KAREL SÝS

Ono se řekne hodinky! Jakmile dostanete hodinky, končí věk bezstarostnosti. Čas ještě včera neměřitelný a tedy nekonečný se začne krátit. Jsou lidé, jež plynutí času uchvátí natolik, až cítí nutkavou potřebu neustále ho kontrolovat. Mému kamarádovi museli hodinky dokonce dočasně odebrat, neboť si co chvíli přikláněl zápěstí k uchu, aby se přesvědčil, že čas opravdu utíká.

Moje první hodinky byly primky, typ 50 007 1. Dostal jsem je k Vánocům roku 1958.

Měly elegantní černý ciferník, místo číslic frivolní čárky, jen dvanáctka měla čárky dvě.

Pak došlo k mesalianci. Japonská zákaznice Yukiko Imaizumi (jediné japonské jméno, jež si pamatuji), která v Art Centru nakupovala artprotisy a sklo, mi darovala malý zázrak – hranaté hodinky Seiko. Leckdo mi je záviděl a leccos za ně nabízel. Pak se jaksi porouchaly a odešly do výslužby.

Na jejich místo nastoupily opět primky, tentokrát Prim Quartz 200 021 1. Měly elegantně šedý ciferník, po němž se proháněla modrá vteřinová ručička.

První a poslední mé hodinky tedy byly primky. Po nich už jsem žádné hodinky nenosil, vystačil jsem s odhadem, s dotazem nebo letmým voyerským pohledem na hodinky někoho cizího.

To vše se mi vybavilo nad knihou Libora Hovorky PRIMKY, kterou vydalo brněnské Technické muzeum a nakladatelství HOST. Vlastně to není kniha, nýbrž obrovská bichle – tak bohatá je historie našich prvních a zároveň posledních náramkových hodinek.

V raných padesátých letech bylo schopno vyrábět hodinky pouze Švýcarsko, oba německé státy, Francie, Velká Británie, USA, Sovětský svaz a Japonsko, o něco později ještě Čína a Indie. A československé Nové Město nad Metují! Však hodinky byly strategické zboží, zvládnutí technologie mělo značný význam i pro obranu státu. Hodinky nejen tikaly, ale také ovládaly časovací zapalovače leteckých pum a dělostřeleckých granátů.

Tenkrát se ještě nosilo vlastenectví: když to dokážou jiní, proč ne my! Navíc to byl i skvělý obchod: při průměrné životnosti 15 let se ročně „spotřebovalo“ 250 00 kusů, které bylo nutno dovézt.

První prototypy z Chromotechny přišly na svět v roce 1954, sériová produkce se rozběhla v roce 1957 a oficiální prodej začal 1. dubna 1958, žádný apríl! Za 60 let existence v závodě vyrobili přes 13 milionů primek. Na každého Čechoslováka jedny a ještě zbyla bohatá rezerva.

A zase: ono se řekne hodinky. Jenže chyběly zkušenosti, univerzální stroje byly zvyklé na jinačí kolosy a cesta k prototypu byla trnitá a závazný termín – 31. srpen 1954 – se blížil. A podařilo se – první prototyp hodinek Spartak zatikal na dveře. A propos Spartak. Konečný název se hledal i veřejnou soutěží. Původně zněl Kotva, soutěž vynesla návrhy víceméně kuriózní: Nomesa, Novena, Metuna, Vesna… Mateřská Chronotechna ve Šternberku (výroba hodin a budíků) měla již patentován název Prim, a u něj zůstalo.

Začalo období zkoušek. Čtenáře může potěšit fakt, že se jich zúčastnil i Alois Jirásek, ovšem ročník 1935. Zkoušela se i odolnost proti chladu. V továrně neměli ledničku a úkolu se ujal dílovedoucí Josef Martínek: mořil hodinky doma v kuchyni.

Nadšení nebralo konce. V první reportáži z továrny přidal autor i perličku: k budově chrudimské Chronotechny, která původně sloužila coby Okresní národní výbor, přifařili ještě sousední vysloužilou mlékárnu.

Chrudimští neusnuli na vavřínech. V roce 1957 se s úspěchem pustili do úkolu „Hodinky s centrální vteřinovou ručkou“ a tak nám ještě zrychlili ubíhání času. A primky se rozběhly i do světa, který byl zvyklý na švýcarskou kvalitu. Tak nějak jsem zapomněl uvést, že dosavadní primky byly pánské. Vyrobit dámské hodinky je totiž ještě obtížnější majstrštyk. V roce 1968 se české a slovenské vlastenky domácích hodinek dočkaly. Ani dámy v kapitalistické cizině, zejména v NSR a Holandsku, jimi nepohrdly, právě naopak. Zasáhla však RVHP a přidělila výrobu dámských hodinek Sovětskému svazu a NDR.

Ovšem daleko těžší zásah přinesla listopadová „transformace“. Tuzemská výroba klesala a klesala. Firma pokles řešila jak uměla, především vzhledem: barevnými plasty, různými až podivnými ciferníky apod.

Hodinky, jako dnes všechno, mají své příběhy. Nejzajímavější asi prožil legendární, původně armádní typ Prim Orlík. Dodnes se sluní v přízni sběratelů. Orlík byl vodotěsný, nárazuvzdorný, ušitý pro přežití v extrémních situacích. A taky na pohled krásný. Porod neměl lehký. Byl mražen v mrazáku, sušen v peci, zkoušen na svítivost v kalných vodách, potápěn v hlubinách i shazován z výšek, zamrzán v ledu a v zápětí vařen (omylem 3 minuty, protože na něj zapomněli) a zkoušen i při kuželkách (celkem 10 000 hodů). Odolal, všecko vydržel a zůstal na hodinářském nebi hvězdou první velikosti.

Továrna občas tak trošku fixlovala. U obdobného typu Prim Sport byla stanovena a na víčku vyražena vodotěsnost při tlaku pět atmosfér. Rozmařilí vojáci trvali na šesti atmosférách. Aby se vlci nažrali a hodinky zůstaly celé, výrobce změnil raznici, k číslici 5 přidal čárku a ejhle – šestka jako vyšitá. Tak vznikla sběrateli hledaná „eltonská šestka“. Primky Sport stály 590 Kčs (v roce 1970) a s oblibou je nosily celebrity, i když se jim tenkrát tak nenadávalo: Jiří Bartoška, Luděk Sobota… Holt asi zas tolik netrpěli!

Oblíbili si je i ostravsko-karvinští horníci, neboť šly spolehlivě i v extrémním prostředí dolů.

Proslavil je František Venclovský – přeplaval s nimi La Manche. V knize vzpomínek popsal, jak na ně – nejsa hereckou celebritou – sehnal peníze: „Po obědě lehce trénuji, zkouším si brýle a hodinky. Jsou to naše Primky. Musel jsem si na ně od babičky vypůjčit 600 Kč. Co jsem moh‘ dělat, těch 11 000 mě úplně vyčerpalo. Poznámka: Vrátit co nejdřív!“

Typ Prim Sport 2. generace proslavil i náš nejúspěšnější dálkový plavec v chladných vodách Jan Novák. Jako první suchozemec přeplaval v roce 1974 La Manche po náročnější trase z Anglie do Francie a v roce 1990 spolu s Františkem Venclovským jako vůbec první přeplavali Bajkalské jezero, samozřejmě s primkami na rukou.

A do třetice: Richard Konkolski s nimi na plachetnici Niké obeplul zeměkouli.

Prim Sport si objednalo i polské námořnictvo a tak se naše suchozemské hodinky, přezdívané „potápky“, dostaly i do dalekého zámoří.

Sportky měly jednu vadu – na svítícím ciferníku byla použita radioaktivní barva. Roku 1987 skončila platnost povolení tuto barvu užívat. Nespotřebované zásoby továrna odeslala do Prahy k odbornému zneškodnění. Balíček byl zřejmě ledabyle zabalen a na hlavní poště se roztrhl. Vypukl poplach, přítomní se museli svléknout a opustit zasažený prostor. Nepříjemné okolnosti snad částečně osladily fešné pošťačky, byly-li přítomny.

Příběh typu Prim Myslivec (1972) je kuriózní. Grafik navrhl zelený ciferník s jelením parožím s křížem, který upomínal na patrona myslivců sv. Huberta. Kříž však údajně připomínal hlavně nacistický symbol z vyznamenání pro wehrmacht. Klínový kříž musel návrhář nahradit stylizovanou smrkovou ratolestí. Autor knihy dává vinu normalizaci, ale snad by nedal přednost propagaci nacismu?

Zaslouženou slávu si vydobyl i typ Prim Sport Automatic – díky letcům. Primky vyzkoušené v tlakové komoře ve střešovické Ústřední vojenské nemocnici a v Ústavu leteckého zdravotnictví získaly oblibu a hlavně důvěru vojenských letců. Používal je i zmíněný plukovník Jan Novák, pilot nadzvukových stíhaček. Po skončení vojenské služby se hodinky měly vracet eráru, ale vojáci už našli finty, jak se nařízení vyhnout. Asi 300 kusů se však dostalo i do běžného prodeje.

Primky Diplomat se chlubily uměleckým designem – jejich vzhled navrhl proslavený profesor UMPRUM Zdeněk Kovář. Obdiv a ocenění získaly na EXPO v Montrealu (1967). Na běžném trhu stály 590 Kčs. Autor uvádí pro srovnání při tehdejším průměrném platu 1800 Kčs ceny zboží: košile 30 až 40 Kčs, dámské šaty 300 až 400 Kčs, polobotky 140 Kčs, černobílá televize 3000 Kčs, embéčko 44 405 Kčs, motocykl JAWA 9000 Kčs, měsíční nájem bytu 2+1 106 Kčs, chleba 2,60 Kčs, rohlík 30 haléřů, cigarety 1,60 Kčs, pivo 1,50 Kčs.

Delegáti XV. sjezdu KSČ na jaře 1967 měli být obdarováni originálními hodinkami (v omezeném počtu se nicméně dostaly i do běžného prodeje). Několik exemplářů však vykázalo závady vinou vypadlých kamenů v setrvačníku. V lidovém podání se jednalo o sabotáž a počet vadných hodinek vystoupal na několik set kusů. K závadě prý došlo při bouřlivém potlesku delegátů. Zaměstnanci Eltonu však tuto pomluvu odsuzují jako znevážení kvality hodinek.

Pro Pohraniční stráž ČSSR se vyráběly primky s psohlavcem, vždy opatřené vyrytým věnováním.

Kuriozitou byly i hodinky z roku 1982 s portrétem Muammara Kaddáfího, připravené u příležitosti jeho státní návštěvy. Libye byla významným odběratelem našeho zboží a hodinky měly tuto tendenci podpořit.

Obdobné „úřední“ hodinky (tentokrát však kapesní) nechal v roce 1996 vyrobit Václav Klaus jako oficiální dar pro členy vlády a význačné státníky. Pouzdro muselo být zakoupeno ve Švýcarsku. Celkem šlo o dvacet kousků. Na vnitřní straně víčka byl vyryt premiérův podpis podle vzoru na papírové kartičce se zlaceným znakem tehdy už jen České republiky.

Autor celkem rozumně, byť s jistým ideovým nádechem konstatuje: „Podobně jako hodinky pro pohraničníky z dob socialismu lze ‚zakázkové hodinky‘ vnímat rozporuplně, ale je to součást naší historie a bylo by škoda je opomenout. Jedná se o edici hodinek pro delegáty XV. sjezdu KSČ.“

Čtenář nechť posoudí, zda nebyly hodinky pro sjezd, pro ochránce hranic či představitele spřáteleného afrického státu případnější než procovské hodinky pro Klause.

Nepolitickou specialitu představují primky, jež podstoupily lidovou tvořivost. Zejména vojáci-záklaďáci opatřovali ciferníky malůvkami vtipnými, méně vtipnými i krajně nevkusnými, jak už to chodí. Sběratelé zaznamenali i další svépomocné úpravy, například průhledné hodinky, erotické ciferníky, či div mechanických divů: dvoje funkční vteřinové ručičky – centrální i mimostředová – na jednom číselníku.

Autor se v závěru nevyhnul politickému školení. V neonormalizačních Čechách zřejmě nemůže vyjít kniha bez VUMLu naruby. Vzal si na paškál delegáty podniků zahraničního obchodu. Museli prý být povinně členy KSČ, nesměli se („nedej Bože“) stýkat s emigranty atd. atd. Dnes zase podobně postavení pracovníci naopak nesmějí být členy KSČM. Koneckonců ne všichni členové KSČ byli komunisty, jako nejsou všichni křesťané Kalousky.

Co se změnilo? To, že dříve se dařilo získávat nové trhy, zatímco dnes jsme už skoro všechny přepustili novým páníčkům. Autor úspěchy našich dřívějších výrobců i exportérů nepopírá, proč tedy kazí jinak obdivuhodnou knihu ideologickými bláboly?