VĚRA BERANOVÁ

Pro milovníky výtvarného umění, pro ty, kteří sledují výtvarný život v hlavním městě, jistě není žádnou novinkou fungování v podstatě nové galerie, nazvané Kooperativa. Je umístěna na Rohanském ostrově, tedy v Karlíně, v jedinečné budově, která byla dokonce v roce 2012 oceněna jako nejlepší kancelářská budova. Poutá pozornost již svou barevnou fasádou a zvláště ortodoxně dodržovanou zásadou, že pro ni neexistuje pravý úhel a byla postavena podle návrhu architektonické kanceláře DaM.

Pracovníci pojišťovny Kooperativa, kteří její část obývají, si uvědomili, že by bylo možná škoda zaplnit netypické prostory jen kancelářemi, pracovními místnostmi a že tak jedinečný interiér lze aspoň z části využít i jinak. Tedy jako prostory galerijní, výstavní. Je nutné dodat, že jistě ne náhodou získala tato budova tak vysokého ocenění a že právě výstavní prostory dokumentují, jakým způsobem je také možné instalovat výtvarné umění. Mám na mysli častý boj kurátorů a technických pracovníků při instalování různých výstav se zástěnami, uměle tvořenými kójemi. Snad nejmarkantněji se o tom můžeme přesvědčit ve Veletržním i v Salmovském paláci Národní galerie.

Prostory určené pro galerii Kooperativa nabízejí přehlednou prohlídku vystavených pláten a plastik, podpořenou tlumeným osvětlením a barevností stěn, kterou návštěvník může přerušit klidným posezením s kávou. Už jen vstup do budovy navazuje slavnostní atmosféru, podpořenou širokým schodištěm a zelenou, tedy přírodní stěnou, osázenou živými rostlinami.

Současná výstava představuje průřez umělecké činnosti Spolku výtvarných umělců Mánes, který působí v našem kulturním prostředí už více než 120 let. Tento spolek znamenal v našich dějinách výtvarného umění, a to nejen po stránce vlastní výtvarné tvorby, ale také i teorie, nejen vrchol uměleckých snah v domácím prostředí, ale měl svůj význam i v rámci moderního evropského projevu. Například to byla tradiční spolupráce s vrcholnými představiteli moderního světového projevu pořádáním výměnných výstav, vydáváním jedinečného periodika Volné směry, pořádáním přednášek.

Tak se na půdě Mánesa realizovaly například přednášky Pražské lingvistické školy, jejichž východiskem byl strukturalismus. Můžeme vzpomenout například přednášky Jana Mukařovského i dalších jedinečných domácích i zahraničních osobností.

Významným činem spolku byla stavba vlastní budovy v letech 1928-1930 podle návrhu architekta Otakara Novotného. Již samotné místo nad Vltavou je velmi atraktivní; původně zde stály Štítkovské mlýny. Budova Mánesa je prohlášena za nemovitou památku, a také za vzor toho, jak novodobá funkcionalistická architektura respektuje historické souvislosti jedinečného místa. Nejen vlastní architektura, funkční uspořádání, vnitřní výzdoba, například nástropní malby E. Filly, patřily ke skvostům pražské moderní architektury.

Bohužel nová doba přinesla řadu ne vždy úspěšných rekonstrukcí, a především Mánes, jako spolek, o tuto budovu přišel a dnes jeho prostory často slouží k jiným účelům, než byly určeny, s důrazem na komerčnost. Spor o budovu stále trvá a Mánesáci se na jistou dobu přestěhovali do nedaleké Galerie Diamant v Lazarské ulici. Přes všechny tyto překážky, tedy od 90. let, uspořádali Mánesáci již 160 výstav, vydali množství katalogů, publikací, organizovali veřejná vystoupení a další akce.

Současná výstava v galerii Kooperativy dokumentuje minulý a současný život stovky členů tohoto spolku. Velmi výstižně v této souvislosti znějí slova dávného předsedy Mánesa z let 1932-1937 architekta Josefa Gočára: „Věřím, že příští doby ocení, že jsme dovedli v obecním postupu hodnot a nástupu umělecké reakce udržeti nesmlouvaně vztyčený prapor moderního umění ke cti své a kulturního vývoje světa.“ Současná výstava potvrzuje slova Josefa Gočára a to přes veškerou nepřízeň různých dob, až po naše dny.

Výstava představuje šest generací výtvarníků a kolem 250 exponátů, které si návštěvník má možnost, jak jsme již uvedli, v neobyčejných prostorách prohlédnout. Díla jsou jednak ze sbírky Kooperativy, ale také ze soukromých sbírek i z majetku autorů.

Vyšla rovněž publikace představující dlouhé dějiny SVU Mánes. Na titulní stránce je známý portrét Josefa Mánesa.

Instalace má svůj půvab právě v tom, že se nepokouší hledat nějaké avantgardní přístupy. Není zde dodržována ortodoxně chronologie a tak vedle či naproti sobě visí Mikoláš Aleš s plátnem datovaným rokem 2018. K zajímavosti přispívají i velmi různorodé formáty, zásadně instalované v dobových rámech, dotvářející atmosféru doby vzniku děl. Je velmi těžké vybrat či vyjmenovat autory. Pro milovníky výtvarného umění je vystavena řada známých děl, které patří k zakladatelské generaci a zvlášť ke generaci meziválečné. Tak se můžeme setkat s díly Antonína Slavíčka, Maxe Švabinského, Otakara Nejedlého, Emila Filly, Václava Špály, Jindřicha Štýrského, sochařů Jana Štursy, Otto Gutfreunda a mnoha dalších.

Pro mnohé návštěvníky jsou zajímavá právě díla dalších, nových generací, které představují obsahově i formálně značně odlišné osobnosti. Od těch nejstarších, jako např. Jiří Kaloč či Stanislav Hanzík, k další generaci, představované současným předsedou Ivanem Exnerem, až k nastupující generaci nedávných či současných absolventů, například Adama Kašpara a dalších.

Právě prezentace současné tvorby dokumentuje životnost Mánesa, který vždy hledal nové cesty a to nejen v rámci tradiční malby či plastiky, ale soustřeďoval se také na architekturu, design, typografii, fotografii. Současná výstava v jedinečných prostorách Galerie Kooperativa dokumentuje propojenost, respekt k tradici s odvahou hledání nových cest. K prestiži SVU Mánes by však jistě přispěl jeho návrat do jedinečné budovy na nábřeží. Jednoduše řečeno, Spolek Mánes by měl fungovat ve stejnojmenné budově.

Výstava potrvá do 15. září.