ti / co byli vyhoštěni.
Nelze vyloučit plané snahy vyhostit Milana Kohouta z luhů českého básnického povědomí, zapustil však svérázné kořeny a jediným možným řešením je vzít tuto skutečnost na vědomí.