KAREL SÝS

Sbírka Martina Vodňanského nepotřebuje předmluvu ani doslov.

Básník sám svoji poezii ohodnotil, sám se vyznal, sám vystihl, co je poezie jeho a co poezie vůbec.

Naštěstí je opravdu jen básník a nikoli salonní vědátor, pitvající knihu, jež se nemůže bránit.

Básníkovi stačí pohled na zelené mandarinky, přehlížené přesyceným obecenstvem, aby pochopil: jsou nesrovnatelně chutnější než ty co téměř lahodí lidskému oku… Neboť tajemství žije pod slupkou. Netřeba lahodit! Netřeba leštit slupky ani slova!

Nic však není nadobro jisté. Proto se přiznává:

Oblíbil jsem si slovo možná

protože mi voní po překvapení

bez něhož by člověk mnohdy zapomněl

proč vlastně dýchá.

Staré i nové pravdy se ukážou liché, anebo taky ne. Možná!

Básník je pán; nikoli stáda, ale svého výsostného území. Proto smí prohlásit:

Miluji svá slova

nenávidím druhá.

Básník si život neulehčí:

Netřásli jsme stromy

ale lezli jsme do korun.

Ztékat výšky není jen nepohodlné, ale také nebezpečné. Na básníky číhají hlídači se psy.

Ač dobrá poloviny sbírky jsou básně, jimž z nedostatku fantazie říkáme milostné, ač básník nechá bezelstně a krutě nahlížet do vlastního trápení, ani zdaleka nepíše jen o sobě a pro sebe. Stává se – ať dobrovolně, z vlastní vůle, či přinucen nesnesitelnou tíhou bytí – prorokem v zemi, v níž je prorok nenáviděn, vyhnán v nejlepším případě do cizí země (jenže kde dnes najdeš azyl!) a v nejhorším do samoty. Nemyslím samotu plodnou, nýbrž samotu ničící ducha i duši.

Jak nejjemněji sepsat výstrahu?

Svatý Václave

dík za den volna

Tvůj národ

mlýnek na maso

vyrazil na cyklostezky…

Jak důrazněji vzkázat lidem, aby se nestali žrádlem pro mlýny, když hodiny už dávno odbily půlnoc?

Básníku, díky za to!