ELIŠKA KOPPOVÁ

Jestli si někdo myslí, že svatba na tajno, jen se dvěma svědky, je brnkačka, ať na to rychle zapomene. Pravda je, že Radek s Lucií nemuseli rozesílat oznámení, počítat náklady a přemýšlet koho pozvat a koho ne. I tak byla jejich cesta k oltáři samá nástraha. A navlečením prstýnků to zdaleka neskončilo…

„Miláčku, musím ti něco říct,“ pronesl do tmy svatební noci novomanžel.

„Hmm…?“ zavrněla spokojeně žena vedle něho. „Čekáš dítě s jinou?“ V její otázce se zachvěla jiskřička zvědavosti, nic víc. Co by jim mohlo zabránit ve štěstí? Hlavní překážce se chytře vyhnuli.

„Ty máš nápady!“ napomene ji manžel. Jak může takhle žertovat hned první noc?! Pak se nad tím zamyslí a řekne méně rezolutně:

„O žádném nevím.“ Nikdy netvrdil, že žil jako světec. Potrpí si na čestnou hru s otevřenými kartami. To ona ho vtáhla do téhle komedie s utajeným sňatkem! Že prý by to tatínek neskous. Ano, při prvním setkání si moc do oka nepadli… Dcerka z učitelské rodiny by se měla provdat alespoň za učitele, mínil budoucí tchán. A rozhodně ze slušných poměrů. Od soustružníka z rozvráceného manželství si toho moc nesliboval. Lucie tedy usoudila, že jediná možnost, jak bez pohromy spojit své cesty, bude tajná svatba. Rozumí se, že v tom případě nepozve svou mámu ani Radek. To by nebylo fér.

Byl z toho trochu skleslý. Tohle bude maminka svému jedinému synovi zazlívat. Štěstí, že má ještě dceru, která jí vše vynahradí. Sestřička se stihla vdát už dvakrát a zdá se, že ne naposled.

V den svatby si vzal Radek půldenní volno. Do gala se hodí za pár minut.

Doma zjistil, že oblek, v němž prožil několik plesových sezon, je mu taktak. Raději nechal sako rozepnuté, aby knoflíčky cestou neodlétly. Stačí se upravit těsně před obřadem a těch pár osudových minut nedýchat. Zašel si k holiči, koupil, jak bylo dohodnuto, svatební kytici a na radnici dorazil s obvyklým předstihem. Pár minut po něm přikvačil svědek – bývalý Radkův mistr z dob, kdy byl v učení.

„Málem ses neoženil!“ hlaholil mistr, sotva svého učně objal. A vyprávěl, jak mu přes noc vítr shodil plot a on ho musel opravovat, aby mu sousedovy slepice nerozhrabaly zahradu.

Mistra potěšilo, že si na něho Radek po létech vzpomněl. To je nějaká pocta! Býval na něho ostrý, ale přineslo to své ovoce. Zdá se, že si kluk vede v životě dobře.

Luciiny přípravy byly složitější. K holiči se objednala na den svatby, aby si účes přes noc nezválela. Zvolila vzdálenější kadeřnictví, kam zaručeně nezavítá nikdo z domu ani z rodiny. Pak musela vyzvednout šaty z půjčovny a na nádraží svědkyni, která měla dorazit ze vzdáleného města.

Andrea vystoupila z vlaku dokonale společensky ustrojená. Jaképak převlékání, bude mít dost práce s nevěstou. Boty na vysokých jehlových podpatcích byly maličko nepohodlné, ale nechystá se přece na horskou túru ani závody v běhu.

Nebylo třeba spěchat, všechno bylo naplánováno na čas. Celé spokojené a rozrušené nasedly obě ženy do autobusu, který je měl dovézt k radnici. Tam už se jistě najde tichý koutek, kde se Lucie převlékne a Andrea jí nanese na tvář dokonalý make-up. Vše potřebné, včetně fotografií z ženských časopisů, nesla s sebou v kabele. Lucie držela přes ruku jen své šaty, jejichž bělost svítila skrz jemný obal na celý autobus.

A najednou jako když ji řízne. Do autobusu nastoupila teta Břéťa! Lucie si pohotově přetáhla přes hlavu kapuci a tím skryla čerstvý účes. Ale co šaty, ty běloskvoucí šaty? Kam je narychlo odložit, komu je strčit do ruky? Kdyby je nesla Andrea, mohly se tvářit, že se neznají, na takový manévr však bylo pozdě. Tetiny oči byly rychlejší než myšlenka. Už je zpozorovala, už se k nim hlásí, už jí to začíná vrtat v hlavě. Tak Lucinka si byla koupit nové plesové šaty? Že by těm loňským odrostla? A taková nepraktická barva – považte…

Naštěstí byl konec listopadu a všichni víme, že bílé šaty obléká nejen nevěsta, ale i anděl doprovázející Mikuláše. Tetička na to řekla, že z ní bude jistě nádherný andílek a jestli prý má taky křídla. O svatozáři nemůže být pochyb…

Teď nemohly v žádném případě vystoupit u radnice, tím by tetino podezření jenom rozdmýchaly. Další zastávka byla pořádný kus cesty. Radnice zůstala daleko za nimi a autobus v protisměru právě odjel. Andrea na svých jehlách sotva cupitala, podpatky se viklaly mezi dlažebními kostkami. Jen ať si, proboha, nezlomí nohu nebo bude všechno pokažené! I tak dnešní plán utrpěl ránu. Doba na přípravu se smrskla z půl hodiny na pouhých pár minut.

Na městský úřad dorazily těsně před druhou. Obě se shodly, že do manželství v žádném případě nemůže vkročit žena nenalíčená a pár minut čekání nikoho nezabije. Zamkly se v prostorné kabině záchodu pro invalidy a pustily se do díla. Nenechaly se rušit vyzváněním mobilů ani boucháním na dveře. Správně provedené kočičí oči vyžadují soustředěnou práci. Soustružnický mistr lomcoval klikou, tloukl pěstí do dveří a nakonec upaloval jako mladík do parku před radnici. Tohle si s úředníky vyřídí! Člověk taktak doběhne a oni zřídí na patře jen jedny záchody.

Radek zůstal před obřadní síní sám. Jeho nastávající nepřicházela ani nezvedala telefon. Seděl na dřevěné lavici a zvedal hlavu, kdykoliv se v chodbě něco šustlo. Předchozí obřad skončil a svatebčané vycházeli ze dveří. Úřednice, která je vyprovázela, se na něho povzbudivě usmála. „Však ona dorazí.“ Jen aby to bylo co nejdřív. Je pátek a oddávající by ráda odjela na chalupu.

A pak se ozvaly ty kroky… Nebyl to klapot ženských střevíčků ani těžkopádná chůze Radkova mistra. Byl to rychlý a rázný krok někoho, kdo v budově zabloudil a rád by se co nejdřív dostal ven. Vracel se z notářství a do svatební síně rozhodně namířeno neměl.

Radek ho poznal, přestože se viděli jen jednou. Nevěděl, kam s očima ani se svatební kyticí. Ležela mu v klíně jaksi nepatřičně, komicky vyumělkovaná jako z pouti. Podobala se hračce, která rozhodně neodpovídá vážnosti chvíle. Vlasy měl na zátylku pečlivě vystříhané a jeho naleštěné polobotky jen zářily. Ale to všechno, co obvykle budí dobrý dojem, teď hrálo proti němu.

Druhý zpomalil, aby si toho mladíka lépe prohlédl, aby se ubezpečil, že je to opravdu ten, kterého jim před nedávnem dcera představila jako svého přítele. Jistě se jí nepochlubil, že má před svatbou! Lucie bude překvapená a možná zklamaná. Vidíš, tatínek měl zase pravdu, když ti tu známost rozmlouval. A toho syčáka si pěkně podám! S jízlivým úsměvem přistoupí k mladíkovi, který je celý nesvůj.

„Gratuluji k významnému životnímu kroku.“ Mluví s ním jako s žákem přistiženým při opisování, vychutnává si každé slovo. „Vidím, že nezahálíte, co se žen týká. Jste jako blesk, každý měsíc jiná.“ Mojí dceru ale ze svýho pořadníku vynech, nebo narazíš!

Radkova hladce vyholená tvář se zalévá ruměncem. Takhle s ním nikdo jednat nebude! Nic špatnýho jsem neproved, dostavil jsem se včas a se vším všudy. To zatajení byl nápad vaší dcerušky, pane! Vztyčí se proti budoucímu tchánovi a zvedne hlavu.

„Čekám tu na Lucii, jestli vás to zajímá.“ A je to venku. Proč to nemohli udělat rovnou?

„Na Lucii?“ opakuje tchán jako by jméno svojí dcery slyšel poprvé.

„Musí tu být každou chvíli,“ drmolí rozpačitý ženich. Pořád nemá důvod cítit se kdovíjak na koni. Z jednoho obvinění se očistil a hned padl na jeho hlavu jiný prohřešek. Bylo krajně nezdvořilé rodiče nepozvat. Jak na to jen mohl přistoupit?

Otec pohlédne na nástěnné hodiny. Je pět minut po druhé. Obřad měl zřejmě začít ve dvě. Ten mladík tu stojí s pugetem v ruce, vzorně oholený a ostříhaný jako voják, připraven sdílet život s jeho dcerou. A ona si nedá tu práci, aby přišla aspoň jednou včas!

Hodinová ručička s cvaknutím odskočí o další minutu.

„Tak hodně štěstí…,“ pokýve zamračeně hlavou a potřese mladíkovi rukou. Budete ho potřebovat. Na schodech se málem srazí s nějakým chvátajícím mužem, který si narychlo upravuje kalhoty. Když si mistr soustružník ulevoval na trávníku před radnicí, musel vyslechnout za svými zády pohoršené poznámky. „Že to nevyklopí rovnou na chodník, to je úroveň.“ Jako by měl na vybranou. Tohle jim nedaruje, ouřadům!

Konečně se jako bílý přízrak v obláčku vůně a třpytek vynoří nevěsta. Záchod pro invalidy je cítit po konvalinkách. Kachličková podlaha i prkénko jsou stříbrně poprášené, drobounké hvězdičky plavou i v míse. Nejvíc té nádhery však uvízlo na nevěstině účesu a rozzářených tvářích. Rozplývá se štěstím, zatímco její nastávající má i přes okouzlení zachmuřené čelo. Zvažuje, jestli se zachoval správně. Neměl raději skousnout tchánův urážlivý tón a nechat ho odejít, ať si o něm myslí, co chce? Později by se to vysvětlilo. Obřadně a se vší důstojností. Co teď jeho tchán udělá? Nezkazí nějakým rozhořčeným telefonátem Lucii svatební den?

Později v restauraci, v pauze mezi dvěma chody, když jeho mistr líčí ovíněné Andree, jaké měl lapálie s plotem, se nakloní ke své ženě: „Něco bys měla vědět.“

„Jestli máš dluhy,“ zasměje se bezstarostně novomanželka „nechme to až po moučníku. Ráda bych si ho vychutnala v klidu.“ Sotva odloží dezertní vidličku, odběhne si před zrcadlo obnovit make-up a začne fotografování. Andrea obíhá stůl a hledá nejhezčí záběr, aby se měla nevěsta čím pochlubit přátelům z ciziny. Radek začíná mít pocit, že celá svatba pro ni neznamená víc než hru, napínavou zakázanou hru, za niž by dostala doma vynadáno. Když ji byla schopna ututlat před rodiči, kdovíco skrývá před ním… Docela rád by si s tchánem promluvil. Už se mu nezdál tak nepřístupný jako při prvním dojmu. Měl dost taktu, aby odešel z radnice a neuváděl tak nezdárnou dceru do rozpaků. A svatební veselí nerušil žádným telefonováním, přestože mu jistě bylo všelijak. Mít on takového otce – mít vůbec nějakého – nikdy by mu nelhal!

Ještě dnes musí své ženě vysvětlit, že život není schovávaná.

„Poslouchej miláčku, něco bych ti vážně rád povědět.“ Radek by se raději přiznal k dluhům nebo nemanželským dětem, které neměl. Rozhodně ne k tomu, že se před tchánem vytasil se společným tajemstvím jako se zbraní. Chtěl ochránit svoji čest a zapomněl, na čem se s Lucií dohodli.

Z ženského těla vedle něho sálá teplo a zbytky parfému. Snad bude lépe projednat to při denním světle… Radek manželku obejme a zadoufá, že ráno bude moudřejší večera.