MILAN BLAHYNKA

Sbírku ÚKLID NEKLIDU, NEKLID ÚKLIDU (Barrister & Principal, Brno 2018, 84 s.; decentní ilustrace Kateřiny Němcové) jsem měl příležitost číst už v rukopise, když teprve hledala nakladatele, a zajala si mě už druhou básní, kde se „nádeník života“ čas rve, ale „radostí nezpívá“, kde „morda paměti“ sebou cuká „z mnoha důvodů“ (to prachobyčejné rčení stejně jako „morda paměti“ zlidšťuje poetickou dikci vysoce posazenou) a kde už „je tři čtvrtě na smrt“. A v zajetí „staronové pastvy“, tj. stálého prolínání válečného dětství a nebezpečného dneška jsem nemohl než dávat za pravdu smutné pravdě, že „život je skutečně na draka“, když „obětišti křížových cest“, hlohovým trním „rozléhá se marný zpěv“.

Zároveň jsem však myslel na to, že básníci jsou odjakživa od toho, aby stínali drakům hlavy, a rád se poznovu přesvědčuji, že Ivo Odehnal je stíná s fauny, kteří „funí do píšťal“ a také s „výsadkáři lásky“. A ačkoli má chvíle, kdy se mu zdá, že mu už došel „benzin naděje“ (jak si tu nevzpomenout na verš z básně mladšího básníka, toužícího se nadechnout „náladového benzínku“), je to jen zdání, báseň a život nejedou na benzin, ale na slova a metafory.

Odehnal je z největších dnešních razičů ústrojných novotvarů: „žalořev“ nahrazující „žalozpěv“, „strachomlat“, „dopustky", „lítostroj" až „mukostroj", ale je také mistr metafory: „strom okradený podzimem“, „lze se prokousat pravdě do břicha?“, „obelstít zahrady?“ Přitom se nenápadně, a tím účinněji opírá o osvědčená rčení. Nejen starší čtenáři se asi rozpomenou na sarkastickou hlášku o Brežněvovi, že má jen dvě starosti: „udržet moc a moč“; nuže: na „nové výsadkáře lásky“ Odehnal apeluje: „vystřídejte staré rytíře co už neudrží meč ani moč!“ A u vědomí nemožnosti perpetua mobile se hlásí ke svému „perpetuu debile“, ke svému třeba sebepošetilejšímu básnickému úsilí, ačkoli zatraceně dobře ví, že dnes už „básně cti nepřinášejí“ a něco mu říká „trň Vše je marnost“.

Nejsilnější je Úklid neklidu a Neklid úklidu, když se táže: „Kdo pak naladí sluneční housle / jestli se světlo / dusí vztekem?“ A přímo sobě na tělo: „Co já na to?“ „Co nyní já? A co nyní my?“ Ozve-li se v první větě této slovesné fugy jakoby nesmělé konstatování, že „se svědomím to asi nebude jen tak“, ve větě poslední se opatrně v závorce ozve nemilosrdné poznání, že „lepší je potrat vědomí / nežli ztráta svědomí“.

Úklid neklidu a neklid úklidu, pro který Odehnal zmobilizoval všecku svou zkušenost s lidovým názorem i uměním a zároveň také své filozofické vzdělání, spíše skladba než sbírka, v níž vznešené nepůsobí anachronicky a vulgární sprostě, je patrně vůbec nejlepší Odehnalovo dílo a v mimořádně úrodném českém básnickém roce 2018 spolutvoří jeho vysokou úroveň.