EVA FRANTINOVÁ

Vždycky když se mi do ruky dostane nějaká knížka o skle, musím se držet. Abych nezačala o svém dětství – čtenáře recenzí zajímá především kniha a ne mé procházky s dědečkem do sklárny, ty víc než padesát let staré procházky, ani ho nezajímá, jak stojím před pódiem, po kterém pobíhají josefodolští páni skláři a mezi nimi můj příbuzný Jirka. Čtenáře nezajímá, že když se mi do ruky dostane knížka o skle, vidím, jak paní Černohorská v chalupě mačká korálky a ty se sypou do krabice, nezajímá ho můj poklad – barevné střípky na dně řeky Kamenice, které sbírám, nezajímají ho tyče u sklárny a že ty moje byly fialové, černé, bílé, červené…

Vidíte, zase jsem se neudržela.

Může za to knížka Ivana Černého PO STOPÁCH CESKÝCH SKLÁŘŮ, knížka, kterou vydalo nakladatelství Grada.

Ivan Černý je mapař a dal si velkou práci při mapování míst, míst, která se nějak vážou ke sklu. Protože (jak píše v předmluvě Jiří Říha, emeritní prezident spolku České umění skla) „naše sklo, takříkajíc rodinné stříbro, tvoří nedílnou součást kulturního a průmyslového dědictví naší země“. Protože Sklářská modlitba zní: „Vstoupíš-li do huti, pokloň se a postůj, člověče, neboť vstoupil jsi do chrámu sklářského, a Tvá duše budiž čistá a plná pokory vůči této hmotě…“

Ivan Černý nás vede krásným křehkým, broušeným i hladkým světem skla. Vychutnáme s ním tu nádheru ve sklárně AJETO v Novém Boru, kde si můžeme pod dohledem sklářského mistra sami sklo i vyfouknout. Dostaneme se na Českomoravskou vysočinu, na Havlíčkobrodsko a Žďársko, do Karlovy sklárny AG Svoboda, kde nás uhrane sklo nazelenalé, namodralé, narůžovělé, a když budeme mít trochu štěstí, sklárnou nás provede sám mistr Jaroslav Svoboda.

Sklářský cestopis ale míří dál – do Světlé nad Sázavou, do nedalekého Josefodolu, který má s tím „mým“ stejné jméno. Tam, kde se používá několik typů broušení, tam, kde najdeš sklárnu Caesar Crystal Bohemiae…

Nemine ani Karlovy Vary – kdysi i u nás doma stál na stole broušený křišťálový košík na ovoce, košík z dílny Moser…

Nemine Nový Bor a sklárnu Flora. Tady se „u ohnivé pece s dvanácti pánvemi točí řada mužů se sklářskými píšťalami. Ohnivý jícen pece plápolá…“

Nemine podhůří Lužických hor a Častolovice – Floriánovu huť, kde najdeme v expozici staré petrolejky.

Nakoukneme do Poděbrad, do Nenačovic u Berouna, kam chodil na výlet z Loděnice i můj tatínek, až tam, kde vyrábějí skleněné květiny, vázy, těžítka.

Zajedeme si do Jablonce podívat se na „bižutku“, do Sázavy nad Sázavou – do hutě František, kde působil František Kavalír, do Harrachova do sklárny Novosad a syn, prohlédneme si muzeum lustrů v Kamenickém Šenově, z Josefova Dolu (z toho „mého“) si vyšlápneme až na Kristiánov, na sklářskou osadu, nebo do blízkého Antonínova, kde stála už od 17. století stará sklárna…