FRANTIŠEK UHER

Lidem, kteří dosáhli něčeho mimořádného, ať již ve světě vědy, kultury, umění či sportu, je různým způsobem věnována pozornost. Některým, to však je jiná a neútěšná kapitola. Platí to také o památkách architektonických a dalších oblastech kulturního dědictví. I v malých obcích projevují snahu upoutat třeba pouhou architektonickou maličkostí, která pak obec dlouhodobě zatěžuje, znemožňuje účelné využití chátrajícího objektu nebo jeho prodej, scházejí prostředky na rekonstrukci. Někdy, třeba při výměně zastupitelů, vymizí i skutečný zájem, ale věcné břemeno přetrvává.

Je ovšem smutné, když se nenajdou prostředky na záchranu památky spojené se jménem světově proslulé osobnosti, zatímco jinde jsou vyhazovány peníze za cyklostezky, po nichž nikdo nejezdí. Uveďme konkrétní příklad, velice aktivní občanské sdružení Za záchranu rodného domu Jana Zrzavého v Okrouhlici. S podporou poličské Nadace Bohuslava Martinů uspořádala a slovem doprovodila Lucie Jirglová pozoruhodnou publikaci JAN ZRZAVÝ BOHUSLAV MARTINŮ, PŘÁTELÉ Z VYSOČINY (red. Ladislav Langpaul, 80 str., 2018).

O přátelství malíře Jana Zrzavého a hudebního skladatele Bohuslava Martinů už bylo napsáno ledacos. Výrazně ho prohloubil společný pobyt v Paříži. Rozešli se po mnichovské katastrofě, kdy u Zrzavého převážil hluboký vztah k ohrožené vlasti a vrátil se domů, zatímco Martinů odešel po vypuknutí války za oceán. Z dnešního hlediska je obtížně pochopitelné, že se již nikdy osobně nesetkali. Ke vztahu obou umělců je charakteristický citát, který uvádí jednu pasáž knihy: Velikost umělcova podmíněna je jeho velikostí lidskou. Což platí obecně. Není tajemstvím, že Martinů byl zručným kreslířem. V knize najdeme zajímavé fotografie, reprodukce obrazů, scénických návrhů a notového materiálu, ale také řadu příležitostných kresbiček obou přátel a nejednu pozoruhodnost z jejich soukromí, pařížského pobytu a vztahů s jinými tvůrci, jejichž jména zaznamenává historie umění zlatým písmem.

Ačkoli Jan Zrzavý vytvořil v cizině nádherné obrazy, namátkou jmenujme obrazy z Bretaně a Benátek, hlavním inspiračním zdrojem mu byla česká krajina, k níž tíhl s mimořádnou naléhavostí a neustále se svým originálním způsobem vracel k jejím půvabům. Nezapomenutelné jsou také knižní ilustrace. Těžko si představit Zeyerův Dům u tonoucí hvězdy, Máchův Máj nebo Erbenovu Kytici bez ilustrací Jana Zrzavého se snovým nádechem, dodávajících textu další plodnou dimenzi. O tom, že ilustrace nevznikaly právě lehce, svědčí Zrzavého vzpomínky v knížce Malíř a básník (2012).

Zrzavý i Martinů jsou při oficiálních příležitostech s hrdostí vzpomínáni, ale o záchranu pozoruhodné památky a posílení významu národního umělce v místě, s ním byl jeho život bezprostředně spjat, musí usilovat občanské sdružení. Dříve udělované tituly bývají zlehčovány. Převážně neprávem, příkladně Jan Zrzavý byl vskutku umělcem veskrze národním, jeho sláva ve světě se stále hvězd dotýká, a je k nevíře, že scházejí finanční prostředky a skutečná snaha dokázat, že si svých skutečných umělců dostatečně vážíme. Poděkujme okrouhlickým za jejich úsilí.