FRANTIŠEK UHER

„Nezkoušej se usmát“ – tak zní název básnické prvotiny Ondřeje L. Hrabala, kterou vydalo agilní JT’s nakladatelství Jana Těsnohlídka (2019, 88 str., náklad 1000 výtisků). Nedávno se prezentovalo slibnými sbírkami Dominika Zezuly a Martina Šindeláře, kteří náleží ke generaci odchované esemeskami, převážně nemluvící v rozvinutých větách, jejíž způsob elektronické komunikace je automaticky přenášen do literárního kontaktu se čtenáři.

Ondřej Hrabal vykročil obdobnou náročnou cestou, snad jen s ucelenějším myšlenkovým záběrem. Jeho lakonické texty se vyznačující existenciálním pocitem narušených vztahů, disponují přísnou strohostí a připomínají výstřely. Někdy jako kdyby se záměrně ztrácely v mlze, pokoušely se dráždit čtenářovu fantazii a ponechávaly za sebou nedovřené dveře, jinde zasahují přímo střed terče.

Hrabalova poezie vybavuje v některých básních představu pozdně podzimních a zimních stromů se zřetelnou konstrukcí větví, které sice postrádají svěží zelenou košatost, neschází jim však sugestivní náznak pragmatického pojetí životního koloběhu. Pravda, kořeny zatím nevidět, na těch bude třeba zapracovat, ale víme o nich, respektujeme je jako podhoubí osobité poezie. Hořké jádro života pulsuje v básni Vždy je proč nežít, puls dní vyvěrá z poznání životní reality v básni Beton. Cituji: naučili mě milovat beton. Nuže, milovat… Spíš jsme přivykli, beton slouží jako příměr, symbolika „moderní“ doby. Co naplat, vepřovice, došky a šindel se staly historickými relikviemi, trochu sentimentálně akceptovatelných ve skanzenech. I v těch básnických. (Což není výtka klasikům, k nimž se stále s respektem vracíme.) S větrnými mlýny Hrabal „cedníkem loví dobu“ s vědomím, že je to obtížný, ale nezbytný lov s nezaručeným úspěchem, v jiné básni to připouští poznáním: ondřeji jsi jenom bloudící slepec.

Nutno podotknout, že Hrabal možná vkročil do království poezie s pocitem bloudícího poutníka, slepcem však rozhodně není, jeho na dřeň otesané verše sledují konkrétní směr, jsou příslibem a nadějí. Možná v nich postrádáme zmíněnou košatost, možná dosud marně hledáme, kde se Hrabalovy básnické potůčky začnou slévat a vtékat do širších proudů, nicméně připusťme, že se současná mladá básnická generace pokouší vtisknout poezii odlišný, přesto úpěnlivě naléhavý charakter obsahem i optimálním způsobem vyjadřování. Vše příští je otázkou delšího časového období a předpovědi by znamenaly holé šarlatánství. Nezbývá, než trpělivě vyčkávat.