MARTIN VODŇANSKÝ
Pískot důlních myší
Proč zde ještě sedíme
jako otroci počítače
imitujícího dávno zapomenutou hudbu
Ty čekáš na mé výrazové prostředky
a zatím se snaží prorazit
hranice neobjevených podnětů deprese
odporný rep z Mtv
a monology pro další monology
opuštěné uši
v nichž se ozývá
jen pískot důlních myší na poplach…
Neznám přesně jejich počet
a snad jsem se nenarodil proto
abych je počítal
bez zbytečných monologů raději přemýšlím
o čem přemýšlíš Ty
a paběrkuji z Tvých úst slovní žonglérství jazyka
nejlépe snad otázku:
„Proč zde ještě sedíme?“
Stále znatelněji začínám pociťovat
že otravuji vzduch lidem
kteří se chtějí bavit.
Snad jsem se nenarodil proto
abych počítal důlní myši
a rozuměl téhle zábavě.
Kořeny
Psací stůl se rozsvítil
svým pádem z útesu do moře
zatímco milióny oken
s všelijakými přáteli a nepřáteli
se rozsvítily pro všechno nic neosobní
jako hřib dubový když roste
napospas červům či matkám a otcům
kteří učí své děti znát
co mohou ochutnat
a čemu se mají vyhnout.
Žravé vlny si přepínají zábavné programy
na transkontinentálních lodích
převážejících cenové skupiny
do nespočitatelně patrových dortů
ozdobených vajgly a modlitbami:
„Milostivý Otče Hospodine
stůj při nás“
to když se bojíme zhebnutí
sedíme na útesu
a češeme si šedivé vlasy našich seriálů
o čem jsme to mluvili
ach tak
že betonová symfonie pohltila
srdce obalené plechovým krunýřem
závodník byl nejlepší
a přece jenom člověk
jemuž ze spocených rukou vyklouzly svitky
a spadly do medúzích polštářů
utopeni naším zrakům
vyzdviženi nad naše vědomí.
Stalo se zvykem…
Krátkozraký pilot ranních centimetrů mlhy
jež tančí mezi strojově naladěnými nohami
večer sundal brýle
a začal se dívat na co chtěl s nadějí
že u všech přechodů nezkoumají zebry
na každém jeho kuří oka.
Pomalinku našlapuje
aby nevyplašil bílé pruhy
které projevují tendenci
rozložit se v překvapivé barvy
v uvítací pohled bez nemístné exhibice slov
na počest rozmanitých povah a reakcí.
Stalo se zvykem sundavat si před spaním brýle…
Zazimování
V podzimní zahradě cinká déšť
o zapomenuté listy ve větvích
v uších se nám sypou korále
stojíme uprostřed
a necháváme se unášet vůní půdy
vůní blížícího se smíření se zimou
která nám může poodhalit tajemství metafor…
…netřásli jsme jen stromy
abychom měli jablka na kompot
lezli jsme do korun
a trhali česáčkem ty nejlepší
a stejně musíme sypat ze stráně
shnilé vzpomínky na dozrálé barvy léta
i přesto že máme dobrý sklep
alespoň nám se dobrý zdá být…
Chtěla něco říci…
Chtěla něco říci
ale zalekla se svých myšlenek
a kdybych tam nestál já
možná zábradlí jí udrží v rovnováze.
Jak může někdo tvrdit
že je mu souzeno ptát se jí na cokoliv
když to nemohu ani já sám
zase jenom já
kdo jsem
že se tak nazývám
to věty sami se kodrcaj
proč by jinak vznikaly
kdyby tu nebyla ona
kdyby tu nebyla
lehnu si na písek
na korunního svědka
marného zachytávání o zbytečný vzduch
a čekám na poslední večeři
kterou bych neměl čím dochutit
jelikož žena v kozačkách z hadí kůže
jaksi nezapadá do mé hry
i slovo hra působí jako diktát
ale já nechci umřít na žádnou komedii
která je o něčem jiném.
Až…
Na čele chobotnice místo okurek proti bolení hlavy
útulně jako pod okapem čekám
až se probudíš na čarách otazníků
tak malinká
že Tě budu moci zakrýt dlaní
a hladit proudem své vnitřní síly
jež není jen výplodem fantazie
kterou bych potkal v pátek
mezi vrátnicí a svým bytem v domnění
že jsem se po týdnu konečně našel.
Čekám
až mě probudíš
až si vzájemně nebudeme sahat ani po kotníky
až mi upleteš svetr
který půjde i Tobě
až budeš vědět
kolik cukru dávám do čaje
až…
Milosrdně nicotná existence
Dlouho jsem nebyl v noci venku
o to více mne straší v neživém obarvení tmy
stíny milosrdně nicotných existencí
jak těkají po chodnících
neustále hledající nepopsatelné plus
aby se po té vyzvracely do rána
které zahájí dobrovolnou reprízu
zahájí a zároveň zakončí
šichtu v továrně na to
že cokoliv je nic a naopak
opak je opakem opaku
zvratky ještě večeří
jen voda prší z mraků dolů
alespoň já ji tak vidím…
Den co den jezdím autobusem
kde mladí sedí a staří stojí
přestávám se vyznávat
zda tu chybí člověk
nebo je zde člověka víc
než je zdrávo
jako bychom každý hledali něco jiného
ale fantazie nám zbyla jenom jedna…
…fantazie s vyraženými zuby od nedospěle dospělých her
již nekouše do nejchoulostivějších míst
nenutí nás přemýšlet…
Asi o ničem
Dívky v křeslech
uschlé růže ve váze
nafukovací člun
čeká na plavbu
do neznámých vod…
Dívky v křeslech vypráví
co budou dělat
až růže ve váze vymění
člun odfoukne starý vzduch
a s nádechem je odveze
do neznámých vod
aby zapíchly své ostny
a přestaly vyprávět.
Ostny změkly v odpadkovém koši
popeláři jezdí jednou týdně
i když čas neexistuje…
Na jižní Moravě
To bílé víno je uděláno z červených hroznů
rozplývá se na jazyku dříve
než stačím zachytit jeho tajemství
nočního společenství
když spí i silnice
a nikdo se neptá
kolik za litr
jakoby snad někdo mohl tušit
proč je třeba bílé z červeného
některý člověk z husí kůže
a jiný z koupelny napuštěné šampaňským…
Těžko bych mohl vědět…
Kdybys mi už dávno neřekla
co nosíš na svých bedrech
na lopatkách
které tvarují mé prsty
skrze něž se dobíjím
abych se Ti mohl připomenout
jako kohout z rána
těžko bych mohl vědět
že pro Tebe nejsou ničím novým
spadlé elektrické dráty
jež jsi na své cestě dosud nepotkala…
Ze sbírky Zdání nehybnosti, kterou vydalo nakladatelství Kmen