MILAN BLAHYNKA

Nemálo ctitelů velké Poezie, která je vzácná, protože sahá až na dno lidského údělu a do výšin lidské touhy, pohrdá nejen verši „užitými“, jako jsou veršovánky ke svátkům, narozeninám nebo Novému roku, veršíky postrádajícími velké metafory, ale takové opovrhování zapomíná na důležitou úlohu, jakou v každé zdravé kultuře takové nenáročné veršování také má; má je dokonce i ve zdařilých reklamních textech, jaké se občas objevují í v nezdravé pakultuře: udržet povědomí o potřebě životního rytmu a o potřebě jazykové kultury. To ve zvýšené míře platí i o verších z cest. Z nich si mnoho turistů dováží domů na památku v lepším případě pěkné kamínky a škeble sbírané ráno na plážích, v horším – a žel stále častějším případě všelijaké kýčovité cetky a tretky.

Jak na to nepomyslet nad sbírkou ČERNOHORSKÉ SLUNCEBRANÍ (vl. nákl., Ostrava 2017 s autorčinými fotografiemi a v její grafické úpravě) Evy Kotarbové, která si vozí ze světa především své verše. Je to nehledané vyznání obdivu k jedné z mnoha pozoruhodných jižních zemí, kam to vždy lákalo naše (nejen naše: Goethe!) básníky.

Není to jen smutek, že „čas v nás zůstává / a je to pořád málo / očima vážeme krajiny do uzlíčků / nervové paměti / chceme být moudří / je to tak směšné“; je v tom i přesah: „jak málo víme o těch druhých“.

Lyrika cestopisná není bez aspirací naddojmových a nadpopisných, vzpíná se ke kontemplaci. A jako u nás už nejednou, je v tom i osten, píchnutí do toho, co nám v našich krásných, například beskydských horách chybí: „neskrývám jarní zradu / ve snění spěchám na zahradu / pod vodní hladinu / kde mušle v příboji zvoní // a ježci ostny nelítostně brání / co u nás nebylo a nebude k mání.“

I bez prozaického autorčina vyznání a empatického doslůvku Bohdany Rywikové Milostiplné putování stojí sbírka za čtenářskou pozornost; je v ní nemálo titulního sluncebraní.