LUBOMÍR BROŽEK

Mariášsonet

V zahradní hospodě na předměstí.

kam občas chodívá malý pláč

na deci ve-rmutu s osamělým štěstím,

štamgasti ve štychu mastí mariáš

o rumcarara rum a suché z nosu.

Karbanu Bůh oko přimhouří a osud…

Kde jsou ty časy trumfových srdcí,

kde jsou ty časy srdcových es,

nesených frajersky, jenom tak, z ruky,

dříve než osud sevře ji v pěst

a drtí, až je slyšet od kořínků ticha trávu růst

a list, tu suchou hlášku, jež do větru padá:

Srdce je ptáček v hrsti té, jež kdysi byla… ach, jak mladá

kdysi byla… smrt.

Psí sonet

Jak starý pes jím už jen jednou denně.

Už nebaví mě skučet na měsíc

pro bledé svítáníčko a špitat roztouženě

růžová slůvka ouškům poběhlic.

Tvářit se jako král a mít holou řiť,

naivkám vrtat tlachavé díry do hlavy

v tolika reprízách, že by mohly uživit

kdejakého šmíru. Mě tahle role už prostě nebaví.

Však dohrát třeba. I ten psí štěk na prázdné scéně.

Navařit si a potom ten blaf sníst.

To je, oč tu běží. Svou misku mít

a pelech,

v němž za nocí osamělých jak toulavé štěně
ještě zdává se o milování lvic.

Sonet k srdci

Co říci dítěti, když nedohlédne

špičky nosu, a už ptá se: Co je za ní?

Průvod shakespearovských postav, jenž šedne

v Plickově obrazu, není k rozpoznání.

Čest nebo zrada? Katka či Julie…

Tma kašle na nuance. Slova do větru

jsou kosti pro psy: Ať žerou, bestie!

Aspoň dech na skle kdyby zbyl, v něm otisk rtů,

jak trilobití pečeť. Co dítě ví

o milování trilobitů… A jak těžké

náhle srdce je, když vám v hrudi zkamení.

Hryžte se láskou, jak slepí kocouři.

Drásejte se, rvěte! Nežli někde ve tmě

kamenět… Prosím tě, srdce: Nezmoudři!

Sonet ode dna

Tak tedy do dna, moje trpké žití!

A dobře zaseknout. Přímo v pysk,

jenž nechtěl kušovat, když mu bylo k zblití

z korouhviček plechových,

co se točí podle větrů v řiti.

To radši hlavou ve smrtelné vodě udeřit

o tvrdý kámen bytí.

To radši polykat v té kalné vodě andělíčky:

Až do posledního Amora.

Ať konečně pozná, tahle okřídlená potvora,

že se u dna pije

zásadně jen do dna,

zatímco po hladině

pomalu a nevzrušeně plují hovna.

Sonet téměř příslovečný

Ztrácíš-li hlavu, netřeba ztrácet tvář.

Lži jsou drobné, co pravda utrácí.

Domov je sen, který si nechávají zdát

v mrazivých nocích tuláci.

Dřív uchem jehly projdou velbloudi,

než smysl žití chytneš v žitě.

I huba puštěná na špacír snadno zabloudí

pro jedno Miluji tě.

Jó, lepší holé štěstí v hrsti

než bába na střeše.

Však co když se jednou spustí

A lekavé štěstí uteče?

Zkuste si ho honit, když vyklouzne z dlaně!

Když nemáte ho v ruce, je každé štěstí plané.

Tyrranosaura Regina

Jen zrcadlo ví, proč puklo děsem

z pohledu té, jež…, ach tak nevinná,

jak povzdech ze sna se teď nocí nese…

Ave, Tyrranosaura Regina!

Mimikry v tváři tváří se sladce.

Křivka šíje – horská dráha do rajských zahrad.

Tělo k sežrání a ústa dravce,

v houští přeslic nejvnadnější ze všech návnad,

k zbloudění vábí osamělé lovce.

Stačí přimhouřeným očkem

smyčku zatáhnout a… hupky, dupky,

pojďte mé jednohubky,

lov právě začíná!

To jsem já, vaše kořist, Tyrranosaura Regina.