KAREL SÝS

(Z vernisáže výstavy Vojtěcha Kolaříka Pocta recyklovanému papíru v Galerii A & A v Praze)

Kolařík nazval své nové obrazy recyklovanými.

Co je recyklované, připadá mnohým podřadné. Odvolávají se na špatně pochopeného Platóna, který přece tvrdil, že náš svět je jen stínem prvotních věcí.

Jenže recyklace je sám základ života. Ani příroda nemá tolik fantazie, aby nemusela recyklovat rostliny, zvířata a lidi. Na Kubě jsem potkal člověka, který byl jak vejce vejci podoben mému učiteli z Písku. Ne podoben, byl to on! Ač Čech jako poleno, jevil se na druhé zemské polokouli Španělem, španělským Kubáncem.

A což teprve Bůh! Kolik bilionů duší by potřeboval, kdyby chtěl do každého z těl, jimiž se svět nepřehledně hemží, vložit duši zbrusu novou?! Jsem skálopevně přesvědčen, že i on recykluje duše již použité. Většina náboženství učí, že reinkarnované duše mučedníků jsou jaksi vyprané, vypiglované, předchozím trápením vyčištěné, a tedy určené k oslnivé kariéře. Nejspíš politické. A naopak – duše v předchozím životě provinilé bůh vsadí do brouků, pavouků, žížal, do jepic. Do těch zejména, pokud se jich chce zase rychle zbavit. A duším hektickým, nenapravitelně netrpělivým, motoricky neklidným ba vzteklým ustele ve skalách a v kamenech. Pěkně tvrdé postele!

Průměrní umělci se naparují, že každým veršem, každým obrazem přicházejí s něčím fungl novým. Staré-li zašlo, novému žijme! Marná posedlost! Nic nového pod sluncem. A proč taky! Je snad ženské tělo pokaždé jiné? Nevěrníci tomu věří a honí se za novými a novými vzorky ženského pohlaví, aniž dají na prastaré mudrosloví, že po tmě je každá kočka černá. Ženské tělo je vskutku pokaždé jiné, ale pokaždé jiné je i tělo ženy jedné, jediné, tělo jedinečné Marty, která je obklopena svou efemérní partou. Claude Monet to pochopil – maloval jednu a tutéž katedrálu, a ejhle: ráno byla jiná než v poledne a večer už skoro ani nebyla vidět. Ale byla! Navíc to zavařil sběratelům, protože celodenní cyklus nemůže vlastnit žádná galerie, natož nějaký Onassis. Pražský knoflíkový král Waldes byl mazanější – nechal vytisknout přepychově vypravený Máchův Máj v jediném výtisku a sběratelům vypálil rybník. Lovci kuriozit se mohli utoužit, ale milovníci poezie vystačili s lidovým vydáním Máje. Takové masové vydání je vlastně recyklace krásy sui generis.

Spásou vesmíru, potažmo naší malé zeměkouličky, je recyklace. Kdyby jí nebylo, byl by vesmír beznadějně zaplněn až po střechu a nemohl by se smršťovat, což je podle astronomů a astrofyziků jeho oblíbená zábava. Zahltili bychom se sami sebou, svými věcmi, a v posledku i svými myšlenkami.

Recyklace je vlastně variace v krycí formě. Bez variací by láska zahynula na nudu a hudba na úbytě.

Proto jsme Vojtěchu Kolaříkovi vděčni, že celoživotně recykluje a varíruje těch několik témat, která jsme obdrželi darem v zahradě Eden, když byl svět zbrusu čerstvý. Stačilo to Adamovi i jeho Evě a stačí to i nám už tisíce let. Kolik přesně, to si každý spočítá podle své víry.