ZDENĚK HRABICA

Nekrology do novin psali Jan Neruda i Karel Čapek. Vycházely pamětní listy ku cti života a díla zesnulých, o novináři Karlu Havlíčkovi Borovském, o spisovatelce Boženě Němcové, o básnících – Jiřím Wolkerovi, Josefu Horovi, Stanislavu K. Neumannovi, prezidentu Tomáši G. Masarykovi, o skvělém politikovi, diplomatu Janu Masarykovi, o spisovateli-legionáři Františku Langerovi a prezidentu Edvardu Benešovi. O Karlu a Josefu Čapkových. O Lidicích a o Ležácích. O vypálených a o vyvražděných povstaleckých vesnicích na Slovensku.

I o atentátu na Reinharda Heydricha.

Chovám je jako dokumenty doby s úctou. Stejně jako schraňuji pamětní smuteční známky, vycházející v rámci filatelistických edicí.

Téměř žádného návratu k památce vlastenců (pouze s výjimkou zloduchů) se tehdy nedotkla jedovatá ideologická a propagandistická slina, jaká se rozhojnila a vzplála s rozšířením mediálních forem. Snad s jedinou výjimkou básníka, libretisty a politika Karla Sabiny.

Jiné nekrology nežli psali čeští klasikové psal v posledních letech i novinář Jan Rejžek do Lidových novin, když si předtím vykoval ostruhy v televizní Katovně. Chápal smrt jinak než jiní.

Setkání a pokání s Andělou Dvořákovou

Na jeden okamžik posledních roků nezapomenu. Seděl jsem před lety za jedním stolem s předsedkyní Českého svazu bojovníků za svobodu, s paní Andělou Dvořákovou; vrátila se právě z audience v pražském Arcibiskupském paláci u Miroslava kardinála Vlka. Orodovala za církevní uznání lidického faráře, popraveného spolu s lidickými muži na zahradě Horákova statku. Od primase českého se dozvěděla, že si lidický farář mohl zachránit život, kdyby se nepletl do válečné protektorátní politiky.

Anděla, jak jsme si zvykli ji říkat, byla rozhořčením skoro bez sebe. Jsem možná první, kdo o tom píše.

Ale současná katolická církev oproti této minulosti již pokročila hodně kupředu, ke společné radosti nás všech. Lidický kněz bude možná svatořečen!

Rád bych si některých pohledů s odstupem doby povšimnul.

Dnes není žádným etickým ani mravním přestupkem nenechat na osobnostech předem určených k posmrtnému odstřelu ani pírko suché.

Vytáhnout kal na každého – kdo nemilován

Abych se neobracel do dálek historie, stačí připomenout jenom několik osobností.

Z literárního talentu a z veškeré novinářské činnosti Julia Fučíka se bleskurychle podařilo z hrdiny vytesat odpudivého zbabělce a práskače, urozeného bonvivána, zbořit nejeden jeho pomník. A pak převést na valníku ten bronzový pomník s řetězem na hrdle do haraburdí leteckého hangáru. Položit jej do šrotu s barevným kovem, vedle zbořených soch, určených k roztavení, jakými byly pomníky Lenina, Gottwalda, Zápotockého, Dzerdžinského.

Jenom skutečným zázrakem došlo k záchraně bronzového pomníku Jaroslava Haška z ateliéru národního umělce Josefa Malejovského, pro který se našlo místo pod starým hřbitovem v Lipnici nad Sázavou.

Podařilo se poznamenat patinou zlé zloby Jana Švermu jako agenta Kominterny, podařilo se z Ludvíka Svobody udělat klon stárnoucí karikatury, odsouzeníhodného věku.

Podařilo se přejmenovat ulice jmény jiných.

Z četných Fučíkových ulic udělali radní ulice Václava Havla. I to se stalo!

Gustávu Husákovi se po změně poměrů po roce 1989 nedostalo po několik let ani občanského starobního důchodu.

Jiným, v důsledku justičního šílení v padesátých letech XX. století, kterým byl ukončen jejich život, byly předchozí i nevhodné životní skutky odpuštěny. Byly zamlčeny, odeslány do ztracena a do zapomenutí.

Svému poslání se hluboce zpronevěřili a posud hluboce zpronevěřují ojedinělí služební čeští historici. Stejně jako to udělali masově opisující a vyprázdnění politici, samozvaní politologové; neplatí to však o všech.

Vstali noví historici – i když si připálili prsty

Našli se již noví, po pravdě prahnoucí dějepisci, kteří se pokusili vrátit čest Juliu Fučíkovi, Janu Švermovi, armádnímu generálu Karlu Klapálkovi, armádnímu generálu Ludvíku Svobodovi. Konečně i po právu, po zásluze a po pravdě i přes chyby a omyly věnující pozornost svébytnému politikovi Gustávu Husákovi či Alexandru Dubčekovi.

Už se našel i objektivní a pravdivý, věkově mladý český Husákův životopisec. Po vysokém ocenění svého díla prezidentem republiky a udělením státního vyznamenání a Ceny Českého literárního fondu a Nadání Josefa Hlávky působí tento historik nyní v archivu pražské ZOO!

Kolik českých i slovenských historiků napsalo za posledních třicet let hory knih o tom, jací odporní lidé nám to vlastně, zejména v letech 1948–1989, vládli. A jaké strašné nemoci je při vládnutí postihly. O těch nynějších se stydlivě a hrobově mlčí.

Totéž zatím nedokázali sdělit na adresu významných jmen tragického osudu Milady Horákové, MUDr. Františka Kriegla… A desítek dalších. Ani oni, přes tragédie a urputnost doby, nebyli pouze z cukrové hmoty a neměli od zrození nad svými hlavami jenom svatozář.

S Františkem Čubou na pranýř doby

Nedávno k zavrženíhodným a posmrtně vláčeným přibylo opakovaně i jméno sedláka a družstevníka, docenta Ing. Františka Čuby, CSc.

Zlověstní mu i v den piety nad rakví přišili na kabát znamení kontroverzního člověka. Z televizní obrazovky jej ukázali jako odpadlého a zhrouceného tvora. Vizuálně zobrazili jeho stav milionům televizních diváků. Zveřejnili figuru senátora v senátorské lavici Františka Čubu a ukázali jej in natura jako lidskou hromádku holého neštěstí. Veřejně a nestoudně zvýraznili jeho fyzický a psychický zdravotní kolaps.

Čeští goebbelsovští trubadúři se znovu projevili vůči docentu a europoslanci Miloslavu Ransdorfovi, když jej zachytili na nádvoří budovy Politických vězňů v Praze 1 špinavého, a zakrvaveného – jako nejodpornějšího vandráka nové doby. Tohle se přece ve slušné rodině nikdy nedělá.

Z regionálního vydání Mladé fronty DNES jsem z posledního rozloučení ve slušovickém kostele zaznamenal následující řádky: „Při mši promluvil bývalý předseda Strany práv občanů Jan Veleba, který mimo jiné zmínil i to, proč se podle něj nepodařilo ‚slušovický zázrak‘ přenést do demokratické éry: ‚Namísto rozvoje a hospodářské soutěže přišel politický tlak nového vedení státu, prezidenta nevyjímaje, směřující k zastavení slušovického zázraku,‘ řekl Veleba.“

Ve slušovickém kostele, v chrámu Páně, stejně jako v jiných svatyních se nemá lhát, a pan Jan Veleba to před stovkami přítomných, kdo se s Františkem Čubou na poslední cestě přišli rozloučit, dodržel.

Televizní Historie CZ

Neuplynul dlouhý čas a přišlo další smutné sdělení o skonu novináře Vladimíra Kučery. I jeho jsem znal zblízka, stejně jako jsem znal Františka Čubu.

Oba jsem poznal na rozhraní dvou režimů, jemuž si navykly miliony říkat sametová revoluce. Šlo ve skutečnosti – nejenom podle Petra Pitharta – o pokojné a předem vyjednané předání politické a ekonomické moci.

Nikdo mi ani o Čubovi, ani o Ransdorfovi – a už vůbec ne o Kučerovi nemůže něco falešného namlouvat.

Jestliže mohu znovu opakovaně tvrdit, že ani František Čuba ani Miloslav Ransdorf nezradili nikoho, ani sebe sama, s Vladimírem Kučerou jsem měl nejenom já, bohužel, za jeho života a i v dobách své práce v novinách jisté nejenom etické problémy.

Bezesporu byl tento o deset let mladší mladofroňtácký kolega obdařen novinářským talentem i vcelku slušným normalizačním vysokoškolským vzděláním. Navíc byl obdařen rodinným zařazením k takové významné osobnosti, jakou byl můj milovaný autor – skvělý novinář, spisovatel, vnímavý pozorovatel a světoběžník, tulák Géza Včelička. Kučera byl jeho příbuzným.

Nestyděli jsme se kdysi ani jeden z nás, že jsme jako mladí oba našli cestu do komunistické strany, k levicovému odkazu nejenom literatury.

Oba nás lámaly dějiny. Kučerovi záhy po 21. srpnu 1968 mocipáni přistřihli, ale neustřihli křídla. Své znalosti pak poněkud „marnil“ ve zdravotnické osvětě. V Mladé frontě, ve Víkendech MF, však planul naplno.

O dalším jeho uplatnění a konání a la Ústav pro studium totalitních režimů nemíním marnit čas ani vlastní invenci.

Vladimír Kučera aktivně formoval novodobé dějiny po 17. listopadu 1989 jako málokdo. Ani na kamarádský pozdrav tento bývalý kolega nikomu, kdo jsme mu kdysi pomáhali, neodpovídal. Psal si zbrusu nový životopis, podobně jako psal pro televizní diváky předělanou historii.

K té si zval i se svým televizním štábem hlavně své věrné pappenheimské, podobné jemu samému. Ani jeden z nich se před televizními kamerami nazačervenal. Ti, kdo sami sebe pasovali do historické profese, jiným zavřeli vrata na petlici.

I on se dlouhá léta považoval za vítěze, kteří mají i v ocenění historie vždycky pravdu.

To František Čuba a snad ještě sedm statečných, na rozdíl od Vladimíra Kučery, nikdy neudělali.