MILAN BLAHYNKA

Jako pravidelný čtenář Salonu čtvrtečního Práva občas čtu na druhé straně vlevo nahoře, o čem tam píše mj. Štefan Švec. Někdy mi mluví z duše, jindy naopak, ale vždy se bavím tím, jak je obtížné určit, co myslí vážně, a co je spíš provokace. A tak když se mi náhodou nenáhodou octly na stole NEJLEŠÍ ČESKÉ BÁSNĚ 2018 (Nakl. Petr Štengl, Praha 2018; obálka Tomáš Trnobranský /!!/, odp. redaktor Martin Nestöhr /!!/, medailonky redaktorů zajistila redakce; 176 s), kde se jako editoři uvádějí Žofie Zora Jandová a Štefan Šimon Švec, bylo mi jasné, že jde o rozpustilou čertovinu, neboť Žofii Zoru Jandovou, údajně pravnučku Františka Ladislava Čelakovského a Bohumily Rajské a tetu zpěváků Dalibora Jandy a Petra Jandy, údajně„arbitryni“ výběru nejlepších básní, a vůbec celou tu knížku, medailonky 49 autorů i s daty a místy narození (i některá ta rodiště jsou fikce) a s ukázkami jejich „tvorby“ si hravý dravý Štefan Švec bezpochyby vymyslel a napsal sám, rozmarně vloživ do jména a příběhu známé osobnosti z české kultury devatenáctého století křestní jméno dnešní herečky a domnělé příbuzenské pouto se dvěma dnešními popzpěváky stejného příjmení.

Švecovi „básníci“ a jejich životopisné minimedailonky a ukázky „tvorby“ vlastně průhledně parodují a právem pranýřují dnešní přemnožení „básníků“ a dnešní podobu poezie, která je často k pláči, ať předstírá hlubokomyslnost, ať sází na sex, a protože ten už dávno není tabu, sahá po pořád šílenější perverzi a libuje si v šokování čtenáře ponorem do exkrementů a různého jiného hnusu, také lexikálního, v kumulaci nejsprostších oplzlostí a vulgarit. Snad jenom jediný z těch 49 medailonků a ukázek si rozmarně dobírá konkrétního autora (Petra Kukala pod jménem Petra Kukly) a jen jedenkrát Švec sáhl už po hotové mystifikaci (jíž se „proslavil“ Jan Cempírek, který se vydával za mladičkou vietnamskou krásku Lan Pham Thi, píšící česky), ale i tu Švec dokázal dát příležitost svému umění mystifikace: přimyslel trvající soudní spor rodičů skutečné Lan Pham Thi s Cempírkem o autorství Bílého koně, žlutého draka, a i v tom je jeho mystifikace na druhou parodií; parodií na množící se současné skutečné absurdní spory o autorská práva.

Významnější možnou mystifikací na druhou mám však několik stránek připsaných autorům roztodivných příjmení (nebo příjmení běžných, ale s jinými křestními jmény než dosud v literatuře), napsaných však virtuózně tak, že se sice dají chápat jako literární parodie, vynikají však uměním pranýřovat ne už poezii, ale společenské poměry. Už třetí autorka výboru Plochušová není invenčně marná. Její Ukonání a To mi odlehlo nejsou doklady grafomanské pokleslosti, ale naopak virtuózní hříčky ve službě velmi závažného poznání toho, jak to u nás chodí, anebo jak se u nás tvrdí. K tomu prvnímu: „Dítě se nudí, až se unudí. / Muž pracuje, až se upracuje. / Žena vaří, až se uvaří. / Krejčí šije, až se ušije. / Faust píše, až se upíše.“ A ke druhému: „Vše je v nejlepším nepořádku. / „Vše je v nejlepším zlořádku. / „Vše je v nejlepším neřádku. / „Vše je v nejlepším řádku. / „Vše je v nejlepším pařátku. / „Vše je v nejlepším. // „Vše je v nejlepším zvířátku.“ Není to nádherná parodie tvrzení významného našeho filozofa (po němž to omílají pilná úslužná média), že chaos a nepořádek je to pravé ořechové, totiž demokracie sama? A že všecinko včetně korupce, podvodů, neplnění slibů a nedodržování daného slova je vlastně důkaz, jak se máme dobře?

S „Plošuchovou“ v Nejlepších českých básních 2018 souzní „experimentální fyzik, architekt zkušebních procesů v Laserovém centru (…) Robert Obálka“, který píše 16. 3. 2017: „Viděl jsem všechno / v televizi / viděl jsem to, / co chtějí, abych viděl / prakticky jsem neviděl nic / je mi líto“ a pak 18. 9. 2017: „máme se jak prasata v žitě, / vy prasata! / Tam, kde se dobře žije / nastává smrt poezie.“ A ještě 2. 11. 2017: „Matka se v hrobě obrací / Cože? Děti? I malé usmrkané děti? / Ty nejvíc, Matko, ty nejvíc.“ A vyžívá se snad jen literární parodií absolvent „vojenského učiliště“ z UH Václav Lička, když vyzývá: „Podívej, / padá bomba / něco si přej / Při včerejším útoku na dětskou nemocnici v Aleppu přišlo o život 31 civilistů, z toho 19 dětí. / To jsou ty paradoxy“? Ptá se: „kdy už konečně skončí // II. světová válka? / Ve vlažném a vlhkém koutu Evropy / srdce po několika infarktech / i v továrně na absolutno / propouštějí zaměstnance / a nabízejí rekvalifikační kurzy / do továrny na smrt.“ A nesnoubí se literární parodie s invektivami na dnešní poměry ještě víc v sedmi (vůbec nejvíce) ukázkách připsaných „národnímu klasikovi“ jménem Karel Hynek Prdel, narozenému „1836, Litoměřice “ (tedy v roce úmrtí KHM, který v Litoměřicích zemřel), který se 1939 „přestěhoval do Prahy“ (ostatky KHM byly do Prahy převezeny už 1938 a 1939 v Praze provokačně slavně pohřbeny)? Podle KHP „Čechy jsou šperk, / v lomu je štěrk, / Jarda Jágr pokřtil bagr / Z Řípu je ďuzna / a v ní prcá pes“. Pak také: „V hrobkách slavné, dávné vlasti / kosti imbecilů chrastí / připosraných duší sbor / klaní se až za obzor. // Stoletím jde národ spolu / vzhůru smekat, dupat dolů / syslit šušně pod desku / černou, hladkou do lesku.“ A jsme u směsi smyšlenek a reálií, u směsi příznačné pro smysluplnou mystifikaci.

Jestliže Štefan Švec zamíchal mezi grafomanské pahodnoty verše označitelné za dnešní skutečně nejlepší, neudělal to v zájmu imunizace takových básní, jaké by před samozvanými arbitry, vydávajícími se za hlídače demokracie a „toho nejlepšího“ v ní, neobstály, jaké by byly pomluveny, zavrženy jako nostalgické, tendenční, vůbec nepřátelské pravé svobodě a lidským právům?

Velké umění působivé mystifikace těžící z půvabu slovní ekvilibristiky má u nás slavnou tradici, která vyvrcholila v Robertu Davidovi, u V+W, v Semaforu a v postavě Járy Cimrmana. Zřetelná stopa k tomu naposled jmenovanému a k jeho Stojanu Jakotyči je u ŠŠ výslovně v medailonku „Tomislav Strakáč“, který prý přeložil „kompletní prózy Dojina Vrtiče a Vodana Krabatíče. Hra s názvy, jíž jsou tři strany „Seznamu přečtených sbírek“ z let 2017 a 2018, navazuje zas na Suchého Člověka z půdy, autora díla Bílá ne moc. Petr Král (jemuž Švec připsal v pojednání Co je to poezie léta páně 2018 jednak „exkluzivní seberozhovor Pohrdám publikem“, jednak výbor Perly sviním pro albánské /!!/ nakladatelství) je v Nejlepších českých básních 2018 vyřízen jako autor názvem sbírky Veliké JájuJá z produkce nakl. Torst, které z něho dělá velikána, jako kdyby nestačilo, že tato „ušlechtilá konstanta české literatury“ (řečeno slovy studie Co je to poezie…) se nepochybně má (tak jako mnoho domněle zneuznaných) za největšího českého básníka dneška, ne-li všech dob. Umění zesměšnit nadouvající se a nadouvaná prázdna pouhým podstrčeným názvem jejich knížek dokládají přečtené sbírky jako třeba Šplíchance šlichty (Bohdan Chlíbec), Díra (Miloslav Topinka) nebo zvlášť přesně sedící Mlácení prázdna (Petr Váša), zatímco jindy jde spíš jen o poškádlení autora pozoruhodné sbírky Nu co názvem Nu nic.

Štefan Švec ostatně ví, že laskavost zmůže víc než výsměch, A tak domácí konvertity k islámu oslovuje v medailonku a ukázkách z „díla“ Mohameda Bin Vokatého úsměvně: „V mešitě je krásně / ve škole je hnusně / píšou se tam písemky / zkouší se i ústně // Přijmi džihád!“ A „Vokatého“ Imám: „Mám rád našeho imáma / je lepší než táta / i máma // Přijmi džihád!“

Z Lacinovy geniální parodické knížky Čtení o psaní jsem se za své puberty naučil rozeznávat styl velikánů i nevelikánů soudobé české literatury lépe a navíc radostněji než ze všech možných učebnic a příruček. Nezval, Holan nebo třeba Zavřel tam byli nezvalovštější, holanovštější, zavřelovštější než ti skuteční i domnělí autoři sami. Jsem si jist, že Nejlepší české básně 2018 jsou právě takovou skvostnou knížkou, v níž se jako ve vypouklém zrcadle zračí reklamní lesk a reálná bída dnešní české „poetické“ inflace.

Škoda, že Švec parodií neodhaluje i Achillovy paty básníků, jichž si právem váží. Že by příště?