MICHAL ČERNÍK

Nikdy se v bouři neroztříštíš o skály a neutopíš se, když nevypluješ do mořských dálek. Ale ty chceš objevovat pevniny. Nikdy tě neupálí pro pravdu, když se před ní schováš. Ale ty chceš s pravdou srůst v jedno tělo. Nikdy se nezřítíš k zemi a nezabiješ se o ni, když nebudeš mít křídla. Ale ty chceš vzlétnout až do závratě. A jestliže ses na moři utopil, pak se znovu nadechni, a jestliže tě sežehli plamenem, pak vstaň z popela, a jestliže ses zabil, pak se znovu probuď k životu. Jsi ten, který uskutečňuje samozřejmosti dneška.

***

Ten první varuje před Zlem už tehdy, kdy ještě neudeřilo, a už napřed tuší selhání vůdců a servilních klaunů. Ten první ví, kam jde, zatímco ostatní ho následují. Nadechuje se nadějí, zatímco ostatní sotva popadají dech. Sílí vizemi, zatímco ostatní slábnou malověrností. Překážky ho posilují, zatímco jiní to vzdali. Ten první má zvláštní dar. Pochybuje, když jiní věří. A věří, když ostatní pochybují. Dobře ví, jak je to nebezpečné. Ten první má odvahu pochybovat i odvahu věřit. Ten první spatřuje podobu budoucnosti, jež stále nemá ani kontury, a již ho získává pravda, která teprve najde své lidi. Ten první už dnes zabydluje zítřek. Jako nevidomý, kterého přivádí světlo. Jako hluchý, kterého přivolává píseň. Jako prorok, který tvoří budoucí většinu. Nemusíme být tím prvním, ale svůj osud odlévejme do jeho stop.

***

Vy netrpěliví, nechte se přesvědčit oblázkem, že k dokonalému tvaru se roste mnoho staletí. Vy servilní, možná i tušíte, že váš potlesk mocným je zítřejším potleskem na vašem pohřbu. Vy nesmiřitelní, nedivte se své zášti, že hrany jejích kamenů nakonec do krve rozdírají i vás. Vy malověrní, nechlácholte se, že i ten, kdo nemá křídla, může vzlétnout v pařátech supa. Vy opatrní, vždycky si uhlídáte, aby ani stín pravdy nepadl na vaši hlavu. Vy průměrní, přitakávači každé moci, nikdy nebudete oporou těm, kdo překračují dobu. Vy snílci, dobře víte, že váš odvěký sen o důstojném lidství není snem vládnoucích.

***

Cože nás vlastně život naučil? Jako učitel ve třídě nás vyvolává jednoho po druhém, staví nás do situací a teď ukaž, člověče, jak se obhájíš. A on nám přináší právě tolik zklamání, abychom pochopili rozměr naděje, právě tolik těžkostí, abychom pochopili smysl pokory, právě tolik obav, abychom pochopili obsah štěstí, právě tolik proher, abychom pochopili význam důstojnosti, a právě tolik zkoušek, abychom se obhájili jako člověk. Ať tedy především obhájíme tu lidskou bytost v sobě. Nežli však na louce utrhneme květinu, musíme se k zemi sklonit tak, jak se už nesmíme sklonit před nikým. Budeme si to pamatovat?

***

Vlastnit jen tolik věcí, které skutečně potřebuješ a které máš rád. Mít chleba k namazání, slova k pohlazení, a lásku, která neokorala. Pár blízkých lidí, kterým patříš, dobrou mysl, kterou přijímáš den, a pocítit bezhraničnost míru velkého jako nebe. Pak už nic. Pak se pro tebe víckrát rozednívá, než stmívá. Pak víš, co je štěstí.

***

Nic si nenamlouvejme o největších boháčích světa. Obrovské bohatství se rodí z bezhraničné síly chtivosti býti bohatým a ještě bohatším, být mocným a ještě mocnějším, a marně si pak můžeme říkat s Eleanor Rooseveltovou: „Budoucnost patří těm, kdo věří v krásu svých snů.“ Svět však není otevřen snílkům o spravedlivém uspořádání společnosti a ještě dlouho nebude takový, jak bychom si přáli. Ještě dlouho bude trvat, než lidstvo nastolí rovnováhu mezi bohatstvím a bídou, mezi potřebou jedince a společnosti, mezi chamtivostí a solidaritou a mezi onou smrtelnou sílou chtivosti a lidstvím, než na piedestal hodnot postaví hodnotu života nikoliv hodnotu bohatství a peněz.

***

Ve vrstvě patnáct centimetrů středně dobré ornice žije na jednom hektaru asi čtyři tisíce kilogramů žížal, čtyřicet kilogramů šneků, sedmdesát kilogramů brouků a pavouků, padesát kilogramů stonožek, šest kilogramů chvostoskoků, čtyři kilogramy roztočů, šedesát pět kilogramů červů, tři sta sedmdesát kilogramů jednobuněčných živočichů, sto čtyřicet kilogramů plísní, deset tun řas a deset tun bakterií. Ta čísla jsou oslavou ornice. Ó země, země, dosud se neumíme chovat k tobě tak, aby tě to nezabíjelo. Jsi ornicí a půdou v očích hospodáře, jsi hlínou, která se hněte anebo drolí, ale pořád žije, jsi pozemkem rozporcovaná ploty, jsi vlastí rozporcovaná hranicemi, jsi prstí v rukou padlého, jsi zemí, na níž se dějeme, ty rodu ženského, která jsi porodila vše živé. Vlastním příkazem se proměňuješ do zeleně polí, trav, křovin a stromů, do plodů a do barev květů, do průzračné vody tryskající na povrch, z tebe vzešla veškerá krása a vše, čím nám sloužíš a obdarováváš. Tvou nejvydatnější stravou je hnůj, to odporné slovo s mnoha významy v naší řeči. Mrtvé pohřbíváš, živitelko všeho živého.

***

S přibývajícími roky někteří spatřujme svět s takovým údivem, jako bychom se právě narodili, a s takovou moudrostí, jako by nám bylo tisíc let. S údivem spatřujeme to, co jsme dříve přehlíželi, prociťujeme to, k čemu jste byli dříve lhostejní, a radujeme se i z toho, co nám dříve připadalo tak všední, a už vůbec nechápeme hlouposti a neprozřetelnosti mnohých rozhodnutí těch mladších u volantu doby. Náhle nás sevře tíseň, že nám jeden život nestačí na všechny tužby, na všechnu lásku, na všechnu práci a že hloupá a neprozřetelná rozhodnutí musí tak jako tak dojít až na konec svých omylů. Schoulíme se do vlastního srdce a jen potřebujeme někoho blízkého, kdo je tam s námi.

***

Kdy se člověk stává opravdu dospělým? Když má svou rodinu, která se mu stane imperativem odpovědností a povinností a zároveň posilou? Když se naučí rozlišovat možné od nemožného, podstatné od nepodstatného, pravdu od lží a fikcí? Když bilancuje neúspěšné tužby a přání svého mládí? Když přijme svět takový, jaký je, ale zároveň nezatratí o něm ani své ideální představy? Když si uvědomí, že život je dar a největší hodnota všeho? Když vládu nad sebou přenechá rozumu a rozum svěří kontrole citu? Když se mu zlo vyčlení jako to, čemu je třeba vzdorovat? Když své osobní zájmy dává do souladu se zájmy společnosti? Když se mu odpovědnost stane korektivem jeho veškerého jednání? Když pochopí, že štěstí se nedá uplatit penězi a blahobytem? Když životy jiných mají pro něho stejnou cenu jako jeho život? Když v sobě zakóduje mravní zákon a vědomí pokory není pro něho ponížením ale vyjádřením lidské velikosti? Když si i v pokřivené době dokáže uhájit slušnost? Když se už neptá, proč žít a jak žít, ale svým životem je odpovědí především sám sobě a třeba i jiným? Nejspíš je dospělost součtem všeho, co jsem vyjmenoval a na co jsem ještě zapomněl. Ale především je to vědomí vlastní důstojnosti, kterou nás nikdo neučil, nikdo ji od nás nežádá, avšak my ji musíme vyžadovat od sebe. Tehdy se člověk stává skutečně dospělým. I kdyby jediným měřítkem bylo jen to, pak o skutečné dospělosti mnohých vážně pochybuji.

Jsme-li dost chytří, pochopíme smysl života. Jsme-li dost pokorní, pochopíme i smysl smrti. Jsme-li velcí duchem, naplníme životy jiných. Jsme-li mravně silní, dokážeme žít vzpřímeně. Pak jsme nádherně samozřejmí a srozumitelní. Tehdy dozrajeme k moudrosti, protože jsme porozuměli sobě. Staneme se mocnými, protože jsme přemohli sebe. A jsme bohatí, protože nám k bohatství stačí jen to, co skutečně potřebujeme.

***

Jakmile se nám jednou podaří osvobodit se z bludů, uvidíme mnohem jasněji. Jakmile jednou začneme svobodně přemýšlet, už se myšlení nezbavíme, i kdyby nám bylo víckrát trestem než odměnou. Je lepší mít prázdnou peněženku, než přijímat milodary grázlů. Je lepší planout hněvem, než se n chat uhasit lhostejností. Je lepší být umlčen, než hýkat s davem. Je lepší být vyděděncem, než se stát slouhou. Pak nás už nikdo nezbaví vlastního myšlení, neprodáme se za přízeň mocných, nikdy nepřistoupíme na roli vykonavatele cizí zvůle a nikdy nepřijmeme za své, že ve jménu krásných ideálů se dá lhát, obohacovat, ničit a zabíjet. Pak musíme přijmout i to, že porozumíme jen sami sobě, nikoliv proradnosti mocných, nikoliv bídě světa.

***

Dny, kterými procházím, jsou nejkrásnější. Životem mne přemáhají a nebem věnčí mou hlavu. Maják, který ve mně svítí, mi dává jistotu, že nezabloudím a neztroskotám. A jestliže se ve mně dosud zardívá stud, pak ať mne nezaprodá lžím. A jestliže ve mně dosud panuje poctivost, pak ať mi zabrání podvádět i sebe. A jestliže ve mně dosud klečí pokora, pak ať mi nedovolí nadutost. A jestliže ve mně stále ještě dýchá soucit, pak ať se bouří proti všem svinstvům. A jestliže lidský vichr bez milosti vyvrací, láme a ohýbá všechno, co roste vzpřímeně, ať především sobě dokazuji, že před ním neuhýbám.

***

Nemám nic proti odlišným názorům jiných, pokud nechtějí potlačovat názory mé. Nemám nic proti zákonům, pokud mne dovedou ochránit. Nemám nic proti bohatství kohokoliv, pokud nevzniklo na můj úkor. Nemám nic proti politice, pokud si ze mne nehodlá udělat lokaje. Nemám nic proti vůli mocných, pokud mi ponechají mou vůli a počítají i se mnou. Nemám nic proti společnosti, pokud v ní nejsou jiní odsouzeni k živoření. Odmítám princip milosrdných darů, který pokořuje a uráží. Chci se podílet na podobě takové společnosti, kde nikdo neživoří, kde žebrák a bezdomovec jsou svědomím národa a bída svědomím světa. Bída nesmí být zločinem bědných. Dávno jsem se dobral k poznání, že toho člověk k důstojnému životu potřebuje poměrně málo, ale že i to málo zůstává většině nenaplněným přáním. Nemusíme zrovna poznat chudobu, abychom si vážili toho, čeho se nám teď dostává.

***

Nepočítejme se k neúplatným, dokud nám nebyla nabídnuta taková úplata, kterou většina neodmítá. Nepočítejme se k poctivým, dokud jsme neměli možnost beztrestně zbohatnout krádeží. Nepočítejme se k čestným, dokud nám nenabídli možnost velké kariéry výměnou za naše mlčení. Nenamlouvejme si, že jsme lepší než ostatní. V naší moci je pokusit se být lepší, než jsme.

***

K sobě se přiznávejme. Ať máme proč, a nejsme jako sad, který se zřekl stromů, jako zem, která vyhostila i trávu. K sobě se přiznávejme. A nejvíc před těmi, kteří na nás jako římský císař v Koloseu ukazují palcem dolů. K sobě se přiznávejme, přiznávejme odvahu rozumu, svobodu slovům, troufalost myšlenkám a nic ať nám nezabrání. K sobě se přiznávejme, i když si neseme svůj díl odpovědnosti za zlo, proti němuž jsme nic neudělali, za podvody, krádeže a korupci, které jsme tolerovali, za mýty, kterým jsme uvěřili, i za svůj strach, který nás neochránil. K sobě se přiznávejme, i když tolik věcí jsme pochopili příliš pozdě. A třeba ať to bolí. Prohrou je uprchnout před svou minulostí, před svou pamětí a zapřít sebe.

***

Neproklínal bych tento svět, neproklínal bych ho, kdyby mi byl lhostejný. A jestliže jsem přijal právo žít, pak nesmím být užitečný jen sobě. I tento den svědčím tragédiím, které se dějí daleko ode mne. Nenamlouvám si, že jsem předurčen k velkým činům a vykonávám ty drobné, každodenní s takovou odpovědností a zaujetím, jako by právě ony měly svět proměňovat. Mluvím-li za sebe, mluvím i za ty, kteří mi naslouchají. Moje obavy jsou i jejich obavami, moje svoboda je i jejich svobodou, moje práva jsou i jejich právy, moje vize světa je i jejich vizí. Spravedlnost je pro mne tam, kde zmizela bída, kde lidé našli společnou vůli takovou zemi ustanovit a své věci si v ní spravují sami a dobře. Nestal jsem se bezobsažným plagiátem člověka. I když mi zima nemilosrdně sahá po životě a nedokážu ji zaplašit, nechávám slunce svítit do svých slov a vrchovatě je plním jasnými barvami. Neproklínal bych tento svět, neproklínal bych ho, kdybych nepřemýšlel časem budoucím.

***

Drozde, nenechávej mne tu v zimě bez svého zpěvu! Sedmikrásko, obdaruj mne svou nezdolností kvést i v nečasu! Větře, připravuj mne už teď na nenávist vichrů! Slunce, nenuť mne ustupovat do stínu jiných! Stopo, neodcházej ode mne, zabloudíš! Slovo, vytesávej mne jako pravdu do kamene! Slzo, neusvědčuj mne ze slabosti! Pustino, neoslabuj mou vůli překonat tě až k lidem! Osude, neubírej mi z toho, co miluji! Člověče, neznič mou víru v tebe!

***

Ať je to vítr, který nás rozfouká do kraje jako poselství. Ať je to skřivan, který nás vynese nad pole, nad lesy, nade všechno stvoření. Ať je to lípa, která se v nás rozpřáhne do všech stran. Ať je to semínko radosti, které se v nás uchytí, vzklíčí a vyroste. Ať je to příští čas, do něhož bez obav vstoupíme. Ať je to zítřek, který si nás přivlastní. Ať je to dítě, které skrze nás jásavě proběhne. Ať je to úsměv, který slétne na naše ústa. Ať je to píseň, která se zmocní našeho hrdla. Ať jsou to hřeby, které se za nás ohnou bolestí. Ať jsou to dýky, které v nás zemřou. Ať jsou to naše hlavy, které se před nikým poddansky neskloní. Ať je to živá voda, která nás svou kapkou zasáhne doprostřed srdce. Ať je to slza, která nás omyje z hříchů. Ať je to nebe, které nám propůjčí svou velebnost. Ať je to nesmírnost, která nám uvolní svůj díl. Ať je to skála, která nás naučí odolávat věkům. Ať je to hvězda, která nás zažehne svým světlem. Ať je to skromnost, která nás zabydlí. Ať je to pokora, která vstoupí do našich myslí. Ať je to stvořitel, který nás obdaruje svou moudrostí. Ať je to poznání, kterými jsme bohatí. Ať jsou to naše ideály, které nás přežijí. Ať je to naše ruka, která se promění v mnohost jiných rukou. Ať jsme to my, kteří pocítíme utrpení jiných a nedáme zahynout sobě ni budoucím. Ať jsou to naše myšlenky, z kterých uhněteme svět. Ať je to naše světlo, které se stane majákem dějin, majákem lidstva.

***

Někdy si připadám jako prvňáček. Neumím říkat, co by se mělo, neumím říkat, co si nemyslím, neumím svůj úsměv proměnit v úsměv užitečný, neumím být duchaplný, vtipný, důležitý, úslužný, neumím vydělávat peníze a budovat kariéru jako dům. Neumím se hlasitě radovat. Říkám si: Radost brzy přejde. Neumím být hlasitě smutný. Říkám si: I smutek se časem vysílí. Snad ani plakat neumím. Ze sta věcí neumím žádnou pořádně. Chybí mi hranost vnějších projevů, smysl pro společenskou banalitu a dekorum, a tak si alespoň namlouvám urozenost ducha. Snad si nenamlouvám moc. Urozenosti ducha dávám přednost před vším, co neumím a umět nebudu. Věřím, že nejsem nikdo jiný, a proto nemám potřebu se jiným dělat. I to je práce. Křísit hrst laskavých slov, aby žila v živých a zahřála prokřehlá srdce. Ráno vstoupit do nového dne tak, jako by všechno znovu začínalo.

***

Hodíte mi pod nohy propast, abych se zřítil, a já ji překročím. Našel jsem v sobě způsob vzdoru tichého jak propast, ale tichem propasti být nechci. Naše doba si nežádá gesta. Postavy velkých hrdinů patří legendám. Ctím logiku každého činu a víc vsázím na odvahu, která vyrostla z rozvahy a přesvědčení, než na emoce zapálené bleskem vůdců. Skutečnost se přitvrdila. Někdo na vás vyplivne sliny lží a dav vás ukřižuje. Nevybral jsem si tuto dobu ani tuto zemi, a ať jsou jakékoliv, buduji, co mám, a dokazuji, že jsem. Sobě nechci zůstat dlužníkem. Nenechám za sebou žádnou báj, nemám potřebu svítit, abych byl viděn, ale svítit, aby bylo vidět. Nemám proč skuhrat. Stokrát umím poprosit, stokrát umím poděkovat, ale taky zatraceně vím, kdy už prosit nesmím. Neprosím osud, aby ze mne sejmul tíhu, kterou na mne vložil. Nikoho neprosím, ani lidi, ani boha. Jen chci být silnějším. To nejhorší může kdykoliv přijít. Když je člověk věrný sobě, pak vždycky proti někomu, pak vždycky musí umět vzdorovat, nebýt pokornou ovcí ani vlkem.

***

I když nepatříme k těm, kdo určují dějiny, ať nepatříme ani k těm, kteří jen zpovzdálí netečně přihlížejí. I když nepatříme k těm, kdo ovládají svět, ať nepatříme ani k těm, kteří se nechají ovládat. I když nepatříme k těm, kdo inscenují světová dramata, ať nepatříme ani k těm, kteří v nich dobrovolně statují. I když nepatříme k těm, kdo potřebuje dav, ať nepatříme ani k těm, kteří dav tvoří. I když nepatříme k těm, kdo si přivlastňují svobodu, ať nepatříme ani k těm, kteří si svobodu nechají ukrást. I to je statečnost. Uhájit si prostý život a žít slušně. Sám sobě být pánem i služebníkem. A v duši nemít hrb.

***

Seslali jsme na sebe anděly a poštvali proti sobě ďábly. Andělé uletěli jako tažní ptáci a ďáblové se do nás nastěhovali. Tak těžké je nikomu nešlapat do osudu, nikoho nezabít ani v myšlenkách, tak těžké, že se obáváme už i vlastního dobra. A když je třeba, naše ruce dovedou zabíjet. V tělech nám stále bují kamenné kyje. Kdekoliv byl na zemi ráj, vždy jsme ho vyplenili. I duše máme zbrocené krví. Pro koho se peníze staly nejvyšším svědomím, pro toho je lidský život bez ceny. Odpuštění si nezasloužíme. Nebe za nás nebude milosrdné, slunce za nás nebude svítat, voda za nás nebude průzračná, tráva za nás nebude vstávat z mrtvých. Ani bozi to nebudou, ani vlci, ani živly, a nikdo jiný se nepokusí za nás svatořečit moudrost a prozřetelnost. I zítra vyjde slunce tak velebné a tak lhostejné a opět bez rozdílu bude všech. A my ještě tolik myšlenek musíme osvobodit, než dokončíme svět, v kterém by bylo pěkně nejen nám.

***

I dnešní den stvořilo slunce a znovu pomlčelo o tom, jaké hrůzy vidělo za tisíce let na obou stranách země. I dnešní den určují mocní. I dnešní den se probouzím, a je mi tak pěkně, jako bych den určoval jenom já. Ať i dnes roste, co má růst, a nebudu krotit jeho velikost, pokud je to láska, a nebudu ořezávat jeho košatost, pokud je to tvoření, a nebudu překážet svým stínem tomu, co se nastavuje slunci. Vždycky se budu mít na pozoru před těmi, kteří ze svého piedestalu moci chtějí kohokoliv podřídit své zvůli, okrást o dnešní den a zasunout zpátky do včerejší tmy.

***

Tento svět je nejkrutějším dramatem, nejsilnější epikou a nejkrásnější básní. Pevně zarámován do jeho dějů o to důvěrněji se svými blízkými sdílím své osobní příběhy. Stále více mne svírá svět nepotrestaných zločinů a nepředstavitelné bídy, stále více mne dusí úzkost o budoucnost života na zemi, stále více mne pronásleduje vědomí, že není v naší moci dát dnešnímu světu společný obsah. Večer naslouchám šumění stromů, šelestu deště, zurčení vody v okapu, tlumenému pohřmívání slábnoucí bouřky, skřehotu žab, cvrkání cvrčků, vzdálenému hukotu města, houkání sanitky, motoru projíždějícího automobilu, rozjařenému halasení opilců, tikání pendlovek na stěně, zaskřípění dveří, zamňoukání naší kočky, poštěkávání psů. Je to řeč mého domova, které rozumím. Co pro mne můžete vykonat? Nechat mne pokojně žít. Co pro vás mohu vykonat já? To samé. Jsem pouhou kapkou deště, o zem se roztříštím, zemi dám pít.

***

Proč mluvit o dnešních omylech, když o těch minulých se mluví mnohem lépe? Proč mluvit o minulých úspěších, když je třeba velebit současné omyly? Proč lidem říkat pravdu, když se lžím naslouchá mnohem radostněji? Proč krotit emoce doby, když spolehlivě přehluší hlasy těch, kteří se nepřidali? Proč prosazovat zákony, které by trestaly zneužívání svobody? Proč zneužívání svobody trestat, když je cestou k zbohatnutí? Proč být suverénním státem, když jsme se sami zřekli práva rozhodovat o své zemi? Proč rozhodovat o své zemi, když ve své zemi můžeme být nájemníky? Proč být hrdý na svůj národ a vlast, když národ a vlast ti servilně halasní odsoudili k zapomnění? Až po obzor zachmuřený ptám se. A po hrdlo vražený do země i tak přečnívám. Naslouchejte šumění stromů a burácení bouřky, v nich je má řeč.

***

Hle, světla hvězd se navzájem zdraví se světlem naší planety a s elektrickými souhvězdími měst, tak jako se v noci navzájem zdraví světla zarámovaná do oken našich domovů. Hvězdy jsou ta místa, kde se neválčí. Hvězdy jsou ta místa, kde není bolesti a utrpení. Hvězdy jsou ta místa, kde se neumírá. Možná je tomu dobře, že nemají bytosti jako my. Ale kde je to místo, bože, kde je to místo, kde vyhrává mír? A kde je to místo, bože, kde je to místo, kde jsou si lidé rovni? Cožpak se na kříž dají přibíjet odvěké sny těch bědných? Dál se bude obchodovat se smrtí a s bídou, bude se válčit, bude se vraždit, bude se ničit, bude se drancovat, bude se krást, bude se okrádat, bude se korumpovat, bude se vydírat, bude se podvádět, bude se vykořisťovat. Dál se hvězdy budou zdravit se světlem naší planety a s elektrickými souhvězdími měst, tak jako se v noci navzájem zdraví světla zarámovaná do oken našich domovů. Jako by to všechno byla odvěká samozřejmost, jako by svět byl v pořádku a zdráv.

***

Těmito řádky vám oznamuji, že stále jsem a nenechám se vydědit z přítomného času. Dál budu překážet svými názory. Být dobrý, poctivý, mravný, čestný, pracovitý, tolerantní, spravedlivý a vědět, že moudřejší raději ustoupí, o to jsem se vždy snažil, abych poznal, že tyhle ušlechtilosti jsou nanic, když jde o politiku, moc a peníze. Proto napřimuji svůj hlas a říkám: Ti, kteří si nakradli, mne okradli. Ti, kteří zaprodali stát, mne zaprodali. Ti, kteří žijí v luxusu, bohatnou i na mé chudobě. Ti, kteří si přivlastnili svobodu, mou svobodu oklestili. Ti, kteří zneužívají zákony, mne zneužívají. Ti, kteří nás ohlupují svou lží, mou pravdu umlčeli. Ti, kteří pošlapali demokracii, pošlapali i mne. Přesvědčují mne, že lepší systém si už přát nemohu. Kdo jim netleská, toho zaživa pohřbí. Berte to osobně jako já. Své slovo připojuji k slovům, která usvědčují. Slovo, dokaž těm, kteří tě chtějí umlčet, dokaž jim, že umíš ohlušit! A jestliže tě svět dneska neslyší, ať zítra zboříš hradby!

***

To nejsem já, kdo v sobě postavil modlu. To nejsem já, kdo lidem ustýlá v ruinách svých slibů. To nejsem já, kdo pohřbil mravnost, zatratil stud, degradoval poctivost, znectil práci, vysmál se zákonům a ochraňuje krádeže. To nejsem já, kdo beztrestně žije jak parazit. To nejsem já, kdo svou čest vyveksloval za bohatství. To nejsem já, kdo ze svých omylů a chyb udělal zásluhy. To nejsem já, kdo se chová nestoudně, zpupně a cynicky. To nejsem já, kdo lidem do tváří prská lži. To nejsem já, kdo se pravdy bojí a umlčuje ji. To nejsem já, kdo se opancéřoval dogmaty a vymýtil myšlení. To nejsem já, kdo se stal majitelem svobody. To nejsem já, kdo si vybudoval ráj a obehnal ho zdí. To nejsem já, kdo se obohacuje prací jiných. To nejsem já, kdo peníze povýšil na nemilosrdného boha. To nejsem já, kdo zrazuje všechno a všechny. To nejsem já, kdo plundruje naši planetu. To nejsem já, komu slouží zlo. To nejsem já, kdo oči jiným proměňuje v pláč. To nejsem já, kdo svou moc podpisuje cizí krví. Obviňuji systém, který je.

Vypouštím holubici, aby nám zvěstovala dosud nepromarněnou zemi.

***

Když ze sebe strháš uniformu doby, náhle s úlevou zjistíš, že nejsi nahý, ale jen o něco více svobodný, o něco více důstojný, o něco více silný proti všem malostem. Pak už to víš. Zradou je stát na straně vítězů proti svému přesvědčení. Zradou je přijmout hlásané lži, protože s nimi se žije mnohem snadněji než s pravdou. Zradou je nechat se spoutat názorem průměru. Zradou je schovávat se do slov mocných a do převleku doby. Zradou je zříci se svého myšlení a přijmout myšlení vždy přizpůsobivých. Kdo zradí svůj národ, zradí svůj jazyk, kulturu, historii a svou zemi. Pak zradí i sebe a sebe nezachrání. Porazí ho vlastní zbabělost.

***

Zdědil jsem tuto planetu, veškeré pevniny, veškeré ostrovy, veškeré oceány a moře, veškeré řeky, veškerá jezera a nebe nad hlavou, a nechci mít oči, které spatřují hrůzy. Zdědil jsem veškerá horstva, veškeré roviny, veškeré pustiny, veškeré pouště i ledové pláně a nechci mít ústa, která budou mít hlad. Zdědil jsem veškeré lidstvo všech ras, veškeré tvorstvo, veškerou zeleň, a nechci trpět ve světě, který bude se mnou krvácet. Zdědil jsem veškerá města, veškerá poznání, veškerou techniku, veškerou vědu, a ticho je mým výkřikem a prozrazuje, že jsem tu. To všechno jsem zdědil a to všechno vám odkazuji. A také vám odkazuji oblázek. Abyste si ho zahřáli v dlani a vyklubalo se vám z něj laskavé slovo. Víc netřeba.

***

Člověče, tisíce let vládcové a mocní plenili tvé prosté bytí. Ale snít ti nezabránili, a ty jsi svým snům uděloval bezbřehou svobodu. Tisíce let ti z úst vytrhávali slova. Ale nezbavili tě myšlení, a ty jsi svým myšlenkám uděloval troufalost. Tisíce let ti zakazovali svobodně mluvit. Ale zpívat tě neodnaučili. Tisíce let tě brutálně sráželi na kolena. Ale na kolena nesrazili tvého ducha a on překračuje epochy. Tisíce let se rodily epochy z tvých nadějí a nádherných myšlenek, a pak se zase hroutily na řetězovou reakci tvých chyb a omylů. Tisíce let jsi čerpal sílu k životu ve víře v boha. Víru jsi stavěl nad poznání, ona tě dělala silnějším. Nakonec ses vyčerpal marnou nadějí, zatratil jsi víru v božskou všemohoucnost a našel víru ve vlastním rozumu. Vědění se stalo tvou potravou. Tisíce let trvalo, než jsi pochopil, že se nesmíš poníženě uklánět před nikým, ale musíš se umět sklonit sám před sebou. Ať tedy dokážeš smeknout i korunu vlastní pýchy!

***

Člověče, nikdo z tvého svědomí neuklidí ty hory zbůhdarma mrtvých, ničím nezhojíš to strašlivé zranění svého mozku. Krev jakéhokoliv člověka má stejnou cenu jako tvá krev. Život jakéhokoliv člověka má stejnou cenu jako tvůj život. A pokud si budeš myslet, že tomu tak není, jsi ochoten obhajovat i války. Nebude klid na této planetě, dokud neprosadíš autoritu činu proti autoritě moci, sílu práva proti právu síly, sílu argumentu proti argumentu síly, sílu pravdy proti síle lži, sílu lidství proti lidské síle, etiku svobody proti svobodě svévole, boj proti sobě bojem o sebe. Odejmi ze sebe bezuzdnost chamtivosti, kterou jsi povýšil na mravnost. Odejmi ze sebe nespoutanou sílu, kterou můžeš zničit sebe i svět. Odejmi ze sebe veškeré zlo, které si ještě nenašlo cíl. Pak nad světem zvítězíš tím, že si ho získáš, nikoliv že si ho porobíš. Tak zvítězíš na staletí dopředu.

***

Člověče, znovu si hojíš smrtelná zranění, znovu si sceluješ potrhané sny, znovu se pokoušíš naplnit přání zástupů. Nechť se uskutečňuje tvá vůle, zde na Zemi. Nechť se tato Zem podvoluje tvým rukám. To, co tě činí svobodným, je možnost volby. To, co máš nejcennějšího, je tvůj život. To, co máš nezcizitelného, jsi ty sám. Ať jsi i nezotročitelný. Žiješ tehdy, dokud jsi nezapomněl milovat, dokud tvé myšlení sahá po zítřku, dokud každý den pro tebe začíná budoucnost, dokud jsi nedal umřít svým snům a tužby ti nevyhasly jak oheň. A když už jsi všechno získal, dokaž se i rozdělit.

***

Člověče, svůj první a zároveň poslední heroický čin máš teprve před sebou. Jednoho dne zničíš svůj predátorský systém, který jsi stvořil, aby on nezničil tebe a tvou planetu. Odzbrojíš své myšlení, v lidstvu probudíš sebezáchovný pud, a tehdy poprvé na této planetě ukončíš své krvavé dějiny a války se provždy stanou anachronismem. I když se už nezbavíš znalostí, jak vyrábět zbraně, přinutíš se je nevyrábět. Konečně svrhneš své odvěké prokletí peklem, staneš se uskutečněnou myšlenkou, která překáží silám zkázy. Vyhraješ svůj mír, protože mír v tobě bude i mírem světa. Poprvé se přestaneš dělit na urozené a neurozené, na vládnoucí a porobené, na elitu a druhořadé. V pokoře a s láskou se skloníš k zemi jako k vlastnímu dítěti, pohřbíš démony vlastní chamtivosti a svou budoucnost založíš na prostých tužbách. A nebude nic, co bys chtěl povýšit nad lidský život jedině lidský život.

Tehdy se podruhé narodíš. Konečně se staneš tím, kým jsi měl být, a už nepochopíš myšlení a chování toho člověka, kterým jsi kdysi byl.