JIŘÍ JÍROVEC

„Bylo zdravotnictví, za které se nemuselo platit. Školství bez poplatků, kultura přístupná všem. Dnešní svoboda je pro pár vyvolených, pro pár zbohatlíků, pro korupčníky. Pro církve, kterým se dá majetek z našich kapes… Všechno před rokem 1989 nebylo špatné… Každý systém má své chyby, ale stále více lidí poznává, že ten dnešní má chyb více, než měl reálný socialismus…“

„Kdo by to byl řekl. Od krachu komunistických režimů ve střední Evropě uplynulo už třicet let, přesto nelze přeslechnout, jak hlasitě Leninovi obdivovatelé tu změnu stále zpochybňují – úvodní citát jsme si vypůjčili od KSČM. A nejde jen o jejich hlasy. Každý pátý Čech si myslí, že za neomezené vlády soudruhů se žilo lépe. Myslí si to dokonce i stejné procento středoškoláků, kteří socialistickou realitu vůbec nezažili. Kdo dnes zpochybňuje liberální demokracii, dočká se na sociálních sítích deště lajků. Ozývá se volání po pevnější ruce a silnějším státu.“

Petr Fišer

„V epoše lidského vykořenění, odcizení a ztráty smyslu světa musí mít nutně ideologie zvláštní hypnotickou přitažlivost: bloudícímu člověku nabízí snadno dostupný ,domov‘: stačí ji přijmout, a rázem je vše opět jasné, život dostává smysl a z jeho horizontu mizí tajemství, otázky, neklid a osamělost. Za tento levný ,domov‘ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost.“

Václav Havel, rovněž citovaný Petrem Fišerem

Začněme Havlovým blábolem (byť pochází z oslavované Moci bezmocných). Z bytu na nábřeží se snadno fantazírovalo o vlastním rozumu, svědomí a odpovědnosti.

Byla by to krásná slova, kdyby je nenapsal člověk, který, jak vzpomíná Pavel Landovský, sám o sobě „tvrdil, že je kurevník, a chodil tam, kam já, protože tam byly vždycky děvky. Ježíš, těch bylo“, kdyby je nenapsal kšeftař, který kdysi v Americe podfoukl Voskovce a slíbená práva na produkování své hry prodal za jeho zády, který předstíral nezájem o majetek, aby zašmelil svoji polovinu Lucerny přes Chemapol, aby ji stejně dostala jeho „nenáviděná“ švagrová. Havel přijal cizí ideologii výměnou za „levnou“ slávu, čestné doktoráty a pocit moci. Projevem v Kongresu abdikoval na vlastní rozum. To vše z jeho slov dělá nepoužitelné plky.

Lidské vykořenění, odcizení a ztráta smyslu světa jsou kategorie, které patrně souvisí s nudou lidí Havlova typu. Chlast, děvky a vzdálenost od světa mocných časem omrzí. Proto se bývalí disidenti rychle vzdali podstaty své existence, tedy druhé a podle definice jediné svobodné kultury. Magor Jirous a Milan Kozelka před několika lety odešli a tak z těch opravdových zbyl pouze performer Milan Kohout.

Není pravda, že se „tenkrát“ ideologie musela přijmout. S odstupem času se dozvídáme, že div ne miliony proti ní, levný domov sem, levný domov tam, úpěnlivě bojovaly. Někteří z nenávisti dokonce vstoupili do KSČ, aby ji rozvraceli zevnitř. Tituly, uznání i peníze patrně brali jako zástěrku šturmu s pomyslně obnaženou hrudí proti stejně pomyslným komunistickým kulometům. Teprve po sametu ukázali charakter a zeškodlivělé medaile a tituly naházeli do Vltavy. Ti nejstatečnější si později připsali k dobru, že Antichartu s odporem, ale opravdu s odporem podepsali. Chartu 77 z nich podepsal jen málokdo. Ze zasloužilých umělců jen Chramostová.

Když se plusy a minusy vyruší, zbudou nuly, jimž abdikace na rozum, svědomí a odpovědnost může přivodit stav vykořeněnosti, ledaže se proderou k moci.

Pozadí padesátých let

Československé dějiny let 1948–1989 jsou téměř výhradně spojeny s vývojem uvnitř komunistické strany. Ten byl, zejména do poloviny padesátých let, podněcován ekonomickým i politickým tlakem Západu. Nahlíženo zpětně, často šlo o akce, které jsou podle současných měřítek teroristické. Lidská práva, coby politická zbraň, byla vynalezena až v sedmdesátých letech.

KSČ se nedokázala vypořádat s procesy padesátých let. Místo pozdějších omluv měla otevřít archivy a přiznat, že neprokoukla schopnost CIA využít Stalinovu teorii o zostřování třídního boje (čti: chcípající kobyla kapitalismu nejvíc kope) a vyvolat nejistotu ve vedení komunistických stran. Když se objevili nepřátelé komunismu v Maďarsku (Rajkův proces v roce 1949), vzniklo podezření, že není možné, aby nebyli ve vedení ostatních stran, tedy i v KSČ.

Od současných historiků se sotva dozvíte, že v Polské sjednocené dělnické straně byl za vnitřní bezpečnost odpovědný plukovník Josef Swiatlo, později přiznaný agent CIA. Nedozvíte se, že jistý profesor bohemistiky v USA sestavoval pozdravné dopisy československým politikům, které vedle banalit obsahovaly slova, která vypadala jako zakódované instrukce.

Když byly materiály CIA po padesáti letech odtajněny, šly zase rychle do trezorů. Nejspíš proto, že prozrazovaly stále používané metody.

Z hlediska současné propagandy je nosný případ Milady Horákové: Gottwald má na svých prackách její krev, protože jí, přes žádosti světových celebrit, nedal milost. Zkuste ale psát o krvi Ethel Rosenbergové na prackách Eisenhowera. Ta byla popravena čtyři roky po Horákové, původně za to, že opisovala pro svého muže jakési zprávy, které posílal do Ruska. Americký prezident rovněž nevyslyšel žádosti světa o milost. Po letech se ukázalo, že Ethel byla odsouzena na základě falešného svědectví člověka, který chtěl zachránit vlastní manželku.

Milada odolávala katovu dušení, kdežto Ethel potřebovala několik elektrických šoků navíc.

Měly smůlu, protože v té době se ještě podezřelí z nepřátelství popravovali. Teprve daleko později, v roce 1962, došlo k výměně pilota sestřeleného U2, Garry Powerse, za plukovníka Abela.

Vývoji v Československu byla nepřátelská katolická církev, autoritářský spolek, který ve jménu vymyšleného boha kupčí s vírou, tedy kombinací naděje se zatracením. Spolek, který historicky páchal neuvěřitelná zvěrstva, vedl války a používal teroristické metody dokonce i ve jménu stejného boha.

Církev stále prahne po majetku, ohlupuje žehnáním tunelů a vědeckých přístrojů a má pořád nohu ve dveřích.

Šmejdi ve špičkách katolické církve znemožňovali trestání pedofilních kněží. Když se papež František k jakémusi přiznání odhodlal, vrátila se ozvěna „ó hrůza, rozbíjí církev“.

Snahu odkázat církve, kam patří, brzdí obava pregnantně formulovaná Járou Cimrmanem: „Jsem zapřísáhlým ateistou, až se bojím, že mě pánbůh potrestá.“

Možná proto zůstalo náboženství i po roce 1948 povinným předmětem na základní škole. Rodiče mohli požádat o osvobození dítěte, podobně jako u tělocviku. O několik let později byl systém částečně změněn a místo osvobození se podávala žádost o zařazení do hodiny náboženství. S dalším časovým odstupem bylo náboženství vyjmuto z kurukula.

Neomezená vláda soudruhů

Petr Fišer mluví o „neomezené vládě soudruhů“, tedy o hypotetickém stavu, kdy vládcové občas hodí plebsu částečně ohlodanou kost, aby neobtěžoval. Taková zkratka se připisuje Husákovi, který v obavě o normalizaci dal stavět byty, aby lid víc souložil a měl děti.

Hlavní Husákovou zásluhou nepochybně je, že dal Západu i Moskvě najevo, že má situaci pod kontrolou a není třeba „barevné revoluce“ vedoucí k ničení.

Soudruzi – a že jich bylo – i nestraníci byli součástí společnosti, která se pokoušela vybudovat sociální stát. Vláda jedné strany nebyla neomezená a navíc se měnila s tím, jak se společnost vyvíjela. Každý z nás se setkával s blbostí, která, jak říkal Werich je nevyplelitelná, a je součástí každého politického systému.

Každá moc určuje, ve svém vlastním zájmu, nepřekročitelné hranice a udržuje prostředky, jimiž je, tedy sebe sama ochraňuje. Každá má k dispozici špicly, tajné služby, policejní těžkooděnce, vodní děla, gumové i ostré střely, vězení a účelově sepsané zákony.

V Česku se násilné metody zatím nepoužívají, zřejmě v obavě, aby nedošlo k znehodnocení výroků jako „bijí naše děti“ nebo „mlátička Ondráček“.

V době rasové segregace byla na demonstranty za lidská práva v USA posílána policie. Národní garda vnikla v Kentu na akademickou půdu, když tam probíhaly „neamerické“ protesty proti vietnamské válce a čtyři studenty, po našem děti, tam zastřelila a další zranila.

Nejvyspělejší demokracie jsou charakteristické tím, že je jejich politický systém nezměnitelný. Za příklad mohou opět posloužit Spojené státy. Vedení demokratů a republikánů dalo při jedné z předcházejících prezidenských kampaní ultimatum televizním stanicím: Odmítají přítomnost nezávislých kandidátů. Buď jen D a R, nebo nic. Tedy ani peníze za reklamy. TV stanice se rády podvolily.

Když nedávno zesnulý texaský miliardář Ross Perot kandidoval v roce 1992 jako nezávislý prezidentský kandidát, získal 20 % všech hlasů, ale ani jednoho volitele. Kampaň ho stála $ 63,5 milionů, za které si kupoval čas v CNN. Zvolení Obamy stálo investory 1 miliardu dolarů. Jakápak demokracie; slovo mají ti, kteří si prezidenta koupili.

Americkým vynálezem jsou i tak zvané Protest Areas, kde mohou lidé svobodně protestovat. Háček je v tom, že takové místo je dostatečně vzdáleno od medií i sluchu a očí papalášů.

Na jedné z nich, zřízené pro primárky v New Hampshire, předváděl satirickou performanci Milan Kohout.

Petr Fišer omílá klišé, že se lidem stýská po pevnější ruce a silnějším státu.

Kdo není slepý, vidí, že pokud jde o kontrolu nad občany, je současný český stát daleko silnější než předchozí, který byl navíc oslabován západní propagandou. V současné době o nás stát ví vše: kde se pohybujeme, s kým komunikujeme, ve které hospodě a s kým jsme byli, co sledujeme na internetu a co lajkujeme. Stát má schopnost ve zlomku sekundy propojovat obrovské množství informací.

Lidem, kteří se ohlížejí zpátky, se spíš stýská po tehdejším jednodušším a slabším státu.

Fantazírování o touze po pevné ruce je opět klišé odvozené od Havla a jeho přijetí ideologie výměnou za „levný domov“.

Komunisté se pokoušeli vybudovat sociální stát. Nesmíme zapomenout, že původně přicházeli z velmi chudých poměrů. Neměli zkušenosti a stál proti nim Západ, tedy kapitalismus, který nechtěl takový systém připustit.

Z tohoto důvodu je obdivuhodné, co se za oněch 40 let podařilo. Zdravotnictví, školství, vzdělanost obecně, kultura, zemědělská i průmyslová výroba daly v souhrnu všem občanům existenční jistotu.

Lidé chtějí politiky, kteří spolupracují, ale jsou svědky žabomyších bojů o volební preference.

Bojí se šmejdů, kteří v rámci boření minulého systému přinesli existenční nejistotu, chudobu 10 % populace, exekuce, rozvrácený bytový systém, nehorázné nájemné, bezdomovectví a úpadek české kultury.

Naše společnost potřebuje politiky, kteří jsou schopni definovat hlavní problémy a prokázat odvahu k jejich řešení.

Problém číslo jedna: Nedostupnost bydlení

V principu jde o obecné selhání kapitalistické společnosti. Stačí se podívat na Berlín nebo Toronto. České specifikum je v tom, že současná krize nebyla zděděna po předchozím režimu, ale vyvolána urputným lpěním na představě, že vše vyřeší trh.

Blahé dědictví minulosti způsobilo, že značná část populace získala družstevní nebo státní byty do svého vlastnictví, což výrazně snižuje její náklady na bydlení.

Současný problém se tedy týká lidí, kteří nájemní byt hledají nebo v něm bydlí a pak těch, kteří byt hledají. Všichni narážejí na nehorázně vysoké nájemné a cenu nových bytů. Plně platí Paroubkovo „Kdo z vás na to má?“

Termín „tržní nájemné“ je směšný: žádný trh s nájmy neexistuje. Nejnižší nájmy jsou v Praze vyšší než minimální mzda. Sociální byty jsou nedostupné a navíc s nimi politici šmelí. Například pražský Magistrát jimi korumpuje některé soudce a státní zástupce. Podle údajů z medií platí tyto „socky“ 70–80 korun/m2/měsíc. To je 4–5x méně než je „tržní nájemné“!

V pozadí je skryta časovaná bomba v podobě ekonomických migrantů, kteří pracují v ČR. Od roku 2015 přibývají tempem 30 000 ročně. V roce 2018 jich bylo celkem 56 4000. Poměr těch, kteří mají trvalé a dočasné povolení k pobytu je zhruba 1:1. To znamená, že ročně přibývá 15 000 jedinců (nebo asi 4000 rodin) hledajících trvalé bydlení. Určitá část „dočasných“ pravděpodobně zůstane tak dlouho, že nebude mít kam se vrátit.

Situaci dále zhoršuje to, že se domy nechají vybydlet, protože je kdysi spekulanti levně koupili a cena pozemku je vyšší než stavby samé. Podle medií lze na zbourání domu získat dotaci.

V poslední době kdosi oprášil komunistickou metodu sdílení ubytování. Tehdy se stavebně dělily velké byty na dva. Inovovaný přístup je jednodušší: byt 1+1 by mohli sdílet dva důchodci a srazit tak náklady na polovinu.

Tento nápad je ošidný, protože by mohl nebydlící inspirovat k cestě do Střešovic. Vdova Veškrnová jistě nepotřebuje celou vilu. Možná u ní láska k potřebným převládne nad tou k majetku.

Obrovským problémem je zrušení dekretů na byt. Krátkodobé, např. roční nájemní smlouvy nutí občana, aby hledal další byt a platil často nevymahatelné kauce a provize realitním kancelářím.

Problém číslo dvě: Nedostatečné zabezpečení občanů ve stáří

Ideologií zdevastované mozky českých politiků nejsou schopny pochopit, že každý občan potřebuje určitou částku peněz k pokrytí základních potřeb (bydlení, jídlo, oblečení, zdravotní péče, kultura).

Tato částka je chybně definována jako důchod. Jenže existují lidé, jejichž důchod je nízký anebo žádný.

Důchodové komise se této skupině vyhýbají a neřeší zabezpečení všechny občany ve stáří.

Ministryně PSV Maláčová přišla s fintou, jak se formálně vyhnout krachu další důchodové komise. Změnila mandát té současné, vedené ekonomkou Nerudovou: Prý nejde o reformu důchodů, ale o to, aby byly spravedlivé. Protože každé přidání důchodcům, nebo alespoň určité skupině učiní důchod spravedlivějším, nelze spor o výsledky komise prohrát.

Bylo by žádoucí, kdyby na ministerstvu seděl politik se silnou rukou, která by byla schopna bouchnout do stolu a trvat na komplexním řešení problému.

Na rozdíl od bytového problému, kde nástroje pro jeho řešení chybí, pro zabezpečení občanů ve stáří existuje ryze kapitalistický, komunismem nepoznamenaný model. Spočívá v kombinaci nezásluhových a zásluhových pilířů. Slovo „nezásluhový“ je pro tupé české mozky tabu a proto takový systém a priori odmítají, respektive neberou na vědomí.

Autor tohoto článku poslal analýzu takového systému již předsedovi minulé komise Potůčkovi. Ten se neobtěžoval odpovědět. Ministryni Maláčovou a její komisi zmíněný materiál, který se týká systému zavedeného v Kanadě, rovněž nezajímá.

Roční příjem ontarijského učitele (věk 65 let, 35 započitatelných let), maximum, je dán součtem 10 000 (nezásluhový pilíř) plus 56 000 (zásluhový piliř = 70 % průměru nejlepších 5ti příjmových let). Penzijní plán ontarijských učitelů je průběžný a poskytuje podobné benefity jako plány, na které dosáhne asi 60 % Kanaďanů.

Občan, který nemá příjem ze zásluhového pilíře, má nárok na dalších 7000, takže jeho celkový příjem je kolem $ 17 000 ročně. To je částka zhruba na hranici chudoby, kterou nelze, jak je v Česku zvykem, mechanicky přepočítávat na koruny.

Jana Maláčová používá princip mírného pokroku v mezích zákona, kdysi vymyšlený Jaroslavem Haškem. Ušetří to bouchání do stolu, ale výsledek se blíží k nule.

Zavedení „nezásluhového příjmu“ pro všechny občany, k němuž by byl důchod jako zásluhová složka přidáván, naráží na politický problém. Přišla s ním Okamurova SPD. V Česku ale nelze připustit, aby jiná strana dostala jakékoli uznání přepočitatelné na hlasy voličů.

Nezásluhová složka do jisté míry v Česku existuje v podobě příspěvků na bydlení.

Kdyby byla ministryně ochotna bouchnout do stolu alespoň na svém ministerstvu, mohla by obratem zrušit systém, který vyžaduje čtvrtletní podávání žádostí o příspěvek.

Stačila by jednoduchá analýza nákladů statisticky významného souboru žádostí, která by porovnala, kolik by ročně dostal žadatel podle první žádosti ve srovnání s tím, co dostane v průměru čtvrtletních plateb. Celkový výsledek ztráty vs. úspory by byl porovnán s náklady na udržování současného systému. Ty by se totiž snížily nejméně na polovinu.

Vedle finančního efektu je ve hře i ulehčení situace starých lidí, statisticky zejména žen. Současný systém je ponižující, protože odráží pravidlo „na chudý lid musí být přísnost“.

Příspěvek na bydlení je součástí důchodcova příjmu jen zdánlivě. V podstatě jde do kapsy majitelů bytů. Je to mechanismus, jímž se udržují jejich zisky.

Problém číslo 3: Celková politická situace v ČR

Vyměnili jsme velkého bratra a podlézáme novému víc než předcházejícímu. Překabátěná socioložka Šiklová to vyjádřila tesatelným výrokem:

„Raději se (bude) mýlit s Bushem, než mít pravdu s Putinem.“ Česko se tak změnilo v nesvéprávnou gubernii. Ztratili jsme možnost fungovat jako spojující článek mezi velkými hráči.

Velké vagony vždy spojuje malá součástka. Roli spojky nepochybně hrálo malé české velvyslanectví v Sýrii. A přesto se našli předposraní politici, kteří chtěli zastupitelství zrušit. Patrně z obavy, že se naše samostatnost dotkne Bratra.

Hrajeme hru na odstrašování Ruska a v jejím rámci vyhazujeme peníze na zbrojení. Nejsme ochotni říct „v tomhle s vámi nejedeme“. Poděláváme se z toho, když nás nový car pozve do pracovny a prohodí několik frází o tom, jací jsme pašáci.

Není to nic nového. Servilnost kritizoval již satirik Jiří Haussmann. Povídka Americká mise z počátku dvacátých let je vskutku nadčasová.

Jsme snad jediná země na světě, která přijala zákon o protiprávnosti určité části vlastní historie a v jeho rámci zřídila ústav pro manipulaci dějin.

Jsme patrně jediná země na světě, která svoje občany ex post oceňuje za spolupráci s cizími zpravodajskými službami.

Jsme nepochybně ojedinělá země, která se v zájmu křišťálové čistoty udává u EU.

Jsme snad jediná země, která používá Orwellův román 1984 a zavedla minutky nenávisti k minulému režimu.

Petr Fišer se podivuje, že si 20 % středoškoláků, tedy posametových dětí, myslí, že dřív bylo lépe. Možná lépe než on vnímají, co se kolem nich děje a bojí se o vlastní existenci. Nenacházejí vzory jednání a nevidí skutečná řešení problémů. Zatím možná bydlí s rodiči v nějaké té králikárně, jak byty pojmenoval jistý hlupák, a ještě se neodhodlali přesvědčit bábu a dědka, aby nezacláněli.

Dodatek

Autor si je vědom, že osobní zkušenost je obtížně zobecnitelná. Pro zajímavost ale uvádí, že s výjimkou vojenské služby nemusel celý život použít oslovení soudruh. Všechny školy od základní až po Přírodovědeckou fakultu byly absolutně nepolitické. Jeho otec byl vždy nestraník. Jako špičkový vědec se stal profesorem UK, ředitelem Zoologického ústavu, řádným akademikem ČSAV a v šedesátých letech předsedou Biologicko-lékařského kolegia, což byla nejvyšší vědecká funkce v ČSAV. Stal se laureátem státní ceny KG a nositelem Řádu práce. Bylo to ocenění jeho vědecké práce. Autorova maminka byla praktikující katolička.

Autor pracoval 19 let v absolutně svobodném prostředí nestraníků Geologické sekce Přírodovědecké fakulty UK. Každý z devíti vysokoškoláků naší nestranické skupiny strávil v šedesátých letech nejméně jeden rok na stáži v USA, Kanadě, Německu a Anglii.

Je pravda, že mnohé tehdy nešlo, ale ve většině případů za tím byla řevnivost, osobní zájmy a generační střety. To bylo a je stejné v Česku i v Kanadě.