MILAN DUŠEK

Andrea Bednářová již dříve v OFTISU Ústí nad Orlicí vydala knihu Pláňava, ve které popisuje bezesporu úchvatný a dojímavý příběh, jenž se odehrává na konci 19. století a začíná utajeným odchodem manželky Františka Pecháčka se dvěma malými dětmi za oceán. Autorka sleduje další život jmenovaného s desetiletou dcerou Mařenkou.

Andrea Bednářová v témže vydavatelství vydala KRONIKU JEDNOHO RODU (146 str.), kde jde znovu o skutečný příběh, tentokrát z podhůří Orlických hor. V prologu knihy sděluje: Byla nebyla, nebo spíše byla, jedna ves. Říkalo se tam na Dlouhém a nacházela se na dohled zemské hranice s Kladskem. Před půl stoletím ves vymřela. Pozemků se ujali páni z Opočna a postavili tam poplužní dvůr. Ten se pro špatnou jakost pozemků nevyplácel, proto byl léta Páně 1777 zrušen a pozemky pronajaty lidem. Každý z nájemníků si pak na svém díle postavil chalupu. Tak učinil i Matěj Hencl. Na dolním konci, při cestě z Nového Hrádku do Olešnice, si vystavěl svůj domov. Dostal číslo 26. Matěj se oženil s Annou, dcerou mlynáře Marvána ze Zelinkova mlýna. Měli třináct dětí, z nichž čtyři se nedožily ani roku. Matěj se musel hodně ohánět, aby tak početnou rodinu uživil. Jak se všichni vešli do malé chalupy, je těžko představitelné. V létě spávali na půdě v seně, v zimě na slámě, kterou na noc rozložili po podlaze světnice a ráno zase uklidili. Pro nás dnes neuvěřitelné podmínky.

Vyprávění (přesněji převážně psané vzpomínky) je rozloženo do pěti částí s patřičným vročením. I. Jan - II. Josef - III. Anežka - IV. Josef - V. Anežka. Knihu uzavírá epilog Alenka. Nechybí ani mapa regionu, o němž je řeč, která čtenáře orientuje prostorově. Je tu i slovníček výrazů, které už dnes nemáme až tak v podvědomí, zvláště mladší ročníky. Publikace je doplněna téměř dvaceti dobovými fotografiemi, převážně osob, o které v textu jde, včetně chalupy na Dlouhém č. 26.

Stránku za stránkou sledujeme žití rodu Pohlových, který vznikl po spojení Josefa a Anežky. Ocituji některé části, které vypovídají o tehdejší době: Od roku 1777 měli hospodáři na Dlouhém pole v dědičném nájmu. Platili stále téměř stejný obnos ze stejných pozemků. Páni z Opočna však dostali strach, že by chalupníci po uplynutí 99 let nabyli na pozemky vlastnické právo, a tak přišel roku 1867 ředitel z Opočna se správcem Vobořilem na Dlouhý a říkali lidem, aby si každý, kvůli pořádku, na ty pozemky přidal pět krejcarů. Hospodáři jejich faleš nepoznali a po pětníku si přidali, čímž byl dědičný nájem přerušen a nahrazen nájmem dražebním. Od těch dob musí být vždy po šesti letech dražba na pole. Krátce na to páni přivezli mezníky a zasadili je každému těsně u stavení. U nás byla bouda, záchod a hnojiště najednou na panském, stehně jako první krok přes práh ven byl už učiněn na panské. Nájem z pozemků však zůstal stejný.

Polní hospodářství neuživilo, proto se tkalcovalo. Když v roce 1903 začala tkalcovina váznout a přidělování zakázek se dělo omezeně, někteří faktoři toho využili a různým způsobem tkalce utiskují. Naší hlavní potravou jsou brambory. Buchty jsou jen ve svátky a maso o pouti a posvícení. Když se brambory neurodí nebo shnijí, je zle.

A bylo ještě hůř. Přišla zpráva o atentátu na následníka trůnu Ferdinanda v Sarajevu. Následovala mobilizace a válka. Většina mužů narukovala. Zatímco na frontě se střílelo, v zázemí ceny potravin stoupaly. Byly zavedeny lístky. Vrchnost předepisovala dodávky zemědělcům. Došlo i na rekvizice, prohlídky od baráku k baráku, Nemocnice se plnily zraněnými z fronty. S úmrtními oznámení přicházela zoufalost a smutek… A najednou je po válce. Přijíždějící vlaky byly přeplněny, vojáci leželi i na střechách vagonů. Na nádražích měli zpočátku hlídky sokolové, odebírali výzbroj a výstroj pro československou armádu. Obec značně prořídla. Smutno bylo těm, kteří se někoho drahého nedočkali. Takových rodin bylo na Dlouhém devět. Po válce se podmínky k životu jen zvolna zlepšovaly.

Andrea Bednářová zaznamenala příběh lidí žijících v naprosté chudobě. Chamtivost vrchnosti je tlačí k zemi, trápí je sváry se sousedy. Zadlužené chalupy chátrají. Žebrácké mzdy, k tomu nepřízeň počasí, válka za císaře pána… Není co dodat.