KAREL SÝS

Vysokou školu ekonomickou jsem dokončil v roce 1970. Diplomovou práci jsem napsal na téma Obchod s výtvarným uměním a i díky tomu jsem získal místo v Art Centru, československém středisku výtvarných umění.

Tam jsem také vstoupil do komunistické strany. Ze dvou důvodů. Oba rodiče byli v KSČ, vděčni Sovětskému svazu, díky němuž polovina naší rodiny neskončila v koncentráku. A – proč to nenapsat – Art Centru hrozilo zrušení organizace z důvodu malého počtu členů. Předsedkyně závodní organizace mi nemusela dlouho vysvětlovat, co to byla válka a kolik komunistů v ní zahynulo.

Práce se mi líbila, mám rád obchodování, ale nenáviděl jsem papírování, psaní faktur, navíc jsem diskalkul a dělaly mi nepřekonatelné potíže výpočty a převody dolarů a marek na koruny. Můj šéf, pan Dubec, mi zhotovil podobnou tabulku, jakou mají číšníci, aby lehce přepočetli čárky z tácku na koruny. Později se zjistilo, že ani to nestačilo, zkrátka jsem nevědomky bral imperialistické zákazníky na hůl, z čehož ovšem měl podnik a republika prospěch. Pěstoval jsem atypické metody – v jednom ateliéru si dva japonští zákazníci koupili dvě vysoké dřevěné sochy – jakési totemy, na místě vystavili šek a plastiky si na vlastních zádech odnesli do Jalty. Druhý den mi to šéf vytkl, způsobili jsme prý menší pozdvižení, ale nakonec byly všechny strany spokojeny.

Úředničina mi však vadila čím dál víc a jako začínající básník (to zní hrdě!) jsem toužil po volnosti.

Můj den přišel. Jednoho večera pořádal Petr Skarlant večírek, na nějž pozval i Petra Hájka. Tenkrát přišla do módy zelená limonáda Amara míchaná se slivovicí. V silně uvolněné atmosféře jsem přítomným svěřil záměr osvobodit se z nadvlády faktur a čísel a Petr Hájek prohlásil, že jeho otec, šéfredaktor Tvorby, právě hledá redaktora. A nikoli absolventa novinařiny, ti prý nic nedovedou, ale člověka „odjinud“.

V práci jsem oznámil úmysl odejít. Zrazovali mne, že prý jsem kádrová rezerva atd., ale chápali mne.

Kdo mne nechápal byli lidé, kteří to se mnou mysleli „dobře“. Jak můžu lézt rovnou do bolševického chřtánu? Poněkud rozpačitě mi dal rozhřešení Jaroslav Seifert, velký básník, který o mezistranických přechodech leccos věděl. Přestup do Tvorby mi kupodivu výslovně schvaloval můj tehdejší guru Jiří Brabec, za nímž jsem pravidelně chodil do jeho nedobrovolného exilu v kancelářičce smíchovského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Dodnes si pamatuji náš rozhovor v hospodě proti divadlu, kde se dnes roztahuje procovské starožitnictví.

Večer před definitivním rozhodnutím jsem šel do kina na Kladivo na čarodějnice. Prý se mám podívat, jak komunisti mučili lidi, je to prý jinotaj. Zločiny inkvizice mne však nezviklaly.

A tak nastal den první. Do redakce jsem se dostavil ráno, jak bylo povinností úředníka již od Rakouska-Uherska. Nikoho jsem nezastihl, jen budoucího kolegu Jiřího M., který v redakční místnosti LUKu, literární přílohy Tvorby, občas přespal.

Po kratičkém poučení co a jak jsme se v deset hodin odebrali do „bistérka“ na Poříčí. Namítal jsem, že přece nemůžeme opustit bojiště, ale kolega mi prozradil, že tam uvidím celou redakci. Celá tam sice neseděla, ale pomalu jsem si zvykl na zdánlivě volnější poměry. Noviny vycházely a to bylo hlavní. Sám šéfredaktor nerad viděl, když redaktoři vysedávali v mateřské budově, místo aby jako kischové zuřivě pobíhali po tržištích senzací.

Po létech mi Jaromír Pelc vyprávěl, jak poprvé přišel k Janu Werichovi na Kampu a zastal tam Jiřího Suchého. Ten příchozího oslovil: „Nakonec se všichni slušní lidé sejdou tady.“

Já mohu říci, že nakonec se mnoho „slušných“ lidí sešlo v šéfredaktorně Tvorby, což dokládají fotografie, z nichž by se dnes mnozí slušní rádi nechali vyretušovat.

Tak tedy Jiří Hájek. Byl mým osudem, který zcela změnil.

Nezažil jsem jiného šéfa, který by řekl: „Jsem rád, že umíte víc než já.“

Jiří Hájek neměl z nikoho a z ničeho strach, ani z „pekelného“ ÚV. A učil nás témuž.

Po jeho nuceném odchodu se ovšem mnohé změnilo. Někdy stačilo, když jen odjel na dovolenou.

Jednou jsem v Galerii bratří Čapků narazil na výstavu Teodora Rotrekla. Miloval jsem takřka od dětství jeho ilustrace science-fiction. Akce L, Robinsoni vesmíru, K mrakům Magellanovým, Planeta Eden… Chtěl jsem s ním udělat pro LUK rozhovor. „To, chlapče, asi nepůjde…“ Už nevím, jestli byl vyškrtnut nebo vyloučen, ale rozhovor vyšel.

Vzápětí Hájkovi volal „malý“ Müller. Co prý jsme si to dovolili. Na rozdíl od „velkého“ Müllera byl zamindrákovaný hlupák. Jiří Hájek ho nevybíravými slovy usadil, ale poslal mne k Vladimíru Šoltovi, tehdy šéfovi Armádního výtvarného studia, abych mu sdělil, co se děje ve státě dánském.

Přijal mne královsky, postavil přede mne láhev červeného, před sebe láhev koňaku. Podal jsem referát a Šolta se nefalšovaně rozzlobil. „Až k vám zase někdo takový zavolá, pošlete ho rovnou do prdele a mně to ohlas, já už zjednám pořádek. Přece nebudou buzerovat takové malíře, jako je Rotrekl.“

Musím říct, že intervence bylo zapotřebí už jen jednou. Vladimír Preclík měl výstavu v Karlových Varech a Tvorba ji recenzovala. Poslání do prdele bylo plně na místě, vždyť proč bychom neměli chválit tvorbu malíře, který veřejně vystavuje? Podotýkám, že do redakce přicházeli různí umělci s tím, abychom o nich napsali nepříznivě. Jednak aby jim kolegové nezáviděli výstavu, knihu atd., jednak aby mohli žít v mírné nemilosti, což je za každého režimu výhodné.

Návštěva u Vladimíra Šolty mi přinesla ještě jiný nezapomenutelný zážitek. Během hovoru přišla domů jeho manželka Jiřina Švorcová. Vešla do sousedního pokoje, k němuž vedly dveře, zasklené žel silně prolamovaným sklem. Začala se převlékat a já přes zlomyslné sklo přece jen zahlédl aspoň odlesk její krásy.

Z Hájkovy statečnosti a nekompromisnosti jsem si vzal příklad. Jednou mne ostře kritizoval „všemocný“ šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka kvůli rozhovoru s Bohumilem Hrabalem. Dokonce rozšířil zprávu, že jsme rozhovor v redakci Tvorby zfabrikovali (tohoto Švestkova drbu se později, když už „se to smělo“, chytil „pán nad Hrabalem“ Tomáš Mazal). Švestka byl prý hodný člověk, ale nenapravitelný piják. Shodou okolností šéfoval v ulici Na Poříčí v druhém traktu, ale na dohled z mého okna. Těsně po jeho ataku na mou osobu jsem vyhlédl z okna a vidím, že zmožen prací poloseděl, pololežel na redakčním stole. Vytočil jsem podle seznamu jeho linku a naskytl se mi úžasný pohled – dálkový rozhovor v přímém přenosu. Pomalu sahal po telefonu. Nenapadlo ho vzhlédnout, ani napadnout nemohlo, neboť ani nevěděl, kde já sedím. Od plic a bez vytáček jsem mu řekl, co si o jeho zásahu myslím. Byl totálně zmatený, asi se mu něco podobného dlouho nestalo. Zmohl se jen na slabý odpor: „Ty nevíš, kdo já jsem!?“

Byl jsem mladý, věděl jsem, kdo je kdo, a přece se mi nic nestalo.

Jednoho dnes přinesl Jiří Hájek povídku svého syna Petra Exil. Pojednávala o vyloučeném členu strany, který pohanu neunesl a oběsil se. Dal jsem ji ilustrovat příteli Miroslavu Pechánkovi, který námět pojednal vskutku natvrdo. Mimo jiné nakreslil realisticky vyvedenou oprátku.

Ráno po vyjití čísla mi šeptal vrátný, že v tiskárně byla v noci policie a zabavila část nákladu.

Začaly nechutné tahanice: když už takové ožehavé téma, proč hned sebevražda a nadto provazem! Obrannou taktiku jsme se šéfredaktorem promýšleli v jeho bytě na Francouzské 11. To říkám, protože to byla moje první a poslední návštěva v tomto krásném místě.

V Tvorbě Jiřího Hájka jsem poprvé a naposledy pocítil, co je to opravdové soudružství. Nevystavovalo se na odiv, prostě jsme cítili cosi jako hrdost, že můžeme sloužit dobré věci. Samozřejmě nic nehodlám idealizovat, ale na Jiřího Hájka, který – jak už jsem řekl – změnil můj osud, nenechám dopustit.

Nepíšu paměti, nýbrž kratičkou vzpomínku. A tak nakonec drobnost.

Jiří Hájek strašně kouřil. Cigaretami československé tabákové režie pohrdal, přišly mu nedochůdné, zapaloval si francouzské Gitanky a Gauloisky, což jsou bomby na plíce.

Nicméně bájil o Partyzánkách.

Partyzánky – ač nekuřák – dobře pamatuju. Když přijel z Prahy do Písku na dovolenou strýček Ruda, s kamarádem jsme mu chodili do trafiky pro Globusky a Letky, ale tatínek – sám bývalý partyzán – hulil jedině laciné Partyzánky. Tvrdil, asi popravdě, že je kouří i doktoři a ti přece o peníze nouzi nemají.

V Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnes zrušeném, v bruselském pavilonu, dnes po mnohaleté devastaci přeneseném do Letenských sadů a přebudovaném – jak jinak – na cizojazyčné kanceláře, se konala jedna z prvních, ne-li vůbec první – burza kuriozit. A tam jsem objevil neporušený originální balík Partyzánek. Srdce jsem měl až v krku.

Nemohl jsem se dočkat, až na následující redakční poradě zazní „Jo partyzánky…“

Vyčaroval jsem je zpod stolu a byl svědkem pravého kuřáckého labužnictví.

Kouř z panenské cigarety stoupal, aby se nakonec rozplynul jako všecko, čím jsme žili…