JAROSLAV KUBÍNEK

Mít možnost mazat, zmizely by – Ten strach, – Ta naivita a – To pokrytectví. 

Úvodem

Muž má prý darováno jedno století života. Rozdělené na čtyři čtvrtiny. Do 25 let je to Výcvik (včetně Výchovy, protože co se teď zmešká, už se nedožene). Potom následují ona „produktivní léta“, tedy čas plného Výkonu. Vrcholné období, kdy se plodí potomstvo, staví domy, sází stromy, buduje pozice. Po padesátce nastupuje Výdrž. Vytrácí se tvůrčí invence, ale zhodnocují zkušeností. No a kdo se dopracuje poslední čtvrtiny, nazvěme ji Vypřaháním, měl by být dle míry zásluh ctěn i uznáván a rozdávat moudra kolemjdoucím. Pokud ještě mohou být k užitku.

Před několika lety, v roce 2002, jsem byl ke svému překvapení osloven Ústavem soudobých dějin České akademie věd (ČAV) výzvou, abych poskytl rozhovor o své minulosti. O časech svého „Výkonu“. Což pro mě byly roky služby v rámci politického systému. „Proč ne, o sobě a za sebe mluvit mohu!,“ řekl jsem si. „Ale žádná neupřímná kajícnost.“ Celkem logicky jsem se pak ve sborníku, shrnujícím důležité rozhovory a nazvaném VÍTĚZOVÉ? PORAŽENÍ?, neobjevil! Ale co, stejně jsem se divil, jak jsem se ve výběru vůbec objevil.

Z podkladů roku 2002 teď chci použít několik „korálků na niti“. Pár osobních zážitků z listopadových dní roku 1989 a co jim předcházelo. Zdůrazňuji, že jde o to, jak jsem ten čas prožíval já sám!

Že nejde ani o zpověď, ani o raport. Spíš otázka pro mne samotného. Byla cesta od mládežnických aktivit let šedesátých, přes profesionální zapojení v letech sedmdesátých až po dosažení pozice, kde se rozhoduje a odpovídá, cesta přímá? Jak jsem nakonec unesl odpovědnost a ustál to, co očekávali ti, kteří na mě spoléhali? Jak říkám, sláva to nebyla!

 

Začněme poučením

Vrátím-li se do let, kdy sukno stejnokroje neštípalo, tak jsem si období „krize berlínské“ a „krize karibské“ žádným ideologickým tápáním nekomplikoval. Po návratu do civilu přišla změna! Posun v mém myšlení ovlivnil (už zesnulý) Honza Č. Starší a zvídavý kolega. „Chceš se poučit? Tak studuj!“ Dal mi přečíst práce O praxi a O rozporu. Od Mao Ce-tunga! Tehdy to byla dost móda, ale hlavně něco na truc „Chroustovi“ (rusky Chrušč(ov) =chroust), který tam tehdy vládl. Bylo to v roce 63 a v mé hlavě jako by se rozbřesklo. Jak bylo vše najednou srozumitelné! Ty zásady! „Čelit nepříteli není špatná věc, ale dobrá věc“ nebo „Štěstí je radost z vítězství!“ – a tak podobně mě oba inspirovali. Honza i Mao Ce-tung! Inu, léta šedesátá!

Potom se stal Honza Č. jedním ze tří ručitelů mého vstupu do KSČ, Jenže čas oponou trhnul, Honza přišel o členství ve straně při prověrkách roku 70. Důvod? „Odmítl se pitvořit.“ Přece se on, přesvědčený levičák, nebude nikoho doprošovat. Jeho organizaci jako „nedělnickou“ zrušili a jeho se po názorech neptali. Ještě před pár lety mě přesvědčoval, že invaze roku 68 nebyla ani okupace, ani bratrská pomoc, ale především naprosto logický vojensko-strategický tah! Co dělat, už tu není, abychom se zase přeli! Ale byl to on, kdo mi přehodil výhybku!

Teď přeskočím čtvrt století. Každý jsme dítětem své doby a procházíme procesem poznávání. Navazuji proto dvěma zážitky, patřícími spíš do epilogu. To když jsem se v období po roce 90 střetl s diametrálně odlišným chápáním „vypořádání s minulostí“. Vlastně toto je ten pravý motiv sepsání celého textu. Ať se čtenář buď pobaví, bude-li čím, nebo zamyslí, bude-li nad čím.

 

Zážitek první

Osmým prosincem roku 89 jsem dovršil jeden tisíc a dvacet šest dnů působení ve funkci vedoucího tajemníka Okresního výboru KSČ v Pardubicích. Skončil jsem jako ten úplně poslední v daném zařazení. S návratem na své původní pracoviště, do podniku Agra Přelouč, jsem neuspěl. Nebudu líčit detaily, prostě jsem se dozvěděl, že tam se nedostanu. První, kdo mi nabídl pomoc, byl tehdejší ředitel Státního závodiště Ing. Stanislav W., ale to bylo neschůdné z rodinných důvodů.

Díky původní profesní orientaci jsem se nakonec ve službách agilního zemědělského družstva podílel na výměnném obchodu s dobytkem. Tady v Čechách se snižovaly chovy mléčného skotu. Naopak byl o něj zájem v Bělorusku. Partner, plemenářský podnik sídlící asi sto kilometrů za Brestem směr Minsk, nabídl výměnou skot masného plemene. Byl sjednán barterový obchod měřený identickým počtem naložených kamionů. Stal jsem se spoluorganizátorem a tlumočníkem v jedné osobě.

V onom místě, Luka se jmenuje, postavili památník! Beze jmen! Ptám se, zda se jedná o pomník obětem války? Myslel jsem tu Velkou vlasteneckou. „To je obětem válek a represí,“ zněla odpověď! Obětem porážek carské armády, dvou revolucí, místních bojů až po válku s Polskem. Potom dvaceti let polského záboru, dvou let sovětizace až po rok 1941. Následovalo napadení Německem, fronta a okupace. „Ve dne Němci, v noci partyzáni, a matky nás chtěly uživit! Jak se jim to vůbec podařilo?“ Přešla znovu fronta, směr západ. Osvobození a poválečné účtování! „Jaroslave,“ slyšel jsem „tady vzpomínáme ty, kdo nepřežili! Napříč rodinami! Kdo jsme, abychom je soudili?!“

V tu chvíli snad chybělo jen to pravoslavné pokřižování. To, které, jak známo, končí pohybem odprava směrem k srdci. Už už jsem se chtěl vyptávat. Naštěstí jsem si včas uvědomil, že vyzvídat jména chybějící na pilíři by bylo ubohé! „Mnogo žertv, sliškóm mnogo!“ (mnoho obětí, příliš mnoho).

 

Zážitek druhý

Do katolického chrámu svatého Ignáce v Praze na Karlově náměstí mě pozval bývalý spolužák, křesťansky orientovaný. „Přečti si to…“ a ukázal na informační tabuli. Čtu citát: „S nepřítelem, který je nesmiřitelný, nelze uzavřít smlouvu“ (dodnes si to pamatuji). „…cokoli činí, podniká k naší zkáze. On stále strojí léčky…“ Autor – svatý Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu. „Tak co tomu říkáš?“, ptá se průvodce. Já na to, že jde o jakési heslo. „Tak to se mýlíš, to není heslo, to je doktrína! Doktrína nesmiřitelnosti!“ To slovo „NELZE“ si ostře vybavuji.

Čím víc stoupá únava protagonistů revolucí, tím ostřejší bývá reakce na nezdary a roste nedůtklivost. Jakže vypadá to zdejší pokřižování? Poslední pohyb směřuje od srdce k pravému rameni! Nesmiřitelnost fanatiků přetrvává! Ne, tady nečekejme vyrovnávání s minulostí, nebude-li po jejich! A taky si nepěstujme žádné iluze! Čtvrtá dekáda, počítáno od Listopadu 89, nejspíš zde „v Česku“ velkou smířlivostí slynout nebude!

Nedávno věnovala Česká televize obsáhlou relaci předlistopadovému generálnímu tajemníku komunistické strany. Vlastně jeho nepříliš šťastnému podobenství o „kůlech v plotě“. Více než omílání vytržených výroků mě zaujal postoj přizvaného hosta, který povzneseně označil onu dobu obecně za „bezskrupulózní (tedy bezohledné) zneužívání moci“. Reaguji jasně: TAKOVÉ hodnocení nesdílím ani po důkladném sebezpytování.

Ale řekněte sami, co zmůže jeden pamětník? Má snad sílu přesvědčovat? Těžko! Lze však leccos připomenout bez patosu a krokodýlích slz.

 

Návrat domů trochu nuda, ale vydržte

Na podzim roku 86 jsem navštívil s vedoucím tajemníkem Krajského výboru strany Františkem T. výstavbu nové šachty v okrese Trutnov (poznámka: Do roku 2005 byla zlikvidována všechna hlavní důlní díla). Oznámil mi: „Zřejmě půjdeš do Pardubic jako vedoucí tajemník.“ Tím to bylo se mnou projednáno! Pátého února 87 jsem byl seznámen s postupem a vyzván na sedmnáctého na Okresní výbor v Pardubicích, kde měla volba proběhnout.

Byl jsem ještě pozván do Prahy k příslušnému tajemníku Ústředního výboru KSČ. Trochu mě zarazily některé poznámky. „Dosáhli jsme o tobě shody, nejdeš tam na revers!“ Že by tak jasné to se mnou nebylo? No uvidíme! Poznámka druhá: „Čelit vulgárním formám lokálního patriotismu!“ Uf! Že by něco přesahovalo pouhou hradecko-pardubickou rivalitu? A konečně poznámka třetí: „Vztah se sověty (vojáky) udržovat v žádoucích regulích!“ A včil mudruj! – Že by mi naznačili odstup?!

Volba proběhla 17. února 87 bez problémů a já se tak vrátil po deseti letech domů do Pardubic. Rychle mi došlo, že se situace změnila. Dřívější otevřenost tatam! V jednání některých činitelů státní správy bylo cosi, co bych nazval „číhavostí“. Byl jsem zvyklý vést s odpovědnými pracovníky rozhovor, mluvit i naslouchat. Ale ne na to, aby se mé otázky vykládaly osobně, ba podezíravě. Chce to čas, řekl jsem si. Že ho moc nebude, to jsem netušil.

Na druhé straně tu byl nástup mladších organizátorů do řídících funkcí. V průmyslu i jinde, ale zejména v zemědělství to bylo markantní. Oni ti noví předsedové družstev odborně na výši skutečně byli. A ani později se neztratili.

Klíčové jsou osobní vztahy. Pracovníky Okresního výboru jsem znal tak z poloviny. Vesměs to byli obětaví lidé. To spíše vztah s mým předchůdcem, doktorem Jaroslavem J., nebyl jednoduchý. Znali jsme se řadu let. On byl svazácký funkcionář od píky, posun do stranické pozice byl logický. Zkušenosti získal v komplikovaných pověřeních. Složité situace zvládal s převahou, ale jako solitér. Což lze i zneužít. Zásluhy měl o podporu kulturního života a dnešní pardubický Dům hudby by bez něj nestál.

Založením to byl městský člověk. Bližší mu bylo místní hospodářství než velké podniky, zemědělské otázky bral na vědomí a veškeré uniformy silně nesnášel. Což se časem změnilo v oboustranný vztah. Přesto, budu-li objektivní, řeknu, že byl určitě nadprůměrnou osobností. Poskytl mi svá doporučení ohledně jednotlivých osob. Něco bylo jasnozřivé, jindy to neobstálo, když se pak jednotlivci dostali pod tlak.

Abych se k této postavě už nemusel vracet, popíšu scénu, formálně poslední. Před konferencí v prosinci 89, kde jsem s funkcí končil, požádal mě jako vedoucí delegace Ústředního výboru o volební řád. „Co to tu čtu! – delegáti mimořádného sjezdu KSČ se volí z delegátů okresní konference? To znamená, že já se tu nemohu ucházet o mandát?“ Odpovídám, že NE. A ani já ne a dodám: „Co bych tam dělal?“ Nakonec jej nikdo za delegáta sjezdu nenavrhnul, nebyl zájem. Představy a realita se lišily. Někteří ti „hoši nahoře“ to překombinovali a ono to dopadlo jinak. Nu, stalo se! Vztah mezi námi dvěma pak léty odezněl, k detailům se opravdu nechci vracet. Prošel osobní tragédií a po delším čase dotrpěl. Ve své době udělal pro město i okres, co bylo v jeho silách.

Ať jsem chtěl či nikoli, byl jsem však s jeho formátem srovnáván místními činiteli. „Jak jsem se vlastně této pozice dobral?“ Odpovídám: „Postupnými kroky, kdy jsem žádnou funkci nepřeskočil.“ K politicky vyvoleným, k těm s posláním Přemysla Oráče „být vyšší vůlí povolán od pluhu rovnou na knížecí stolec“, jsem nikdy nepatřil. A léty jsem dostával lekci za lekcí, abych byl schopen sám sebe uhlídat. Stejně se to úplně nepovedlo. Naštěstí jsem měl dobrou školu. Pochopil jsem, že první je jen jeden!

 

Adaptace

Celé funkční období, od mé volby v únoru 87 až do odstoupení v prosinci 89, dnes zpětně hodnotím z pohledu řetězení varovných signálů. Dnes víme, co vše se událo! Jenže kdo by si tehdy troufl být bájným slepým mládencem, který by správně prorokoval. Nepamatuji si nikoho takového. V duchu však především děkuji těm, kdo přispěchali na pomoc, aniž se drali na výsluní.

Má zkušenost s řešením podnětů a stížností, získaná „na kraji“, byla užitečná. Bylo mou povinností se s nimi seznámit a rozhodnout, s kým co řešit. Hodnověrnost byla brána s rezervou, ale neustálé memento, že stromy nerostou do nebe, mělo svoji cenu. I mne osobně se týkal jeden anonym, který chtěl spíše pošpinit známou funkcionářku. Bylo to krátce po mém nástupu, takže jsem oznámil tajemníkům Okresního výboru, že diskreditaci nepřipustím a že celý text jsem předal k vyšetření. Zakrátko byl pisatel nalezen a mého postupu si okolí povšimlo. Vytvořil jsem si tak počáteční odstup.

 

Sověti

Ta poznámka z pohovoru v Praze mi vrtala hlavou. Existenci dvou posádek Střední skupiny vojsk se čtyřmi útvary na území okresu jsem bral jako fakt. Nebylo zde mnoho zjevných třecích ploch. Pravidla byla dána, styky oficiální, velké bratříčkování můj předchůdce nepěstoval. Nějaké situační kolize se samozřejmě občas objevily. Stejně jako využívání jejich pomoci. Zde dost záleželo na osobních vztazích v místě. Bylo nesporně kladem, že profesně zde působili důstojníci s určitou kvalifikací, mající osobní úroveň. Převážil respekt jak k pravidlům života garnizon, tak i k limitům okolí.

Na den Sovětské armády v únoru roku 88 (70. výročí vzniku) ohlásil příjezd spolu s pozváním do posádky sám nový velitel Střední skupiny vojsk, generál Eduard Vorobjov. „Perestrojčik“, gorbačovec. Je to osoba dnes veřejnosti známá z jeho aktivit v roce 90. Pro mě to byl neznámý člověk. K vojákům se choval vlídně, společně všichni pojedli pohankovou kaši, „jídlo kosmonautů“. Přípitek byl střídmý. Generála zajímala knihovna, a zda jsou čteny knihy jako Děti Arbatu. Politruk se zapotil.

Potom požádal o rozhovor. Překvapila mě žádost, zda lze ženám důstojníků a praporčíků umožnit práci pro náš civilní sektor. Zprvu jsem nevěřil svým uším. Pak se vysvětlilo, že k nám přesouvají afgánské veterány a jejich manželky. Možnosti vyhovět jsem sondoval, ale koordinace nám nepříslušela. Kontakt s generálem zamrzl v rovině „zůstáváme ve spojení“. Každopádně to byla indicie, že se něco mění.

Po určité době jsem dostal informaci „do vlastních rukou“. Šlo o rozbor s dlouhým názvem, ale jasným obsahem. „Vojensko-politická situace v pobaltském vojenském okruhu.“ V Pobaltí se s vědomím sovětské vlády rozkládá sovětská moc. „Proč mi to dáváte, to se něco připravuje?“ ptám se. „To bychom vám to nedávali, berte to jako informaci.“ Což bylo vše. „Asi mi tu něco nedochází,“ vrtalo mi hlavou. Už jsem pak osobně generála Vorobjova neviděl. Poslední setkání s důstojníky zdejších útvarů proběhla během listopadu a počátkem prosince 89. Korektně jsme si popřáli zdraví a dobrý vítr. Nejistota byla patrná a jejich osudy se potom dost různily i podle národností.

 

Počátek roku 89

Rok začal událostmi širšího dosahu. Hlavně bylo oznámeno odložení přípravy atomové elektrárny u Tetova, na hranici kolínského okresu. Ale mám-li být upřímný, mne to nemrzelo. Zásah do krajiny by byl nevratný, vyvolané investice rozsáhlé a dopad na obyvatelstvo značný. Navíc jsem laický obdivovatel polabské pravobřežní krajiny, která má pro mě velké kouzlo od ohbí Labe, přes pastviny u Kladrub až po Týnec nad Labem. Vcelku jsme si oddychli.

Pletly se do toho i volby ředitelů, taky experiment. Při boxerském turnaji pořádaném oddílem Rudé Hvězdy Pardubice mi velký příznivec rohování, plukovník Ota S., v rozhovoru poradil. „Teď dva roky nedělej chyby!“ Nezapomenu ani na rozhovor s primátorem Pardubic, zesnulým Jaroslavem Š., významným tělovýchovným funkcionářem. Nadhodil otázku: „Víš, mě znepokojuje, jak budeme napřesrok organizovat Spartakiádu?“ Moc jsme to nerozváděli.

Zmínku zaslouží nasazení při poruchách vodovodů, tlak na dobudování „rychlodráhy“ či dostavbu nové polikliniky. Jenže já měl v sobě stále zakódovaný ten „krajský nadhled“. Měl jsem zkušenosti s aktivizací závodů v kraji při zajištění náhradní výroby naftových motorů po pražském požáru v roce 80. Stejně jako respekt k machrům při odstranění následků výbuchu v pardubické chemičce. Tento formát lidí i situací mě oslovoval. Nechtělo se mi moc naslouchat náladám z uličních organizací či místní agendě. Nebylo to moudré!

Ach ta konverze! Omezování zbrojních výrob. Vysocí činitelé SSSR, kteří létali přes Pardubice, nám potvrdili, že zdejší Tesla (kde jsem v letech 75 až 78 vedl stranickou organizaci) měla pozici pevnou. Vždyť počet tamních letišť spoléhajících na naše radiolokátory čítal na desítky. Jeden takový potentát, člen vlády Oleg Baklanov, byl pak i členem GKČP (Státní výbor pro výjimečný stav), který se pokusil sesadit Gorbačova, ale prohrál s Jelcinem. Ale to už sem nepatří.

 

Velikonoční incident

Byla to osobní záležitost, ale vydá za zvláštní školení. V nedalekém domku se na Velikonoční pondělí z balkonu ozvalo směrem k mé manželce, která byla na zahradě: „Ty sv..ě komunistická“! Tam u mladých sousedů byli na návštěvě jejich přátelé. Staří nebyli doma. Šel jsem a zazvonil. Mladý mi otevřel. „Na to komunistická zapomenu, ale na tu sv… ne! Je to urážka mé ženy!“ Poprask! Staří se vrátili, zalomili rukama a mladý přišel, že prý by se kamarád rád omluvil:

Nemám rád omluvy. Omlouvám se, jak se říká, „když pokecám ubrus“! Naopak platí, že cokoli kdykoli kdokoli řekl, napsal nebo vykonal, učinil tak vědomě! A neodvolatelně! K čemu je pak „omluva“? Asi by čeština potřebovala pojem významově odstupňovat. Stalo se něco nečekaného. Ten, který pokřikoval, se dostavil v doprovodu své matky (!) do mé kanceláře! Řekl jsem jim své a oni odešli. O publicitu jsem nestál. Jenže…

Nový okresní náčelník Bezpečnosti už měl své informace. Tak jsem mu sdělil, že jsme to pojali jako sprostou urážku od jednoho pitomce. Ulevilo se mu. „Představ si, že bys mi to neřekl,“ odtušil, „oni se ti mladí opozičníci rádi chlubí, dělají si zásluhy do foroty a přitom vykecají na sebe kde co!“ Pak se zarazil „No a teď by došlo k tomu, že vy sami jste to zatajili! Proč?“ dodal sklesle: Řekl jsem mu, že nebudeme vyrábět trpitele, že to je uzavřené, protože manželka měla se starými dobré vztahy a tam si to srovnají v rodině. Oni ti mladí sousedé bohužel později zahynuli, skoro celá rodina. Otrava zplodinami!

 

Napětí

V určité předtuše jsem šířeji komunikoval v Radě obrany okresu. Šlo mimo jiné o zajištění opatření proti haváriím, zejména při převozu chemikálií. Na okrese bylo také několik desítek vojenských útvarů, od velikosti odloučené jednotky až po divizi a brigádu. Stranicky nám to nepodléhalo, ale dobré vztahy se mi podařilo vybudovat. V systému teritoriální obrany šlo také o vyvážený vztah k závodním jednotkám milicí. Stále je podněcována zloba, fámy i pochybností o jejich úloze, ale operativně platilo, že jejich nasazení vyžadovalo vždy součinnost s Veřejnou bezpečností. Kapitán Václav R., který tuto roli zajišťoval, byl uvážlivý člověk a velmi si ho vážím.

Kontakty s organizacemi strany jsem v žádném případě nepodceňoval. Pokud jde o mne samotného, už to nebylo v rovině „Ty Jardo“, „Ty Stando“ jako kdysi. Teď to bylo v rovině „Ty, soudruhu vedoucí tajemníku“! Ono není dobré se ladit do kamarádské pozice, pokud jim není jasné, že „s tím, co smím, odpovědně naložím“. Hlavně neničit důvěru.

Jednu událost však ještě zmínit musím. Po převážení dodávky trhavin, odeslaných z pardubické chemičky v zaplombovaném vagonu, chybělo v místě určení 720 kg oproti nákladnímu listu. Možná to bylo ukradeno pro melouchy studnařů, nevím. Po delším čase se jeden podezřelý sám odpálil v jedněch lázních. Ale v létě 89 to byl signál s politickou souvislostí. To nebylo možno vyloučit. Na jedné straně se ozývá halekání o lidských právech a na druhé straně má někdo tři čtvrtě tuny trhaviny k dispozici? To už by nebyla jen politika…

V září 89 jsem se poprvé a naposledy dostal do Španělského sálu Pražského hradu. Velkolepá zasedačka, okázalá porada. V čele sedělo vedení strany v hierarchickém pořádku. V sále vedoucí tajemníci krajů, okresů a ostatních složek. Dlouhé vystoupení generálního. Pamatuji dvě vyřčené teze: „Vedení strany si je vědomo, že celá jedna generace byla odstavena od politického rozhodování; nebo „lid stojí za politikou KSČ“ a v kontextu zazněl apel: „…a vy se o to postarejte“!

Tak jsem tam z tribuny něco řekl ve smyslu, že „žádáme ústřední výbor, aby se semkl a všem pletichářům trumfy z rukou vyrazil“, prostě něco na ten způsob. Za mnou se ozval potlesk obou Mirků na křídlech. Na jednom Štěpán, na druhém Zavadil. Směrem do středu tváře kameněly. Soused v řadě, kolega ze Semil, zkušený Jirka K. po mém návratu do lavice procedil: „Tímhle to nevyhrajeme!“ A já naivka čekal něco jako povzbuzení. Tak jsem využil času v Praze i k návštěvě pracoviště Pozemních staveb, které tehdy rekonstruovaly budovu ČNR, dnešní Poslanecké sněmovny. Velmi náročný úkol. Mohl jsem si to připomenout mnohem později při chůzi spletí parlamentních chodeb. Dobrá práce! Na slavnostní otevření už mě nepozvali!

Poslední akcí před listopadovými událostmi byla naše návštěva v družebním okrese Schönebeck, kraj Magdeburg v Německé demokratické republice. Vidět pád režimu sousedního státu a ještě v čase oslavy 40. výročí jeho založení a z bezprostřední blízkosti vnímat tu ponurou atmosféru u našich kolegů! Kdo viděl, pocítil. Nechce se mi to moc rozebírat. Nadcházel snad čas zkoušky? Jak to všechno zvládneme?

 

Mezihra

Dostal jsem do vínku, asi už do kolébky, přísahu Československu. Jeho první vlastizrádné rozbití v období 38–39 bylo v očích naší rodiny vždy ZLOČINEM. Ani to druhé rozbití, v roce 92–93, jsem nikdy nestrávil! Zní to dnes skoro staromódně, určitě neevropsky, ale vlast a stát nejsou synonyma!

Matka se narodila českým rodičům ve Vídni. Děti byly tři. Již v prosinci 1918 se celá pětice přemístila do Bratislavy. Děda, vlastenec, republikán, železničář. Z té první války měl svou zkušenost. Bydleli nejprve ve vagonu, potom vcelku slušně. Maminka vyprávěla, že ve škole mluvily česky, slovensky, německy, maďarsky a židovky po svém. Každá každé rozuměla tu více, tu méně, ale až do krize to šlo. Potom konec kamarádství!

Matčin bratr, důstojník železničního vojska, sloužil v Pardubicích, ale bohužel podlehl srdečnímu onemocnění. Ve dvaceti sedmi letech. Děda zanevřel na faráře, nechal syna zpopelnit v místě služby a jeho popel uložit v pardubickém urnovém háji. Hned poblíž osmi pylonů – „Hrobů v dáli“ – s názvy bojišť. Stojí tam dodnes.

Otec pocházel ze starého selského rodu. Několik generací „láníků“ ve chmelařském kraji. Jenže on byl až šesté dítě v pořadí, sestry měly nárok na věno a tak se ocitl na Slovensku. S matkou se vzali po strýcově smrti, máma se vdávala v černém! Táta pak měřil průtoky slovenských řek pro budoucí úpravy, což byla státní služba.

Zasáhly události! V roce 39 byli všichni jako státní zaměstnanci, původem Češi, vyhnáni do Protektorátu. Kam směřovat? Na východ Čech! Děda pocházel ze Železných hor a babička chtěla být blíže synovu hrobu. Staří nalezli příbytek v Heřmanově Městci, mladí se k nim nastěhovali do podnájmu a já se narodil.

 

Dokončení v příštím čísle