VLADIMÍR KOLÁR
Ještě před dvěma lety byla v blízkosti orloje na pražské Staroměstské radnici zasazená deska s českým a ruským textem. V češtině na ní stálo: „Dne 9. května 1945 osvobodila vojska I. ukrajinské fronty slavné ruské armády, jimž velel hrdina Sovětského svazu maršál Ivan Štěpanovič Koněv, bleskovým úderem těžce bojující Prahu, která mu z vděčnosti udělila čestné občanství.“ Ruský text není na jednom místě zcela totožný s českým, nepíše se v něm o „těžce bojující Praze“, ale o „Praze, která povstala proti německým okupantům“.
V době nedávných oprav orloje byla deska sejmuta s tím, že na zeď bude opět vrácena. Dnes se však pro ni hledá vhodné muzeum či sběratel, vedení Prahy ji na její místo již nechce vrátit. Pražskému primátorovi přizvukují i některá média a dokonce i několik historiků. Někdo argumentuje nedostatečnou informací o Pražském povstání v českém textu, jiní zase tím, že Sovětská armáda prý Prahu neosvobodila a že tak údajně učinili sami Pražané už 8. května 1945, že nápisy představují devótnost vůči ruské vrchnosti, ba dokonce že jde o „rudou propagandu“.
Mohl bych si také pohrávat s textem, třeba z hlediska jazykového, operovat tím, že podmětem česky psané věty hlavní jsou vojska a že o maršálu Koněvovi se mluví až ve větě vedlejší, ale mohlo by to vyznít stejně nejapně jako mnohá tvrzení historiků oddaných pražské radnici.
V těchto „argumentech“ docela zaniká několik věcí. Předně že deska byla usazena na zeď Staroměstské radnice těžce poškozené německým ostřelováním už dne 8. května 1946, tedy k prvnímu výročí porážky nacistického Německa. A co je neméně důležité, že se tak stalo na místě, kde byly za zdí umístěny ostatky prvního československého neznámého vojína dovezené od Zborova, z míst slavné bitvy našich legií. Nacistický zločinec K. H. Frank nechal roku 1941 spolu s náměstkem pražského primátora Pfitznerem a skupinou magistrátních úředníků hrob vyplenit, a ostatky neznámého vojína zřejmě skončily v hromadném hrobě v Terezíně. V květnu 1946, tedy ještě předtím, než se tradice přenesla k žižkovskému Památníku, bylo místo stále ještě vnímáno jako hrob neznámého vojína a v tomto duchu se nesly i pietní ceremoniály v květnu 1946.
V dobovém denním tisku je o tom nemálo svědectví. Všechny listy – Rudé právo, Svobodné slovo, Právo lidu, Lidová demokracie, Mladá fronta – o výročí referují prakticky stejnými slovy, s obdobným zanícením a náhledem na historické datum, nadšeně referují o vzpomínkových akcích na Václavském náměstí včetně vřelého vítání sovětských maršálů, o pietách na Staroměstském náměstí, a přirozeně především o přijetí spojeneckých maršálů a generálů prezidentem Benešem na Pražském hradě. Masové oslavy probíhaly od 5. do 9. května a zcela stejnou pozornost věnovaly Osvobození i Pražskému povstání.
Je to pozoruhodné i proto, že jinak všechny jmenované listy v té době zdaleka nemluvily stejným hlasem, byly velice kritické vůči svým ideovým soupeřům, list národních socialistů Svobodné slovo ostře útočil na komunisty a sociální demokraty i na Mladou frontu, Rudé právo bylo nemilosrdné zvláště vůči národním socialistům a lidovcům. Strany Národní fronty vedly tehdy první poválečnou volební kampaň, volby 26. května 1946 měly rozhodnout o dalším směřování republiky.
Nemělo by smysl zde citovat ze všech novin, které v květnových dnech roku 1946 přinášely své reportáže a referáty, jako příklad jsem vybral list Československé strany národně socialistické Svobodné slovo. Zejména proto, že přibližované události se odehrávaly v Praze, jejímž primátorem tehdy byl Petr Zenkl, který zároveň stál v čele strany národních socialistů. A také prezident Beneš se hlásil k této straně, v níž za první republiky působil ve funkci jejího místopředsedy. A asi jen těžko může psaní Svobodného slova být vnímáno jako „rudá propaganda“.
O příjezdu maršála Koněva psalo Svobodné slovo 8. května 1946 na své titulní straně: „Tepna Prahy – Václavské náměstí – prožívá opět jednu ze svých nejradostnějších chvil. Od Můstku vzhůru k pomníku sv. Václava až k Muzeu jediné moře hlav, krojů, uniforem vojáků, legionářů, moře květů a vlajících praporů. Rozjásané pohledy a vzrušené očekávání desetitisíců. Příjezd maršálův se zdržel, ale nikdo nedbá. Jen řady čekajících se množí a ulička středem náměstí se stále víc zužuje. Krátce po sedmnácté hodině rozvlnily se praporky a květy nad hlavami čekajících: maršál vjíždí na Václavské náměstí. Jásot a prška květů valí se dolů za ním a za jeho průvodem. Před čestnou tribunou postavenou na Můstku se maršálův průvod zastavil. Maršálové Koněv a Rybalko vystupují z vozu a přehlížejí čestnou rotu pražské posádky, nadšeně pozdravováni tisícihlavými zástupy.“
O den později v obsáhlém materiálu referuje Svobodné slovo o přijetí sovětské vojenské delegace u prezidenta republiky Edvarda Beneše: „Pan prezident poděkoval za všechnu pomoc, kterou Sovětský svaz a jeho vojsko poskytly snahám československým. Maršál Koněv poděkoval a projevil naději, že vzájemnost slovanská a zvláště vzájemnost mezi lidem Sovětského svazu a Československé republiky přinese výsledky v budoucnosti.
Tři sta sedmdesát hrobů padlých bojovníků Sovětského svazu na olšanských hřbitovech je nám dnes smutnou připomínkou těch, kteří padli za osvobození Prahy. Náš lid ověnčil mohylu v posledních dnech kytkami bílého bezu a věnci. Dnes odpoledne obklopilo pražské obyvatelstvo ruskou část olšanského hřbitova, aby se přišlo se zástupci Rudé armády poklonit padlým hrdinům. O půl jedenácté hodině přišel k mohyle maršál Sovětského svazu Koněv, maršál tankových vojsk Rybalko a generálplukovník Žadov v doprovodu svých důstojníků.“
A list referuje i o uložení pamětní desky na Staroměstskou radnici: „Delegace spojeneckých armád odešly poté k hlavnímu vchodu pobořené a ohořelé radnice, kde pod zničeným orlojem je zasazena pamětní deska Rudé armádě a maršálu Koněvovi. Zahraniční hosty oslovil ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda… Poté promluvil primátor města Prahy dr. Zenkl, který převzal desku do ochrany jménem hlavního města Prahy. Vzpomněl slavné historie Staroměstské radnice a její tradice a vysvětlil sovětským vojenským delegátům, proč jsme zvolili právě budovu radnice za místo, kde je upevněna pamětní deska. Před hrobem Neznámého vojína demonstrovali poprvé roku 1939 Pražané proti nacistickým okupantům. Svůj projev zakončil pak srdečným pozdravem maršála Sovětského svazu Koněva a prohlášením, že pamětní deska bude po všechny příští věky symbolem jednoty a bratrství národa československého s národy SSSR. Desku odhalil pak náměstek primátora dr. Václav Vacek.“
Tolik ze svědectví o události z dobového tisku. Ad fontes!, tedy cesta k pramenům, jak nás učil skvělý filozof profesor Karel Kosík, je důležitým předpokladem poctivé interpretace, která je postupným očišťováním smyslu (podstaty) od všech nánosů.
A pokud by snad měl někdo pocit, že Petr Zenkl o okolnostech osvobození Prahy nic neví, protože když byl v dubnu Američany osvobozen z koncentračního tábora v Buchenwaldu, tak hned odcestoval do Londýna za Benešem, a vrátil se domů, až bylo po všem, pak je třeba znovu připomenout jméno JUDr. Václava Vacka, Zenklova prvního náměstka, který během celého Pražského povstání byl v roli revolučního primátora jedním z jeho hlavních organizátorů.