STANISLAVA KUČEROVÁ

Slovem čítanka označujeme knihu, určenou k četbě vybraných literárních textů. Čítanky školní jsou nepostradatelnou součástí školního vzdělávání a utváření kulturní gramotnosti čtenářů.

Mám doma nevelkou sbírku školních čítanek. Dívám se na ně s úctou a láskou. Na jejich tvorbě se podílel nejeden vynikající autor. Jsou to památky na školní léta mých rodičů, mého bratříčka, mne samotné, mého syna a mé dcery. Jsou to zároveň doklady o kulturně politickém vývoji v naší zemi od konce 18. století.

Jaký svět nám čítanky ukazují? Do jakého světa nás vedou? Všimnu si jen jedné stránky svých čítanek. Jak se na nich odráží stav společnosti a jejího politického režimu z doby jejich vzniku.

 

Vývoj čítanky pro českou základní školu

1. období – od r. 1774 do poloviny 19. století

Na začátku historie čítanek stojí zavedení povinné školní docházky r. 1774. Marie Terezie si přála péčí o všeobecné vzdělání všeho lidu položit základ „dobra svých zemí a štěstí svých národů“. V Evropě rychle postupoval industriální rozvoj, množily se manufaktury, chystala se strojová výroba. Rakouská monarchie zaostávala v průmyslu, v zemědělství, ve vojenství – všude se cítila potřeba kvalitnějších výkonných sil. Osvícenství šířilo přesvědčení, že vzděláním lze zdokonalit práci a celý život člověka. A vzdělání začíná gramotností. Proto bylo nutno pro všechny děti celého státu zřídit školy. A učit v nich především trivium – číst, psát a počítat. S tím se ovšem objevila i potřeba připravit pro školáky texty, které by umožnily poznávat písmena, skládat slabiky, slova a věty, učit se číst a psát. Objevila se potřeba mít učebnici počátečního čtení, zvanou slabikář. Autorem prvního slabikáře v našich zemích byl vážený poradce Marie Terezie pro otázky školy a školství, autor tereziánského Školního řádu, vypracování celé školské soustavy, zaháňský opat J. I. Felbiger. Jeho německá knížečka z r. 1774 byla o rok později vydána v českém jazyce. Ze šetrnosti bez obrázků, bez ilustrací. Takový byl u nás první slabikář.

I učebnice a čítanky pro vyšší třídy se k nám zpočátku přenášejí a převážejí z ciziny. Jsou to překlady z němčiny nebo jejich napodobeniny. Autoři je sestavují jako cvičebnice čtení a psaní, texty však výrazně slouží i výchově společenské, mravní a náboženské a zčásti poskytují též informační základy pro věcné učení. Nechybí ovšem ani ideologická výchova oddaných poddaných. Vládnoucí dynastie je velebena, vládnoucí panovníci vysoce s obdivem a vděčností uctíváni.

 

2. období – od poloviny 19. stol. do roku 1918

Doba, kdy vznikají již původní české čítanky, které zrcadlí české národní snahy. Čeští autoři sestavují samostatně cvičebnice pro čtení, ale současně tvoří i učebnice víceoborových reálií. Vybírají a připravují texty týkající se dějepisu, zeměpisu, přírodopisu, péče o zdraví, náboženství, mravní výchovy. V době nedostatku veřejných sdělovacích prostředků a následné informační chudoby obyvatelstva byly čítanky v rodinách uznávaným zdrojem všestranného poučení. Ne ovšem bez jazykových nesnází.

Česky se učilo jen na školách triviálních, na venkově. Ve městech, na školách hlavních a normálních, se učilo německy. Jedním z požadavků revolučního roku 1848 bylo zrovnoprávnění češtiny s němčinou. V roce 1849 byla povolena výuka češtiny jako jednoho z předmětů na některých gymnáziích. Až r. 1850 se v Praze otvírá první české gymnázium – zvané akademické. R. 1867 bylo v Čechách 10 gymnázií přeměněno na české ústavy. Se stejnými potížemi jako zřizovatelé českých škol všeobecně vzdělávacích se potýkali i zřizovatelé škol odborných. Na Slovensku byla situace bezohledného odnárodňování ještě těžší. Mnoho středoškoláků i vysokoškoláků ze Slovenska proto studovalo v Čechách. Roku 1882 se konečně z pražské univerzity vydělila a osamostatnila část česká, byla však velmi chudě vybavená a jen někteří profesoři byli schopni přednášet česky. Boj národa za vlastní jazyk a vlastní vzdělanost byl v 19. století velmi obtížný.

Je pozoruhodné, že do vývoje českých čítanek zasáhl v té době nečekaně básník a buditel František Ladislav Čelakovský (1799–1852). Neúnavný bojovník za pokrok národa a za jeho probuzení a osvobození z útlaku společensko-politického, hospodářského i kulturního. Přes všechny existenční těžkosti a nesnáze pokračoval neochvějně v díle Dobrovského, Jungmannově a Kollárově. V zápase proti monarchistickému absolutismu, za svobodu národa a za vzájemnost všech Slovanů zastával heslo „Abych živ byl s národem a národ se mnou“. Byl autorem děl Čtení o srovnávací mluvnici slovanské, Čtení o počátcích dějin vzdělanosti a literatury národů slovanských, Všeslovanské počáteční čtení. Jsou to základní spisy a učebnice o slovanských jazycích a literaturách. A autor tohoto zaměření a vzdělání připravil pro gymnázia Čítanku z české literatury o třech svazcích. Přes cenzuru a přes nátlak bachovského politika, ministra hraběte Thuna, podařilo se mu naplnit učebnice vlasteneckým duchem. Posílal tak do ticha „za živa pohřbených“ v porevolučních 50. letech nehynoucí buditelský odkaz svého mládí a tradic českého a slovenského národního obrození. Sen o aktivní spolupráci s pokrokovými zeměmi celého světa. Položil tak základ buditelských tradic pro další vývoj našich čítanek. Vrchol vlastní badatelské činnosti korunoval r. 1851 souborem slovanských přísloví, sbíraných desítky let: Mudrosloví národa slovanského v příslovích. Na celoživotní úsilí F. L. Čelakovského, zaměřeného k lidu a k Slovanstvu, i k ruskému lidu, ne však k jeho carským utiskovatelům, navazuje pak zmíněná tvorba čítanek. I za časů monarchie jsme tak měli svébytnou historii a kulturu. I za časů monarchie vyrostlo mnoho osobností, které dal národ světu.

V těsně předválečném období rakousko-uherské monarchie spatřily světlo světa čítanky mé maminky. Jsou z roku 1905 a 1906. Mám jejich částečné fotokopie. Byly to ovšem čítanky, které se podílely na výchově nejen generace našich rodičů, ale i generace našich učitelů. Čtenáři těchto čítanek nás učili za první republiky a pokračovali za „protektorátu“. Jejich pevné vlastenectví mělo hluboké historické kořeny. Nesli si ducha obrozensko-buditelského, lásku k vlasti, k jejímu jazyku a historii. A to všechno čerpali již v dětském věku z čítanek.

Čítanku „S obrazem Jeho veličenstva, císaře pána, vydal Císařský královský školní knihosklad v Praze (Slabikář ve Vídni.) Vydání čtverdílné (pětidílné). S pomocí a dozorem čítankové komise. Cena 1 K 30h“.

Údaje jsou svědectvím o rakousko-uherské době vzniku čítanky. O době porobenosti a

nesvobody. A přece je čítanka zároveň dokladem podivuhodné kulturní autonomie českého národa. Ovšem, je tu hymna monarchie, portrét vladaře, zlidšťující historka z panovnického domu. Ale to všechno působí jen jako projev formální zdvořilosti. Jako povinný přílepek. Hlavní je „čtení poučné a zábavné“. Vzdělávací, obecně kulturní, sociální, o věcech přírodních, člověk a zdraví, čtení zeměpisné a dějepisné.

Na obsahu se podílí defilé autorů dosud známých i zapomenutých. Uveďme aspoň některé představitele české literární klasiky 19. století: J. Jungmann, F. L. Čelakovský, K. J. Erben, B. Němcová, K. Havlíček, J. Neruda, V. Hálek, A. Heyduk, S. Čech, E. Krásnohorská, J. V. Sládek, K. V. Rais, J. Jablonský, V. Beneš Třebízský, A. Jirásek, Z. Winter, J. Vrchlický, J. Zeyer, J. S. Machar…

Ozdobou čítanky jsou slavné vlastenecké básně, jako Oldřich a Božena, Tajemná hrana, Svatý Prokop, Tři doby země české, Vězeň na Bezdězi. Maminka je občas citovala zpaměti a ony probouzely podivuhodné představy naslouchajících dětí.

Citované verše z proslulých básní:

„Víš nyní, kde tu dívčici jal kníže za ženu, proč Peruc ves a studnici tam zovou Boženu? Své vlasti poznaje běh, tak jenom, jenom tak jsi Čech!“ (J. Jungmann)

„To tajemné je hrany znění: Karla není – Karla není! Vždyť slyšel, že český národ včera krále i otce ztratil za večera, že s Čechy navždy jest se rozžehnal ten dobrý otec, slavný Karel král.“ (J. Wünsch)

„Bouří to dnes, bouří, sázavskými lesy, lovčí trubky znějí, všechno vůkol děsí.“ (X. Dvořák)

„Svůj jazyk ctěte, zvyky své a práva, dokažte skutkem, že jste Čechové, a vlasti naší opět vzejde sláva, kterou se skvěli slavní předkové.“ (B. Jablonský)

„Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli? Kde myšlenky tvé toulají se, kde?“ (Sv. Čech)

Maminka často citovala verše a často při své práci zpívala. Tehdy nebyl rozhlas, gramofon, televize – lidé sami pěstovali umění pro vyjádření nálady, pro radost, pro krásu. Zvláště si pamatuji Raisovu básničku Zimní kraj a dvě oblíbené písně, jejichž autoři, současníci Bedřicha Smetany, jsou dnes již zapomenuti. Ale naši učitelé je s námi v hodinách zpěvu nacvičovali. To všechno bylo ještě z „maminčiny“ čítanky.

Zimní kraj

Zádumčivě v poli černé kráčou vrány,

že jsou české hory sněhem zasypány.

Na křovisku holém vrabci zčepýření

naříkají tiše: „Nikde zobu není!“

V borovině smutné pod snítkami smrčí

vypasený zajíc v pelíšku se krčí.

Starostlivě hladí pojíněné vousy –

Nyní moje zuby špatně pochrupnou si.“

Veveřice kývá: „Baže, starý kmochu,

ještě že těch šišek zůstalo nám trochu.“

Ale pohlédněme tuhle do baráčku

na peci tam sedí dětí jako ptáčků.

Venku vítr hvízdá, z kamen teplo dýchá,

a ty děti k peci ztuleny jsou zticha.

Otec dělá louče, matka v koutě přede,

dědeček jen bílý všechen hovor vede.

Povídá tam vnoučkům pohádky své krásné,

mladá jejich duše při těch slovech žasne.

Ó dědeček bílý, ten to umí, pane,

vnoučky svoje vodí v zámky zčarované.

S čaroději, draky ruka rve se mladá –

A ten sníh tam venku padá, tiše padá.

 

JAN VLK

Přijde jaro

Přijde jaro, přijde, zase bude máj, usmívá se slunce, usmívá se háj.

Stříbrné své vlny voda vyleje, rozkvete tu růže, slavík zapěje.

Rozpuknou se ledy, volný bude proud, po vlnách šumících lodi budou plout.

Pole vydá klasy, bujný bude květ, kosa bude řinčet, zpěv radostný znět.

A ta lípa naše bude zelená, z větví mocných listí nám na věnce dá.

Ajta, vlasti, plesej, usmívá se háj. Přijde jaro, přijde, budeme mít máj!

Autor se jako olomoucký student práv zúčastnil v Praze r. 1848 revolučního boje na barikádách. Byl notářem, básníkem a moravským buditelem, zvláště na Znojemsku. Báseň naděje na příchod nejen přírodního, ale i národního jara mu zhudebnil přítel, skladatel Arnošt F. Tovačovský.

 

VÁCLAV NOVOTNÝ

Pochod

Krásný vzhled je na ten boží svět! Ty modravé hory, v hájích pěvců sbory, rozkošné roviny, města, dědiny. Spanilá jsi, vlasti má, mé srdce ti plápolá, tobě sláva, vlasti milená!

Přes ty háje, před ty hory, přes údolí, přes ty bory písně naše ať hlaholí po vlasti, po vlasti a po našem okolí, po vlasti, po vlasti, a po okolí.

Autor, vlastenecký učitel a hudební skladatel. Ač Jihočech, píseň složil a nacvičil jako sborový zpěv s žáky v Ivančicích, kde působil řadu let (1862–1873).

 

3. období: první republika, 1918–1939

Čítanky prvorepublikové jsou kouzelné. Jsou to převážně antologie literárních textů pro školní děti. Vypuštěny z dřívějších čítanek jsou především naučné články z vícepředmětového věcného učení. Dosavadní poklad národní literatury z předchozího období se obohacuje o nové spisovatele a básníky. Přibývá také autorů slovenských, protože podle vládnoucího přesvědčení národ Čechů a Slováků si vydobyl společnou republiku. A jejich jazyk, jazyk československý, se vyskytuje ve dvou podobách: v české verzi a ve slovenské verzi. Prvorepublikovou čítanku otvírá oficiální portrét prvního, později i druhého prezidenta a československá hymna. Koncem republiky se tu objevují i hymny apřátelených národů, jihoslovanská a rumunská.

„Dědečkova kronika“ navazuje na učení F. Palackého a jeho stoupenců. Na pokračování podává dětem přístupnou formou události českých dějin, provázené často obrázky M. Alše. Poslední v řadě bojovníků za svobodu jsou tu připomínáni vůdcové nedávného národně osvobozeneckého odboje, za svobodu a samostatnost a českoslovenští legionáři. Mezi texty se objevují též úryvky z děl vynikajících autorů z různých koutů světa a zvláště ze slovanských literatur.

Reformní pokusy a snahy 20. a 30. let minulého století vytvořily promyšlené základy moderního pojetí výchovy vůbec a výchovy čtenáře zvláště. Zabezpečily spolehlivý výcvik čtení a jazykových komunikativních dovedností, jakož i výchovu čtenáře s úctou a láskou k literárnímu umění.

K dispozici byla i mimočítanková četba, dětské časopisy, Seznamy knih pro děti a mládež, Sbírka souvislé četby školní apod.

Ve své knihovně mám Poupata z roku 1934. Ilustrovala je Marie Kvěchová svým osobitým malířským slohem. Je to nezapomenutelný slabikář. Hezoučké baculaté děti v něm zvou do světa písmen. Se zájmem, s něhou a láskou. A jejich tvářičky jsou od poupat růží k nerozeznání.

Po Poupatech, slabikáři, přišly na řadu čítanky. Jmenují se symbolicky Ráno. Název s půvabem jitřního rozbřesku, s paprsky vycházejícího slunce a nadějné budoucnosti. Kouzelné knížky, s kterými jsme každý den ráno chodili do školy. Díla takových sestavovatelů a spisovatelů dětské literatury, jako byli především Josef Kožíšek a Josef Tůma. Ale třeba i Pavel Sula a mnozí jiní.

V mém souboru chybí Ráno pro 4. postupný ročník obecných škol z r. 1937. V roce 1938, kdy po Mnichovské dohodě zabraly nacistické bojové jednotky naše pohraničí, odevzdala jsem ji do celoškolní sbírky učebnic. Sbírka byla organizována pro potřeby dětí, které přišly ze svých domovů v pohraničí do vnitrozemí s holýma rukama. I bez školních pomůcek a bez učebnic. My, vnitrozemští žáci, jsme věnovali každý jednu učebnici nově příchozím. Podle vlastního výběru. Bylo těžké rozloučit se s kteroukoli z čítanek. Každá představovala kus našeho světa, světa našich čtenářských prožitků a představ. Nenahraditelný kus.

Spisovatel Jan Procházka vyjádřil po létech úctu a obdiv k práci učitelů a ke kouzlu školních čítanek: „Všichni si do svých životů neseme z dálky dětství pečeť a dech školy, kde jsme se národně, mravně, esteticky a vůbec všestranně uvědomovali. Tam jsme poznávali malebnost, vroucnost, tesklivost i radost mateřského jazyka, jeho nekonečnou bohatost a prostřednictvím tohoto jazyka všechen svět poznání. Škola je kus naší historie, je živým srdcem, se kterým jsme všichni spojeni.“ (Zářijový úvodník Učitelských novin z roku 1964.)

 

4. období: protektorát, 1939–1945

Po okupaci 15. března 1939 se tvrdě zapovídalo všechno z dob národního obrození a tím více z dob samostatné existence Československé republiky. Pod trestem smrti.

Jednotná čítanka pro základní školu pod kuratelou cizí vládnoucí moci měla být nástrojem k potlačení veškeré vlastenecké minulosti. „Nové“ čítanky vydával Schulverlaganstalt für Böhmen und Mähren in Prag. Sloužily k potlačení a zničení československého vlastenectví a k propagaci současné nadvlády Německé říše a nacistické ideologie. Z čítanek zmizely mnohé obrázky Mikoláše Alše. Jejich místo zaujaly reprodukce výtvarných děl německých malířů. Zmizela vlastenecká poezie i próza. Zařazeny byly texty německé klasiky. Místo o husitství v 15. století se četlo o německé selské válce v 16. století. Nově byly zařazeny články o říšské vlajce, o tom, jaký je Adolf Hitler podporovatel všeho budování, např. i nového selství. Bylo možno číst Říši oddaný rozhlasový projev prezidenta Emila Háchy. Výklad dějin v německém pojetí ukazoval, že jsme sami slabí, a že jen německá kolonizace nás v minulosti posilovala. Před třicetiletou válkou se u nás usazovali Němci luteránští, po ní Němci katoličtí. Vždycky k našemu prospěchu.

Z české klasiky zůstaly v čítankách jen opatrně vybrané texty, aby byly „nezávadné“. Nesměly protiřečit úředně nařízené, nekompromisně vyžadované a přísně kontrolované ideologické koncepci. Koncepci, že nám nenáleží samostatnost, ale naprostá asimilace s Němci. Patříme do jejich „prostoru“. V Máchově zemi, zemi české, zemi milované, nemá zůstat jediný Čech.

V čítance mého bratříčka z r. 1942 je napsáno: „V polovině března roku 1939 učinil Führer a Reichskanzler Adolf Hitler naši vlast Čechy a Moravu součástí Velkoněmecké říše. Zřídil Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren).“ A žák má chápat, že naším úkolem je nepřekážet německému úsilí budovat „Novou Evropu“ pod vedením fašistického vůdce Adolfa Hitlera. Podřídit se mu, přizpůsobit.

 

5. období: konec války, obnova ČSR, 1945–1948

Čítanky z let 1946–1948 obsahově i metodicky navazují na čítanky předválečné. Nově jsou obohaceny o literární zrcadlení hrůz druhé světové války a o vděčný odkaz slavného osvobození. V poezii i v próze se stal 9. květen 1945 dnem všeobecné úcty a lásky.

V krátké době poválečné obnovy Československa doplňoval práci tiskáren též cyklostyl (mimeograf), předchůdce moderních kopírovacích strojů. Školám poskytoval doplňky učiva rozmnoženými kapitolami z gramatiky, o vývoji jazyka, o pravopisu, ale i z dějin literatury, z literární vědy, z poetiky. Cyklostylovala se i pásma veršů pro školní besídky a akademie.

Připomeňme si z té doby verše nejznámější:

Přes šest roků budilo nás vyzvánění hran,

olej utrpení přetékal nám přes kahan…

Čelem ke zdi stáli celé noci,

staří, mladí, muži, ženy, děti, z měst i obcí,

povel strašné libovůle hyen měl je v moci….

Dlouhé dny a dlouhé týdny, přes šest dlouhých roků,

cítili jsme vzpouru v srdci na každičkém kroku

až nám požár bojů zrodil svobodnější sloku. …

Přišli včas jak legendární vojska z dávných kronik.

(V. Nezval)

 

Do šeříku padly dny té slávy, nikdy ještě nám tak nevoněl,

ten květ bílý, modry, usměvavý,

přivázaný na lafetě děl.

 

(J. Seifert)

A tak jdem. Mrtví, živí, nezrození.

Nekonečné pokolení… nekonečný život náš,

na němž je nám růst a kvésti. Držet stráž!

(J. Hora)

 

6. období: budování socialismu, 1948–1989, spojenectví se SSSR

Rok 1948 přináší výrazný posun. Jednotná čítanka v návaznosti na platné učební osnovy obsahuje sice tradičně vybrané úryvky z děl uznávaných autorů české i slovenské literatury i z děl představitelů slovesnosti jiných národů. Ale v jednostranné a bojovné interpretaci, jakou představuje vládnoucí směr marxisticko-leninské vědy o literatuře, stává se významným prostředkem politicko-ideologického působení na žáky. Žáci se mají stát uvědomělými bojovníky za vládu socialismu, za diktaturu proletariátu.

Výjimku představují léta šedesátá, léta „oblevy a tání“, léta projevené touhy po všelidském, humanitním poslání socialismu, po „socialismu s lidskou tváří“. Nejen rovnost, ale i svoboda a bratrství mají být ideálem socialistické společnosti. Očekávání obrody socialismu zmařila ovšem vojenská invaze a tzv. normalizace. Obnova revolučních pouček a dogmat, potrestání „šedesátníků“. Přirozeným závěrem období byla stagnace, ztráta pokrokových motivací, úpadek.

A netrvalo dlouho, „čas opět oponou trhnul“.

 

7. přítomnost: převrat roku 1989 – návrat kapitalismu, rozdělení Československa na dva státy, členství v Evropské unii, členství v NATO

Od roku 1989 dochází v pojetí čítanek k zásadnímu zlomu. Hledá se podoba nového světa, nutně se hledá i podoba nových čítanek.

V minulosti byla pro každý ročník základní školy celostátně schválena jedna čítanka. Bezchybné dílo své doby pro celostátní školství. Dnes se školám nabízí více možností z dílen soukromých podnikatelů.

Letmým pohledem na jednu současnou čítanku jsem zjistila, že autor nedbal principu přiměřenosti. Čítanka je množstvím materiálu různého původu doslova přetížena. Nepřehledné množství literárních úryvků čtenáře drtí, odpuzuje. Nevyzývá k četbě a spoluprožívání. Ani nepřispívá k orientaci ve světě. Do jakého světa nás vede? Do chaosu a zmatku. Literární klasika i popkultura domácí i světová se tu střídá v nepřehledném množství. Jak se zdá, čítanka nechce vést čtenáře známou cestou hledání krásy a dobra od antiky do přítomnosti. Spíše je informační literární příručkou. Máme si myslet, že skončila osvícená humanitní „moderna“, a že ji vystřídala pluralitní „postmoderna“ s nejasnou a neurčitou „postmorálkou“?

Vím, jak je těžká úloha knížky v životě dětí a mládeže v době elektronických prostředků informace, komunikace, poučení i hry a zábavy. A přece bych si přála, aby i dnešní čítanky byly vzrušujícím tisíciletým odkazem idejí a ideálů, které dávaly smysl životu našim předkům. A přála bych si, aby i nové generace bránily svět hledání moudrosti filozofů a pravdy umělců. Nechci, aby bránily svět kastovních řádů a dobyvačných válek. A přála bych si, aby jim v tom čítanky pomáhaly. Tak jak pomáhaly nám a našim rodičům a celým generacím našich školáků od časů národního obrození.