VÁCLAV PELCMAN

Již obálkami knih bývá čtenář lákán, ale někdo i varován před námětem či obsahem. Pak se buď dobrovolně rozhodne trpět, nebo zůstat ochuzen, když se nakonec rozhodne knihu přečíst či nečíst.

Mne upoutávka na jedné knize varovala, ale přesto jsem ji přečetl. Váhal jsem, protože jak se dočtu, že se dostávám do oblasti duchů (ďáblů, andělů, etc.), samozřejmě ve 21. století, ztrácím zájem.

Kniha, o které se zmíním, čtenáře informuje: „Zažijte atmosféru na horské boudě, kde si duch Kralois odpracovává svůj poslední pracovní víkend, nebo se vydejte s velitelským duchem na patologii. Jestli jste někdy měli pocit, že se vám stalo něco neuvěřitelného, po přečtení této knihy zjistíte, že nejste jediní. Existují duchové? Jsou mezi námi andělé? Autorka vám s nadhledem na tyto otázky ‚možná‘ odpoví v osmi příbězích.“

Na záložce je představena autorka jako učitelka kurzů „automatického psaní“ a je to vidět. Své příběhy psala asi velmi rychle. Tak povrchní líčení prostředí, jednajících osob apod. se jen tak nevidí. Větší pozornost věnuje „duchu“, který mluví, píše, ale nemůže jíst a pít. Jinak určitý smysl by tady byl, a kdyby se obešla i bez onoho ducha a jeho „šéfa“, mělo by to něco do sebe. Autorka zřejmě hodlala kandidovat do PS za KDU-ČSL (počítá s podporou těch nahoře).

Je již načase, abych konečně přešel k faktům. Tedy kniha nese název VÍKEND a její autorkou je Danka Šárková, a knížku jí vytiskli v nakladatelství Anahita v letošním roce. Centrální „osobou“ povídek je hříšník, který si za vraždu musí nyní, jako duch, odpracovat trest s úkoly urovnávat vztahy mezi lidmi. Zřejmě je to nyní běžná metoda, protože v tomto případě vše dopadne podle přání autorky (pardon ducha). Konkrétně o víkendu na horské chatě, kde se sešla společnost představující vzorek populace, jenž je nyní hojný (homosexuálové, neúplná rodina, obezita, neuvážená spojení v manželství, nezdárný syn apod.). Objeví se i anděl s knihou osudu a upír. A tento duch stačí napravit chyby na lidech, co vytvořila naše společnost svými zákony, pouhým našeptáváním rad. Jistě by i literáti mohli napravovat ony „pomýlené“, a jen zdravým rozumem, ale to by tolik nevynášelo jako podobné idealistické představy.

Je opravdu potřebné, i takto hypoteticky, v demokracii odměňovat vrahy? A mimo jiné nahlížet do intimního života lidí? Již tento „trest“ by mohl zvýšit počet zločinů! Škoda, že „šéf“ oněm pomýleným sám předem nepomůže a posílá následně našeptavače, aby tyto nepovedené vzorky společnosti napravil. Nějaký zázrak pro léčení všech neduhů společnosti by byl opravdu potřeba, typů pro zákrok by se našlo bezpočet.

Autorka si vzala za terč kritiky, jako bývá často, jen malé ryby. Škoda, že si nevybrala k léčení podnikatele, politiky, duchovenstvo (jako kdysi učinil Mistr Jan Hus), novináře a jiné, (jako to učinil Kosmas dvacátého století v seriálu Bordely).