JIŘÍ MAŠTÁLKA
Vystoupení europoslance Evropského parlamentu na prezentaci knihy Člověk (fotoportréty) v Evropském domě 4. 2. 2019
V tomto sále jsem měl v uplynulých letech přivítat na světě několik knih, které měly společné dvě věci: významný, lze říci nadčasový obsah a pozoruhodnou grafickou respektive typografickou dimenzi. Fotokniha – jak nazvali své společné dílo autoři – s obyčejným titulem Člověk (fotoportréty) je zatím posledním milníkem tohoto mého „knižního vítání“. Kniha vznikla prostřednictvím objektivu čínského fotografa, žijícího už dvacet let v České republice Zhiyi Caie, šanghajského rodáka. Kniha vyšla jeho vlastním nákladem a cesta k ní byla pestrým příběhem radostných i dramatických okamžiků. Vždyť tvář člověka je tou nejcitlivější pozvánkou jak do jeho duše, do jeho nitra, tak do jeho těla.
Po dlouhá léta se rodila myšlenka Čecha a Číňana vytvořit pro radost několika osobností jejich portréty a dát jim světlo a prostor. A předat je dál v prostoru i času. Bez dlouhých vstupů do běhu jejich životů. Bez vylíčení dráhy jejich života a práce. A už vůbec se nepídit po jejich kladech a záporech, po jejich člověčích vlastnostech i prohřešcích.
Fotografu Caiovi tak pomáhal publicista, novinář i spisovatel Zdeněk Hrabica. Jihlavský rodák a koneckonců sám fotograf. Ten požádal každého fotografovaného o odpověď, jaké je jeho životní krédo a také jak fotografovaný subjekt vidí sám sebe. Jenom domluvit schůzku, přesvědčit fotografovaného o smyslu tohoto počínání, aby dal svoji tvář do veřejného prostoru, bylo mnohdy trnitým úkolem. Jak se ti líbím, jak se líbím sám sobě, s kým mám tu čest nebo pohanu státi v jedné řadě, takto v jedné knize? A hlavně proč? V době, která tolik a tak silně upřednostňuje individualismus, nezávislost, ochranu bytosti, v takové době hledat a ještě nacházet pro každého světlo a stín! V době, která zviditelňuje leccos, velikost i malost, jemnou stránku i hrubost, a podtrhuje velmi často i pohodlnou anonymitu.
Kniha Člověk (fotoportréty) představuje člověka, jednoho za druhým, podle data narození, často zdánlivě nahodile, podle ladu a skladu, ale to jenom zdánlivě. Začíná tváří Vojmíra Srdečného (1919), jednoho z posledních žijících studentských sachsenhausenských vězňů, přítele Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra a konečně zakladatele Kladrubských her (od roku 1947), prvního sportování u nás a ve světě lidí tělesně postižených. A končí portrétem mladé akordeonistky Markéty Laštovičkové (1995), české studentky na Hudební akademii v Dánsku. Kniha vyjevuje tváře zralé i nezralé, zrozené i dotvářející se a proměnlivé, bez přihlédnutí k jejich profesionálnímu zařazení, bez politického či náboženského přesvědčení, bez obliby a bez odsudku. A už vůbec nepřihlíží ani k bohatství či chudobě fotografovaných.
Oba autoři od počátku sami vůči sobě i jiným nedovolili, aby jeden nebo druhý jinému mydlil schody, aby jeden vystoupil na nebesa a jiný třeba padl na nos. Toť vážný a nesnadný problém. Jednou pro sociologa a jindy pro psychiatra nebo psychologa. V tom je obsah knihy nesrovnatelný s podobnými; těžko bychom v podobných hledali vedle geniálního akademika, excelentního lékaře srdce a mozku stálici operního nebe, hvězdné a poctivé podnikatele, nadanou výtvarnici Čechoaustralanku ze země klokanů, oblíbeného herce, filmové režiséry, malíře, grafiky, polského i českého švejkologa a haškologa, ruského historika a bohemistu, jadrného propagátora věrouky i znalce kosmického prostoru, sochaře, porodníka i kováře, truhláře, trampa a tuláka, a hned najednou dvě hlavy malého českého a moravského státu.
Pod názvem Člověk představuje Zhiyi Cai portréty jednadevadesáti mužů i žen. Známých – ale i neznámých. To samozřejmě nijak nesnižuje jejich úsilí a dosažené pracovní výsledky. Jejich tendenci prospět dobrým věcem, prospět třeba skromnou hřivnou ke všemu, co činí život ještě plnějším, pokornějším a útěšnějším. V tomto ohledu bych chtěl vyzvednout volbu černobílých snímků, základního stavebního kamene v historii fotografie. Neboť právě portréty hrály v počátcích fotografické praxe roli, s věrohodností sobě vlastní nahradily malířské techniky.
Zdeněk Hrabica nápaditě inspiroval nositele zvěčnělých tváří k úsporným vyjádřením, někdy korespondujícím, jindy protikladným oku fotoaparátu. S fotografem Caiem vytvořil národnostně, profesně i daty narození rozdílnou, ale i úsilím naprosto kompaktní dvojici. Což by samozřejmě bez Caiovy kompatibility nebylo možné.
Můžeme mít skutku radost ze skutečnosti, že na dobré tradice českých fotografických knih navazuje i kniha Člověk (fotopotréty), a že spatřuje světlo světa ve dvojici Číňana a Čecha, kteří spolu hledali a našli, přes velké rozdíly, společnou řeč.
Jsem konečně moc rád, že své důstojné zastoupení mají v knize portréty mužů z lékařského prostředí, kterému jsem se při studiu a ve svém životě věnoval.
Vám všem děkuji, že jste přišli a věřím, že každý z vás svým dílem pomůže dát knize Zhiyi Caie a Zdeňka Hrabica křídla. Aby se dostala ke čtenáři, k vaším blízkým a do knihovnické či archivní sítě, jichž se může stát ozdobou a důstojným dokladem o práci a důstojnosti člověka.