KAREL SÝS

(Z vernisáže výstavy Věry Žižkové v Galerii Futura v Praze)

Od dětství jsem chodil Rybářskou ulici v Kostelci nad Orlicí. Mířil jsem k Orlici, do Stráně, na Mírov, a po pravé ruce jsem vždy chtě nechtě obdivoval nádherně upravenou zahradu. Ani francouzsky načančanou, ani staroanglicky divokou. Zahradu, jakou by neuměl uspořádat ani Japonec. Na takové zahradě by se verše líhly samy! Že je to zahrada Věry Žižkové jsem se dozvěděl teprve nedávno.

Věra Žižková a příroda! Není divu, že je námětem i předmětem jejích obrazů. Vždyť do ní má pár kroků, a tráva a květiny dorůstají k zápraží jejího domu.

Ohnivá barevnost jejích obrazů jako by připomínala van Gogha a impresionisty. Jak se to všecko může objevit v malém Kostelci? Může, stejně jako se tu zjevuje vše, co živí fantazii a tvorbu člověka. Ovšem pokud je připraven. Nepřipraveného, digitálně vyloučeného, přikovaného k obrazovce ČT 24 a k monitoru Wollnerových splašků samozřejmě nevzruší nic a přeslechne i trouby Posledního soudu.

Kostelec inspiruje popřevratové měšťáky k hrabání a místního pana hraběte k restitucím, ale po nich nic trvalého nezbude. Avšak žijí zde i básníci a malíři. Jeden básní v nedaleké Kostelecké Lhotě a znají ho i čtenáři Haló novin, druhý ještě před několika lety nabourával sebevědomí tamních oficiózních mazalů svou takzvaně naivní malbou, na jakou se jen tak nějaký oficiál vystavující na zámku nezmůže, i kdyby rozžmoulal štětce, rozkousal paletu a vycucal své tuby. I jeho obrazy jsme svého času obdivovali v Galerii Futury.

Kostelec nad Orlicí zkrátka není ořezávátko.

Věra Žižková vystavuje obrazy na přátelském setkávání místních komunistů na své zahradě. Člověk se to dnes pomalu až bojí vyslovit nahlas: „setkávání komunistů.“ Jaký zase převrat punktují?! Já jsem však její okouzlující obrazy poprvé viděl právě na takovém zahradním setkání. Nešlo je přehlédnout, protože nejen zářily barvami jara, léta i raného podzimu, ale také vyzařovaly. Vyzařovaly optimismus, a optimismus je záření o vzácné vlnové délce, záření životodárné, ale dnes už bezmála vyčerpané. Neboť co optimistického, neřku-li veselého čeká chudé, ale i bohaté dnes, kdy je všecko hybridní – lásky i války? Kdy je láska za prachy a válka za rohem?

Věra Žižková myslím maluje pro sebe. Tak to má být. Ač je platili papežové, potentáti či jiní papaláši, skuteční umělci, nikoli posluhové, malovali pro své potěšení a někdy i pro svá muka. Teprve takový obraz může být předveden před oči a srdce diváků, aby je potěšil, a ne naopak. Není malých rolí, nejsou malíři ani básníci malí, střední a velcí – jsou prostě obdarovaní v té či oné míře, a jen obdarovaní mohou rozdávat.

Jsme rádi, že Věra Žižková svolila předvést své umění zde, v této skromné galerii, kterou – jak je už na první pohled vidno – rozsvítila.