Michal Černík

1

Tisíce let za mne lidé mysleli, za mne pracovali, za mne tvořili, za mne trpěli, za mne se radovali a milovali se pod všudypřítomným dohledem smrti. Tisíce let za mne lidé překonávali překážky, překonávali i sebe samé, buďto aby triumfovali, nebo byli poraženi. Je to jejich dějinný úkol, stejně samozřejmý jako žít. Tisíce let se za mne lidé rodili a zas umírali. Nad jejich hlavami nepřeletěl strážný anděl, neochránil je od všeho zlého ani od sebe samých, neučinil ten zázrak, který už jednou učiněn byl tím, že se narodili, že žili, a tak vyčerpali svou jedinou možnost a museli se spoléhat jen sami na sebe. Tisíce let jsem se chystal ke svému narození. A tady jsem, abych i já vyčerpal svou jedinou možnost, abych se ze sebe vydal a učinil se, abych se dokončil jako člověk a stal se odpovědí.

2

Jsme na tom všichni stejně. Každý nový den začínáme v posteli. Neobejdeme se bez radosti ani bez smutku, neobejdeme se bez lásky ani bez milování, nikomu z nás nepřijde, že jsme tu dříve nebyli, ale děsí nás, že tu nebudeme. Je to pravda stará jako svět a tak prostá. Všechno je celkem v pořádku, dokud každý den má svoje zítra a příště, svoje těšení a naděje, dokud se střídá smutek s radostí a bolest s rozkoší jako roční období, dokud člověk neztratil vládu nad sebou a čas minulý s časem budoucím jsou v jednom dni. Život si nás vyvolil na několik desetiletí a nikdo z nás není jeho počátek ani konec.

3

Bože, lidé tě stvořili, aby tě mohli žádat o pomoc, neboť tě potřebují mnohem víc než ty je. Dál tě budou prosit: Bože, stůj při mně! Dál v utrpení budou sténat: Bože, vezmi si mě! Víra v tebe omezuje, ale je potřebná. Lidé z ní čerpají sílu a naději. Dobrovolně ti nabízejí své poddanství. Tisíce let s tebou rozmlouvají, ač se neumí domluvit sami se sebou, tisíce let čekají na tvé slovo, i když jím nevládneš. Učinili tě nesmrtelným. Máš trvalé místo v dějinách a zemřeš s posledním věřícím. Tvoje moc trvá. Tvá existence se nedá dokazovat, ani vyvracet. O tvé víře se nepřemýšlí, ta se přijímá jako potrava. Tolik svinstev jsi strpěl lidem a nepotrestal je. To proto jsem tě opustil, bože, neb jsem milosrdnější než ty. A kdy jsi tedy s námi a proč jsi víckrát proti nám? Vstup do těla člověka, přijmi jeho smrtelnost i úděl, prožij za něj veškerá utrpení a pak se v tobě zrodí i soucit. Naučíš se porozumět i odpouštět a budeš silnější o lidskost. Stropy tvých chrámů a kostelů nikdy nemohu přijmout za své nebe, protože bych výš ani dál už nedohlédl. Nikdy ti nebudu patřit a ty nebudeš můj. Ať království tvé je na nebesích a naše na zemi. A přesto si vroucně přeji, abys opravdu byl. Aby konečně někdo moudřejší nežli my se stal pánem nad životem a spravedlností. Pak ti nabídnu svou mysl a staneš se mým osudem.

4

Celý život se vyrovnáváme se smrtí a je to stejně těžké jako umět žít. Proto člověk tvoří, aby vykonal něco silnějšího nežli smrt, něco trvalého jak ona sama a živoucího jako sám život. Od touhy k činu je někdy daleko jako ke hvězdám, které nám svítí jako věčná výzva. Některá díla se zrodila výbuchem lidského génia, většinou však vznikala těžce, jako když se duše vylamuje ze skály. A potom propukne tak naléhavě jako volání o pomoc, anebo jako zpěv a pláč, které nelze zadržet ani umlčet. Jejich pečetí je velikost života. Podobně přicházejí na svět nové objevy, definice, zákony a všechny hybné síly, aby vykonaly dílo tvoření nebo zkázy.

5

Příroda byla ke všem jinak štědrá. Nemotornou želvu ochránila krunýřem, měkké tělo hada jedovatými zuby, chameleona ochranným zbarvením, bezbrannou gazelu obdařila rychlostí, kočku mrštností, buvola silou, mravence organizací, vši příživnictvím a nám darovala myšlení. Ovládli jsme svět, ale neovládli jsme lidského ducha. Toužíme vytvářet nadlidskou krásu a nepomíjivé hodnoty, abychom se vyrovnali se svou nedokonalostí, a zároveň krásu a hodnoty ničíme. Toužíme vítězit, abychom byli první a nejlepší, ale toužíme i vítězit, abychom dobyli a porobili. Vymysleli jsme si peklo jako obraz trestu a utrpení. Jak ale nazvat skutečnost, která je někdy strašnější než peklo? Dosud nikdy nebyl rozum schopný čelit děsivé iracionalitě lidského jednání. Tyranie omezenosti vždy popravila každou myšlenku, které nerozuměla, a proto byla nebezpečná. Nic si nenamlouvejme o vyspělé civilizaci. Každá její doba zákonitě umírá na gradaci svých omylů a vypleněné tužby těch prostých. Světu jsme vtiskli podobu svého myšlení a on je teď takový, jací jsme. A my jsme teprve na samém počátku jako dítě, které se při prvním jásavém rozběhu nevyhne pádu. Zůstáváme vlastníky jedné z odvěkých nadějí lidstva. V naší moci je, abychom tu po sobě zanechali život, který se dá žít.

6

Oheň a voda jsou živly přírody. U člověka si vynutily bázeň i úctu. Nakonec je člověk přinutil k poslušnosti, dal jim řád, aby mu sloužily. Písmo a řeč jsou živly člověka. Stály jako sudičky u zrození jeho ducha. Velice rychle je člověk ovládl, aby mu sloužily v dobrém i zlém. Avšak mnohem horším živlem je člověk, sám sebe zkrotit nedokázal. A dosud není mocnější síly – ba ani jeho kajícná víra v boha – která by ho zbavila běsů a vyvedla z vlastního pekla. Odpuštění si nezaslouží. Všechno, co dělá tak špatně, ti po něm budou dělat mnohem lépe.

7

Když se člověk zbaví vlastních přeludů, když se nasytí zázraků, když se přestane klanět modlám a vládcům, když vystřízliví z iluzí, když se osvobodí z víry, která diktuje, když poznáním rozmetá dogmata, když vládu nad sebou předá vlastnímu rozumu, teprve pak má šanci zmocnit se pravdy, a možná i pak bude jen částečná. Ale to už má za sebou celé dějiny bludů a omylů. Ani pak se jich nevyvaruje. Nedobere se ke společné pravdě vezdejšího světa a stále bude balancovat mezi pravdou vítězů a pravdou poražených, mezi pravdou bohatých a pravdou chudých, mezi pravdou doby a pravdou historickou, mezi pravdou rozumu a pravdou citu, mezi pravdou účelu a pravdou poznání, pokud se vůbec nezřekne pravdy jako přežitku, aby si uchránil dočasnou snadnost bytí. Bude pořád jako na počátku. Vyslovení pravdy bude zase jen vítězstvím jedince nad sebou samým, i když prohrál. Nic většího než svůj život člověk nemůže pravdě nabídnout.

8

To my jsme poddaní života. Bohatství, moc a sláva se pod jeho dotekem rozpadají jako hrad z písku. Nezná žádnou spravedlnost, když udělí milost nebo odsoudí podle zákonů, které si ustanovil. V jeho službách je náš rozum, naše smysly a náš um. On rozhodl, že platidlem mezi živými je láska, radost, rozkoš, smutek, bolest i nenávist. Jeho velikost narostla ze součtu všech životů všeho živého. Stal se nepřetržitou smrtelností. Jeho stínem je smrt. Co se vymyká jeho pravomoci, to se vymyká pravomoci smrti. My to nejsme. My ho zmnožujeme i utrácíme, my z něj čerpáme sílu a jsme jím vyčerpáni, my mu vzdorujeme i poddáváme se, my na něm spatřujeme krásu a možná ani krásný není. Je takový, jaký je. Milionkrát se ho pokoušíme vyslovit a pochopit jej. To on je pánem, ke kterému s pokorou vzhlížíme ze svého vzpurného poddanství, kterého uctíváme, oslavujeme, zatracujeme i proklínáme, my, jeho pointa.

9

Tisíce let se lidstvo rozpočítává na bohaté a ty ostatní. Ostatní zbyli chudobě. Tisíce let lidé usilují o to, aby si byli rovni. Ale touha po bohatství a moci vždycky triumfovala silou. Neznala smilování a soucit, drtila lidské životy. Tisíce let se rodily říše a opět zanikaly. Celé dějiny jsou o tom. Stal jsem se účastníkem doby, v níž se jedna říše zrodila a opět se zhroutila jako všechny říše minulé. Sochy jejích vládců se pohnuly a staly se smrtelnými. Pohřbila je paměť živých. Skončila epocha nádherných ideálů, které nestačily na přikrytí zločinů a chyb. Měla trvání jednoho lidského života. Stala se ukončenou epizodou dějin části lidstva, v kterých i my jsme zanechali své mladé roky a pokusili se pro myšlenky rovnosti najít svou zemi. A to vůbec není marné. Marné je jejich zatracování. Nedají se zakázat. Nevyplení se k zapomnění. Jsou odolnější než stavba z betonu, která se jednou rozpadne. Jsou odvěké a nádherné a nezničitelné jako nebe křesťanů. Lidská touha po šťastném životě se za celá tisíciletí nemění o nic víc než milování a láska. Mění se jen systémy, které slibují ono naplnění. Konec říše je i koncem epochy a zůstává mementem a zároveň otázkou. Co po nás zůstane? Myšlenky jedné epochy, které zašly na chyby lidí, anebo se stanou samozřejmostí budoucích?

10

Pokolikáté v dějinách se to opakuje? Lidé uštknutí vlastním nadšením jako hadem se alespoň na chvíli cítí tvůrci dějin. Ale pravdy emocí mají krátké trvání. Příkazem stanou se pravdy silnějších. A jsou to i pravdy života? Pořád na to myslím. Myslím na to, že revoluce je vážné dílo. Myslím na to, že revoluce provždy zůstává dítětem chudých a ponížených.

11

Ti, kteří touží po moci, by nikdy neměli vládnout. Sami jsou totalitně ovládáni svou mocí, jíž bezhraničně slouží. Smrtelná radiace jejich moci ničí druhé. Myslím na všechny majitele moci, na všechny tvůrce strachu, toho nejlepšího strážce pořádku, kde člověk nemá hodnotu, a lid nesmí přemýšlet, když za něj přemýšlejí oni, a lid nesmí rozhodovat, když za něj rozhodují oni, jediní vyvolení, nedotknutelní a neomylní jako ztělesnění všeho lidu. Nikdy nepochopí, že moc není výsada, nýbrž povinnost zápasit o lidi, ne proti nim. A nikdy nepochopí, že vězení a lidská smrt jsou neúčinným prostředkem v boji proti myšlenkám, že nehmotná existence myšlenek je trvalejší než cihla, která se rozpadne, než ocel, která zreziví, než stavba z betonu, která zpustne, než sama moc, která chce učinit smrtelným to, co žije v živých. Nakonec se sama moc vyčerpá svou mocí a zajde na řetězovou reakci vlastních chyb. Tak jako tak v paměti dějin zůstanou jména vládců a jejich vina nesejme vinu z přičinlivých vykonavatelů jejich zvůle. Na řadě jsou ponížení. A kdo je potom tak moudrý a silný, že netouží po moci a přijme úděl vládnutí jako oběť?

12

V marasmu světa jsme zatratili víru, že svět může být lepším, a uvěřili jsme bludu, že svět musí patřit jen mocným. Tam, kde jsou velké peníze a velká moc, tam jsou i velká svinstva. Když ale člověk už nemá co ztratit, zůstávají mu ideály. Pravda je vždycky nejdříve popravena a žije až potom. Až potom je vítězstvím člověka nad sebou samým, nad svými omyly, bludy a lži. I když jsme uklizeni do kouta dějin, i tam nás musí burcovat odpovědnost za stav světa. Stále víc nás trápí sen o spravedlnosti. Bůh peněz vždy stojí proti bohu chudoby, problémy bědných musí být problémem všech. Přikládáme svůj život k jiným životům, své ruce k jiným rukám, svůj hněv k jiným hněvům, své sny k jiným snům. A jestliže nás zbavili účasti, pak si ji sami musíme přidělit.

13

Děsím se davu. Ctím člověka. Dav neomylně rozpozná, že nepřemýšlím jeho hlavou, nevolám jeho hlasem, nepatřím k jeho tělu. On není společnost, ale jen společenství bez podoby, valí se jako balvan záště. Neumí si vládnout, chce být ovládán, proto se nechává využít a zneužít. Jeho silou je spojenectví slabých. Jeho energií je nadšení z vlastní nenávisti. Jeho odvahou je ztráta sebezáchovného pudu. Dovede zahubit jiné i sebe. Jeho zbabělost nezná hranice, a proto nemá slitování. Je vulgární a frivolní, nemá rozvahu, obezřetnost a moudrost, neuznává dialektiku. Čeká jen na svůj okamžik, v němž vybere vůdce sobě rovného, zvedne ho na ramena, na tribunu, na piedestal, provede zbožštění, nechá se ozářit jeho vůlí a nakonec ho zničí. Stane se vzpourou, povstáním, zkázou. Nemění svět. Boří ho. Na každodennost života zajde a znovu bude vykázán na periférii dějin.

14

Mluvíme o spravedlnosti, a zatím prokazujeme její nemožnost. Mluvíme o svobodě, a zatím ji strkáme do svěrací kazajky. Mluvíme o rovnosti, a zatím přistavujeme další schody nerovností. Mluvíme o demokracii, a zatím jí osekáváme všechny údy. Mluvíme o šťastném životě, a zatím z něj jiným děláme peklo. Životem vláčíme břemeno chtivosti a neumíme ho zbavit tíže prošlých staletí. Nás nespasí žádná vyšší moc, za nás tu nenastolí řád, dál zůstáváme bez její milosti vydáni nerovnému zápasu s vlastními démony.

15

Bohudíky, ještě se ráno probouzím a stůl nehladoví. Bohudíky, ještě si zachovávám své myšlení. Bohudíky, ještě jsem nepohřbil své ideály. Bohudíky, ještě vztyčuji svou důstojnost. Bohudíky, ještě jsem nepřijal lokajství. Bohudíky, ještě mne neopustila vlastní slova. Bohudíky, ještě se tu domluvím česky. Bohudíky, ještě se posiluji mnohými krásami. Bohudíky, ještě se tiše raduji a pošetile sním. Některé jistoty se nedají ukrást a zničit. Bohudíky.

16

Každé období mého života drancovaly omyly mocných. Mocní vsadili na sílu bludu, který vždy uštknul myšlení ovládaných i vládnoucích. Zároveň jsem měl štěstí. V žádném období svého života jsem netrpěl hlady a nemusel padnout ve válce. Mohu se radovat z toho, co mám. Ideálům jsem zůstal věrný, i když z nich nepostavím ani dům, světu nenastolím mír, nenasytím zástupy hladových. Zlo by ale bez nich bylo ještě větším zlem, nespravedlnost ještě větší nespravedlností a naděje v lidech by uhynula. To ona nám pomáhá unést tíhu života a obhajuje jeho smysl. Má naděje je velká jako svět lidí. Je matkou ideálů, základním kamenem budoucnosti. Podobá se prameni, a když se ho někdo pokusí zastavit, vytryskne z hloubi na jiném místě s novou silou. Naděje je jako krvácení, které nejde zastavit, dokud je v těle život.

17

Opět jste málo pochybovali a opět jste příliš věřili, opět jste se nechali podvést a ještě si to nechcete přiznat. Opět jste správu věcí svých přenechali komusi cizímu, opět jste se nechali nakrmit iluzemi o svobodě a blahobytu. Opět jste komusi dali důvěru a on vám teď do tváří prská slova jak sliny. Jeho lži si vás ovládly. Opět někdo cizí vám napovídá, co si máte myslet, opět jste přijali rozpočítávání na privilegované a na ty ostatní. Opět žijete dobu, která neumí přijmout pravdy o sobě. Opět jste se před pravdou schovali do snadného žití. Opět jste dobrovolně přijali poddanskou úlohu psa a budete ji mít na doživotí jako trest. Opět vám zbyly jen vlastní ruce, když byl rozchvácen majetek země, a opět budete mlčky prodávat jen svou práci. Opět se ve vás zabydlel strach, zpokornil vám pohledy, ztlumil hlas, seškrtal slova a nasadil náhubek jediného názoru. Proboha, nenamlouvejte si, že jste svobodní, když jste se dosud nenapřímili k odvaze nahlas svobodně myslet.

18

Nechtěj obývat vichry, i když nejsilnější jsou na vrcholcích a pláních. Bezvětří bude jejich smrt. Zůstane po nich jen to, co neměly sílu zničit. Skála před vichry neuhne a ohnutá stébla trav se opět napřímí. Tak i vichry dějin jsou bez milosti záhubné a nakonec se pokaždé samy vysílí až k smrti. Lidé pod nohama znovu pocítí majestát země a života a domy z trosek vstanou jako při vzkříšení.

19

Nikomu nevnucuji své jméno. Kdo ho vyslovuje s úšklebkem, ať se mu v hrdle vzpříčí jako kost. Nikomu nepodbízím svá slova. Vypouštím je na svobodu do vřavy světa, kde chtějí být slyšena. Nikomu nepřikazuji své pravdy. Kdo se k nim prodral trním života, došel také i ke mně. Nikomu nevytyčuji svůj směr. Kdo se mnou jde, jde dobrovolně. Nikomu nediktuji svůj světový názor. Kdo ho se mnou sdílí, zakládá srozumitelnější podobu světa. Otázka zní: Co je to svoboda? Odpovídám: Je to má zodpovědnost k sobě a ke společnosti, v níž žiju, ano, přísná zodpovědnost s tvořivou vůlí. A na tom trvám.

20

Bezpáteřní osočují z bezpáteřnosti čestné, ješitní nalepují ješitnost prostým, lháři viní ze lži upřímné, megalomani mluví o velikášství skromných. To oni ve frázích hromují proti frázím, nekompromisnost cílí k vlastnímu prospěchu užíraní sílou chtivosti, aby se stali mocnými. Nejvíce volají po pravdě, ale bojí se i jejího stínu. A když je zapotřebí, pravdu pošlapou, oslaví nepřítele a zapřou sebe, zmítáni v senkrovně vlastního těla. Ve jménu demokracie ničí, válčí a obohacují se. Ve jménu svobody zotročují. Jsou to nejvděčnější postavy do románů a tragédií. Tak to bylo, je a bude.

Lidé, bděte!

21

Někdy si vyčítám své životní prohry. Neklaněl jsem se modlám, když se vztyčovaly, a bylo mi trapné modly bořit, když přišel čas boření. Schází mi schopnost pragmaticky přijmout novou realitu a vejít do světa, který se stane mým. Ale ještě mi stále zůstává možnost milovat i nenávidět, avšak nenávidět neumím. Stále ještě ze sebe vylamuju slova, ještě si v mysli hájím místo pro radost a těším se ze všech dní, které mě nezdolaly a já je nevzdal. Jsem ve věku, kdy mě blízkost přitahuje víc než dálky a kdy v sobě prožívám to největší ticho, stejně tak jako jsem v mládí prožíval tu největší bouři. Konečně jsem v sobě našel svého panovníka, teď naslouchám pouze jeho příkazům a pouze jemu jsem povinován i za cenu zatracení. V tom věku mě žádná moc už nemůže poblouznit ani zatemnit a nenapliju si kvůli ní do tváře jen proto, abych přijal její proradnou milost.

22

Už se mne neptejte, proč píšu. Je to stejné, jako bych odpovídal, proč žiju. Mé texty zůstanou jen pokusem přeložit se do slov. Mluvím o dětství, o lásce, o pravdě, o domovu, o přírodě, tedy o tématech věčných jako skála. Příboje dějin o moc víc neopracovaly ani lidskou povahu a city. Nic si nenamlouvám o nesmrtelnosti lidského díla. Může být pouze trvalejší než jeden život, anebo jedna epocha. Přesto dělám vše s takovou opravdovostí, jako by to mělo přetrvat navždy. Chci se podílet na všem, co činí život lepším, a namlouvám si, že je to i v moci slova.

23

V tomto pramálo srozumitelném světě dělám všechno pro to, abych nežil proti sobě. Můj život je srozumitelný. Ať budu kdekoliv, bude mne pronásledovat mé myšlení a osvobozovat od teroru bludů. Pokud je dnešní svět horší než já, pak mne to neopravňuje k tomu, abych byl stejný jako on. Žít pro mne znamená vždycky víc než dobývat, brát a plenit. Žít pro mne znamená vždycky víc než být jen živý. Nepřijal jsem boha, i když s ním rozmlouvám a žiju tak, jako by byl mým svědomím. O své duši nevím nic a vnímám ji jako boha jen ke své promluvě. Nebral jsem si, co mi nepatřilo, nebral jsem si, co patřilo všem. Nezřekl jsem se pravdivosti, pravda se pro mne nestala přežitkem. Raději naslouchám řeči stromů, nedovedou lhát. Zítřek nevzdávám, i když už nemusí být můj. Z potravy mých snů neubývá. Vítězí to, čemu jsem v sobě nedal umřít. Život mi nic nedluží. Každé ráno vstupuji do svého osudu, odrážím se od něj holí, abych se nebelhal a ještě nějaký čas udržel zemi na svých nohách. Stále věřím, že dobré slovo zdvihne člověka jako slovo boží.

24

Ať si je každý vědom své vznešenosti i ubohosti zároveň, ale chová se pouze vznešeně. Ať se každý z nás projevuje jako jedinečná svobodná bytost a s úctou se chová ke každé jedinečné svobodné bytosti. Ať nikdo z nás si nenechá vnutit roli ponížených a urážených. Pokud ji přijme jednou, pak mu zůstane navždy jako verdikt. Ať je to skutečný svět, který nás živí, a ať jsou to naše ideály, které nás posilují. Ať i my pociťujeme odpovědnost za to, že svět bude spravedlivější, a stále máme odhodlání o to usilovat. Ať jsme nezvratitelně přesvědčeni, že tento svět patří nám stejně jako jiným a musí sloužit všem. Ať jen my máme právo na volbu svého osudu a nikdo jiný si neuzurpuje stát se jeho bezmezným pánem. Ať si od nikoho nedáme pošlapat to, čím jsme a co jsme dokázali. Od sebe očekávejme ducha revolty a vědomí toho ať nás všechny spojuje. Ať veškeré naše činy se přiřazují k činům lidstva a v žádném z nich není zárodek zkázy. Ať veškerá naše síla se přenáší do síly lidstva a jeho síla se stává i naší silou. Ať jsme hrdi na svou práci, ať ona je naší radostí, ať je vyjádřením naší osobnosti, ať si ji od nikoho nenecháme zcizovat a vykrádat, ať ona je naším bohatstvím i bohatstvím naší země a nebohatnou z ní cizí. Ať práce našich rukou a mozku se sčítá s prací všech rukou a mozků a dílo všech ať je i naším dílem. Ať je nám nejlepší odměnou to, že naše dílo slouží jiným, tak jako dílo všech slouží nám. Ať z díla všech si nebereme víc, než nám po právu náleží. Ať náš dnešek překrývá včerejšek, ale my už jednou nohou stojíme v zítřku.

25

Ať pro nás není určující, že žijeme, ale jak žijeme. Ať nežijeme za každou cenu, ale pro cenu života. Ať jsme hodni všech výsad, které patří výsadám lidí. Ať si je od nikoho nenecháme upírat. Ať k těmto výsadám patří rozměr svobody stejně velký všem bez rozdílu moci a bohatství. Ať nepopíráme lidství jiných, neboť tím popíráme lidství své. Ať jsme hrdí na to, že neseme korouhev člověčenství. A nezříkejme se své hrdosti ani tehdy, když za to ochutnáme hořkost porážky a ponížení. Ať nemusíme zapírat toho člověka, kterým jsme a kterého chceme dokončit. Ať se nám daří otvírat svou mysl a dohlédnout ještě dál, než sahá náš život. Ať je to touha, ať je to vědění, ať je to tvořivá nespokojenost, které se proměňují v stavivo světa.

26

Říkáme-li světlo, ať to není světlo, které oslepuje, ale které vede nás a jiné. Říkáme-li světlo, ať je to světlo slunce, které pod sebou opatruje všechnu zeleň a barvy květů a své světlo spravedlivě rozděluje všem. Říkáme-li světlo, ať to není světlo z hořícího domu, ale světlo z okna, které nás vyhlíží, světlo z pouliční lampy, která před námi zahání tmu, světlo baterky, která tmu proráží. Ať je to světlo svíčky, které tančí s našimi stíny. Říkáme-li světlo, ať je to světlo z ohně, který nás poslouchá, protože si nad ním můžeme ohřát promrzlé ruce. Říkáme-li světlo, ať je vždycky silnější než tma a z tmy nás vždy osvobodí. Říkáme-li světlo, ať je to světlo lampičky na našem pracovním stole, která hlídá každé naše slovo jako svědomí. Tma ať pro nás vždycky znamená, že někde jinde je světlo, pod kterým někdo za nás bdí.

27

Ano, jsem vinen, že hodnotu života zdvíhám nad hodnotu peněz, solidaritu stavím proti sobectví, skromnost proti chamtivosti, etiku svobody proti svobodě svévole a žádám rovnováhu mezi bohatstvím a chudobou. Přiznávám se k takovému systému, v němž je práce bohatstvím, poctivost devízou, odpovědnost potřebou, zákony jsou svátostí a grázlové za mřížemi. Přiznávám se k pravdám, které překážejí, k nespokojenosti, která určuje další cíl, a v důsledku toho jsem uzavřel pakt se sobě rovnými. Přiznávám, že jsem udělán z mnoha rozporů, ale jejich konečným výsledkem je partnerský vztah mých slov a postojů, mé hlavy a rukou, srdce a rozumu. Přiznávám se k sobě jako k víře. Jsem si vědom všech následků a nesu za ně odpovědnost.

Zde je mé pero. Podepisuji se.