IVO FENCL
Byl fenomén konce první republiky a začátku protektorátu (1934–1942). Nyní se objevil jako výbor z víc než 500 pokračování. Zbylo asi 300 a doplňkem je monografie manželů Kořínkových. Do třetice objevíte sešit Obálky a reprint Rozvrhu hodin PUNŤA. Ach, a sadu 8 pohledů. Vše v klapboxu. – Znal jsem to psisko, jeho choť Kiki, jejich pány Hanku a Vašíka, ba celý Punťův rod ještě než jsem uměl číst. Dali mi dva soukromě vázané „výbory“ malé řady. Ale vazači plno čísel chybělo, i uspořádal zbytek chronologicky, s mezerami. A co?
Listoval jsem, naučil se číst verše pod obrázky a prázdná místa v toku děje podněcovala fantazii. Ve vzpomínce se vracím do těch časů a hledám v novém vydání, co jsem ztratil. Máloco nenalézám. Chybí ale moment, kde Punťa baští v cukrárně a po útěku před majitelem padá v mixér. Vytažen je v podobě, která mi připadala rozmašírovaná. Nesouviselo to však se změnou jeho vzezření ke konci seriálu? Nevím. A budu asi muset navštívit přítele Josefa Poláka, autora středoškolské matematiky, neboť má v paneláku komplet. Prolistuji jej.
V novém vydání zato objevuji Punťovu výpravu na koloběžce do Pardubic „za perníkem“ a vskutku věřil, že tam dláždí perníkem ulice. Já tehdy taky. „Mami, jeďme tam!“
Možná to celé nevyjde znovu nikdy; geneze seriálu totiž je zašmodrchaná a jen Punťovo seznámení s jeho budoucí chotí existuje ve třech verzích. A co počít s přívažky v podobě ilustrovaných knih, leporel, skládaček? Nelze nesrovnávat s aktuálním fenoménem Čtyřlístku, jehož Encyklopedie má vyjít napřesrok, a bude od stejných autorů.
Čtyřlístek (jehož psem je, víte to, Fifinka) začal vycházet 27 let po zastavení Punti a zprvu punťovsky nebobtnal. A kdyby bylo také jemu vyhrazeno jen 9 let života (do roku 1977), patrně by na encyklopedii nedošlo. K punťovské expanzi u Čtyřlístku se přikročilo až po roce 1989 a raná geneze byla vcelku zřetelná; seznámení čtveřice známe „jen“ ve dvou verzích. Ale vraťme se! A hle, až do roku 1935 se u nás neprosadil jediný dětský časopis, který by přednostně stavěl na obrázkovém seriálu. Punťa vyplnil místo a stal se měsíčníkem. Od podzimu 1938 čtrnáctideníkem. První příběh Puntíček má rýmu byl zveřejněn 2. února 1934 v Listu paní a dívek a nikdo netušil, že se součástí fenoménu stanou i samostatně vydané a ryze prozaické Punťovy pohádky (1938) či pokus o sci-fi na pokračování Punťa s Kiki na Měsíci (1940–1941) a hra Punťa honí gangstery (tiskem 1938).
Ve čtrnácti exkurzech Studií ohledali badatelé vícero metodologickými postupy universum. Nejen obrázky s přípisky ve verších, ale i přesah do jiných médií. Srovnali fenomén i s produkcí studia Disney a hle, i Punťa a jeho přátelé mají pouze po 4 prstech. – Co víc či hůř, český malíř přímo parafrázuje i scény z disneyovských filmů. A Punťa ve výsledku býval DALEKO větší celebritou než Myšpulín a spol.!
Třetí zastavení studií se věnuje redakčnímu zázemí, čtvrté kontaktům redakce se čtenáři (ti dodávat náměty), šesté dalším seriálům v časopise, sedmé nekomiksovému obsahu, osmé próze o Puntíkovi mimo časopis, deváté divadlu, desáté extenzím marketingu a merchandisingu, čtrnácté návratům hrdiny po sametovém převratu. Chybí mi jen obálka publikace Seznámení s krásnou Kiki (1993), ale vše tu být nemůže – a svazek završují tři kapitoly vybudované již na zmapovaném poli. Jako příznačný prvek fenoménu nahlížejí hrdinovy kontakty s americkými filmovými hvězdami (11. část), ve 12. zastavení se věnujeme rasovým a etnickým stereotypům (okolo černouška Bimba) a ve třinácté kapitole jde o kontext v rámci žánru těchto „příběhů s veselými zvířátky“ – a zvažují se problémy podobné těm, jež nás napadají nad Čtyřlístky. Do jaké míry nutno brát hrdiny jako zvířata? V jistých kontextech totiž to možné není. A co je opravdu zvláštní? Punťovu vstupu do Čech schází autorské tvůrčí gesto. Zprvu se jednalo o převzaté příběhy Grace Gebbie Draytonové (1877–1936), zvané Gigi. Ta tvořila od roku 1903 secesně dekorativní seriály o andělsky roztomilých děvčátcích, a jak píší Kořínkovi, „hemžily se vílami, čarodějnicemi, obry a skřítky“. Některé se stávaly reklamou. Od roku 1904 na Campbellovy polévky a od roku 1908 na tiskový svět Williama Randolpha Hearsta. Počínaje rokem 1909 kreslila Gigi na scénáře své sestry Margaret G. Haysové o psu Puppo a v seriálu Dimples (1914–1918) měla hrdinka psa Fida, který se podobá Punťovi. Skutečný přerod ale má na svědomí poslední variace draytonovského psa. Měl jméno Comfy, vystupoval v komiksu Dolly Dimples and BobbyBounce a dočkal se souborného knižního alba (1931). Dne 2. dubna 1933 byla zveřejněna poslední nedělní epizoda a 2. února 1934 startoval znovu na jiné straně Atlantiku pod jménem Puntík. Ano, v Listu paní a dívek. V říjnu 1934 začal ovšem české překlady přetiskovat i brněnský Kulíšek, a to jako Příhody povedeného trojlístku Haničky, Tondy a Broka. Roli při přelivu mezi USA a ČSSR mohl přitom sehrát tisk německé provenience a nejpozději od roku 1933 se seriál objevoval pod titulem Hanni-Fritz-und Putzi-Geschichten v novinách v Erfurtu. Oproti originálům postrádáme v Německu i u nás barvy a písmo není ruční, ale sázené. Co zarazí nejvíc? Signatury a údaje o copyrightu jsou retušovány. Autoři Studií jsou právem opatrní a nikde to na plná ústa nevysloví, ale není vyloučeno, že byl Punťa kraden. Důkaz se dá objevit, a to srovnáním tří verzí: americké, německé a české. „Minimálně u několika epizod lze konstatovat větší obsahovou a formulační podobnost českého textu s německým zněním, které se výrazně odchyluje od originálu.“ Autoři Studií navíc upozorní i na frapantní omyl, následkem kterého je místo jména Vašík užito jméno Frantík, odvozené od Fritz. Je přitom zajímavé, že i v Německu došlo k podobnému vývoji a kdosi tam sám začal kreslit další díly pejskových příhod. Ten kdosi se jmenoval Fritz Lattke a nejprve vskutku pracoval sám, ale později se scenáristou Joachimem Rohdem. Ale k meritu věci! Nuže, úplně první pokračování, k němuž se u nás už nepodařilo přiřadit americkou předlohu, se zove Puntík šel do cirkusu a objevíme je v 497. čísle Listu paní a dívek (19/1934).
Už mezi čísly 12 a 13 však došlo k proměně kresebného stylu, a jak se zdá, věci se chopil jiný, anonymní výtvarník. Zprvu se snažil přiblížit předloze, ale brzy toho nechal a docela civilně ji zbavil ornamentality. Vymizely infantilní pohádkové postavy a autoři Studií upozorňují, že v některých pohádkových dílech Punťa schází. Např. v části Vašík a podivná víla (13/1934) či v Haničce a víle Pampelišce (18/1934). Otázkou je, které z těchto raných epizod už kreslil (v Paříži rozený a část dětství v USA trávivší) René Alois Klapač (1905–1980), ale původní čtyři vrstvy obrázků po třech panelech byly každopádně nahrazeny „mřížkou“ 3 x 3 a – po vstupu českého kreslíře – vymizely bubliny. Přípisy pod obrázky navíc zvolna přechází k rýmům a například Klapačem kreslená a Zdenou Horskou psaná Puntíkova hostina (32/1934) má přípisy v próze, ale s výjimkou veršů pod posledním obrázkem. Oscilace mezi verši a prózou pokračovala a i oscilace mezi dvanácti a devíti panely. „Kromě jednorázových příhod epizodických byla patrná ambice nabízet i vyprávění epicky klenutější,“ zvíme dál. Co to znamená? Už v začátcích se chystal komplikovanější způsob kompozice a začalo se s konstrukcemi narativu v paralelně rozvíjených liniích, zaostřených na jednotlivé hrdiny. To je pro Punťovy příběhy typické a dojde i na analeptické vzpomínkové odskoky. Občas se prohlubuje a komplikuje i perspektiva vyprávění a je jedno, že se komplikovaná struktura rodila jako řešení z nouze za pochodu, když zrovna nebyl po ruce výtvarník. „Popisované postupy nemusely být v původní rozvaze přítomny a došlo na ně až při řešení akutních redakčních komplikací,“ zjišťují autoři knihy Studie.
Veškeré narativní strategie, upozorňují, si tvůrci prvně vyzkoušeli už při delším (a překombinovaném) Punťově putování s „panem Angličanem“, nikdy víc nereeditovaném. Už zde se jedná o komplexnější, víceproudé vyprávění a v časech budoucích se mělo stát výrazným rysem seriálu.
Nedatovaný, ale první svazeček samostatného časopisu Punťa vyšel pak v únoru nebo březnu 1935 a obsahuje patnáctku epizod, s výjimkami od paní Draytonové (což není přiznáno). Dvojčíslo 1–2 ale nově kodifikovalo ten start a z třiceti příhod v prvých dvou číslech jich sem přešlo jen čtrnáct. Kupodivu nejde o redukci překladových dílů a kritérium je očividně jen grafické. Zatímco v číslech 1 a 2 a v Listě paní a dívek se chaoticky kolísalo mezi typy mřížek, dvojčíslo má všechny stránky v modu 4x3. A jen finální v moderním modu 3x3. Tak to již zůstalo. Čtyři řádky se nikdy nevrátily.
Už jsem se zmiňoval o variantách seznámení s Kiki. Nuže, první verze je v čísle Listu 24/1934 a jmenuje se Puntík hrdina. Později obstát nemohla, anžto psí hrdinové ještě chodí po čtyřech. Druhá verze Punťa na námluvách (36/1934) už zvířátka postavila, ale pro dvojčíslo vznikla seznamovací epizoda třetí a nejlepší. I ji v knize vidíme a stabilní základy byly zde. První plnohodnotné číslo (s číslicí 5 v záhlaví) se vylouplo v srpnu 1935, tedy 18. měsíců po pejskově nenápadném debutu na stránkách Listu.
Zajímavé je, že dva týdny před koncem roku 1936 začal List zveřejňovat úplně jiné příhody než časopis Punťa a dějová linie z časopisu (s lupiči otrávenou jitrnicí v Punťových rukou) byla bez vysvětlení přerušena. V Listech tvůrci vydrželi takto odděleně pokračovat až do září 1938.
Přinejmenším v českém kontextu zůstává Punťa ojedinělý i tím, že jde o dílo početného autorského kolektivu, a snad s výjimkou Čtyřlístku nenajdeme seriál, na němž by se aktivně podílelo tolik tvůrců. Vše rašilo v Klimentské a v rámci vydavatelství Artura Vaňouse (1888–1968) a i dík neuvěřitelné invenci Marie Voříškové (1907–1987), jinak také textařce písňových hitů či úspěšné autorce knihy Tonča komediantka, z níž vznikla opereta. Jak se zdá, Voříšková napsala každý týden říkanku a… Snažila se konstruovat tak, aby ji Klapač svedl co nejpůsobivěji zilustrovat. Anebo se snažila méně – a výtvarník měl horší časy. Příkladem je hádka v pokračování z čísla 18/1937, která malíři neposkytuje takřka žádný prostor. To následující scenáristka Blanka Svačinová mu nechávala větší volnost, a jak vzpomíná (dosud žije), verše dopisovala teprve k jeho obrázkům. – Co se výtvarné podoby týče, je seriál spojen skoro jen s Klapačem, ale i toho občas někdo zastoupil. Roku 1937 neznámý autor v Listu č. 4–6 (Punťa tu padá ze zasněženého svahu) a rok nato suplovala přední filmová animátorka Hermína Týrlová (1900–1993), která jinak porůznu otiskovala drobné komiksy již od dvacátých let. Punťu prvně dostala na starost v říjnu a listopadu 1938 (příběh o pouštění draka) a opět v září až listopadu 1939: za mobilizace, která se možná týkala i pana Klapače. Hermína byla svá a na úrovni, i když se v jednu chvíli inspirovala i Sněhurkou. Okolo Punťova černého svědomí (skutečně to svědomí vidíme za ním) zasadila děsivý, koukající les, a psí hrdina dokonce uvažuje o sebevraždě! Jak dodávají autoři Studií, v rámci seriálu je tato „ďábelská“ sekvence „ojedinělým případem emočně zjitřené subjektivní fokalizace“, kdy je prostředí formováno psychickým stavem.
René Klapač se ovšem vrátil a Punťu postupně více antropomorfizoval. Jeho fyziognomii psa přibližoval člověku a hle, Punťa má náhle krk! Pod vlivem amerických filmů také kýčovitě rostly oči a hlavy a zajímavý byl přístup k šatům. Zatímco zprvu se zvířátka oblékala aspoň do společnosti, později už běžně. Od června 1941 byl Punťa oblečený fakticky stále.
A dětští hrdinové Hanička a Vašík? Původně byli Punťovými majiteli, ale posléze fungují spíš jako rovnocenní kamarádi. Ani oni ale nejsou klíč k úspěchu a klíčů bylo víc. Jeden v sobě nese i krásná Kiki, když je v jejích stavech a promluvách psychologicky trefně zachycena náladovost manželek. Trestá muže třeba jen tím, že mu přeloží k jídlu škubánky, a jednou jej skutečně zbije pohrabáčem! Jen to ale slyšíme. Vedle Punťových soků v lásce si z dětství pamatuji i želvu Lízu a mývala a Kašpárka? A ač nad tím můžeme kroutit hlavou, Punťa se do Kašpárka fakticky zamiloval. Uprchli spolu z divadla do světa. Nu, a s mladší sestrou Evou jsme měli rádi i tři Punťovy děti a někde dodnes mám tři gumové panenky, na kterých je napsáno Harry, Mary, Barry.
Nato seriál předvedl, jak rodiče vypraví zlobivé potomky do světa a jak tam potomci uspějí. Npříklad Harryho zaměstnal Scotland Yard (ne-li sám Sherlock) a on dík tomu zachrání Barryho. Méně se vzpomíná, že se Punťa s Kiki dočkali roku 1938 od čápa i ještě čtvrtého dítěte, Bubiho. A celkem se dočkali i takřka dvaceti vnoučat. Vždyť jen Mary jich má minimálně šest. Tato vnoučata se jmenují Bella, Pete, Sally, Terry, Ferda a Špuntík, to po Puntíkovi, a i Špuntík je zlobivý a vzdorný. A víte-li, že Punťovým zetěm byl Jerryk? A že se poprali, aniž Punťa zeťáka poznal? A jak by jej taky mohl identifikovat, když byl do té chvíle jako věčný utíkal z domova… v Africe!
Klapače nelze vinit z nešikovnosti, ale nutno říct, že je zatroleně těžké rozlišit postavy, když máte zadáno, že jde o Punťův rod a že mu mají být podobné. Marie Voříšková ovšem odcestovala v zimě či zjara 1939 do už zmíněné Afriky a dočasně za ní psala verše Julie Kaublová. Ta přišla se zmíněnou želvou (umístěnou do domácnosti Punťových) a nebylo jí vlastní líčit partnerská popichování, která partneři vyhledávají. To zůstalo doménou „Máni“ Voříškové, tak jako větvení rodu. Julie Kaublová nechala ratolesti odjet „na venkov“ a víc o nich neslyšíme. Střídala se pak v psaní s mladou Blankou Svačinovou (*1921), která prý vyhrála konkurz tím, že napsala dobře diktát a báseň a sloh (příběh pro děti); jenže seriál pod rukama těch dvou dam zkrotl. Ne úplně, ale větvení skončilo a oddělila se už jen jediná linie. S mývalem. Ten s jistou koalou doputoval v létě 1942 až do říše hraček a k živoucí panence, ba ke zvířátkům na klíček včetně saně. Zdá se, že obě linie se neměly už nikdy spojit a že vznikl takzvaný sequel; vraťme se nicméně s Kořínkovými na začátek a shrňme dojem. Doslova píší: „Komplexnost, s kterou Voříšková psí vesmír konstruovala, a někdy až chaotická přelétavost, s níž přecházela mezi jednotlivými vyprávěcími liniemi, působí i po letech velice novátorsky. Propojení inspirací z červené knihovny, rodinných ság a dobrodružného čtení dalo vzniknout polyfonnímu vyprávění, ke kterému je obtížné hledat paralely nejen v dobové komiksové produkci a nejen v prostoru Československa.“
A jak si Kořínkovi všímají, ani přední americké komiksy té doby se nepokoušely vyprávět natolik komplikovaně provazované příběhy! Proto Punťa dodnes okouzluje, tím stojí u kořenů nadšení tvůrců knihy.
P. S. A dodejme jen, že v dubnu 1940 začaly vycházet i tzv. Punťovy příhody, tj. jakési osmistránkové letáky, které představovaly už třetí zhodnocení díla. Vybírala je Blanka Svačinová a vynechaly adaptované epizody od paní Draytonové a díly zrobené ve dvanáctipanelové mřížce. Tak se začalo vybírat až třetím číslem sešitového Punti, a to příběhem, v němž přijde o ocásek. V letech 1940–1942 vyšlo 336 těchto sešitů a část z nich jsem v dětství poznal já. A ještě jednu autoreferenční zajímavost. Punťovský konglomerát byl mimo jiné i současníkem Rychlých šípů, a jak si vzpomenete, tito chlapci navštívili vlastní redakci. Mladého hlasatele. Nuže, ani v Punťovi nechybí Punťova a Bimbova návštěva „rodné“ redakce, kam si však pragmaticky dojdou pro peníze na výlet do světa!
13. 8. 1942 bohužel vše skončilo epizodou o hře na slepou bábu. Existuje nicméně u jednoho sběratele torzo signálního výtisku dalšího čísla 141 (či torzo zničeného nákladu?) s epizodou Punťovi se nevyplácí, že se s Bimbem vyhnul práci.
336. sešitkem skončily i „malé“ Punťovy příhody a týdenní List paní a dívek zaniká začátkem března 1943 a číslem 957. A co je symptomatické? Že má to číslo Punťovské záhlaví a uvnitř se vynořují tváře všech čtyř hlavních hrdinů! A popřevratové reedice? Co jich se týká, náležím k lidem, jimž po převratu neunikla jediná. Právě ony malé, lacině sešitky reeditovaných Příhod vycházely denně a já byl u geodézie a tedy kdesi na venkově. A vidíte, přesto jsem každé další číslo ráno v trafice získal. Dnes už by to nebylo reálné. Dnes už nemusí mít trafiku dokonce ani pětitisícové městečko.
1 – 3. Zapomenutý hrdina českého komiksu (1934–1942). Za přispění Ministerstva kultury ČR vydal Filip Tomáš – Akropolis. Praha 2018. Lektorovali Hana Šmahelová, Petr Bílek a Martin Foret. 512 stran + přílohy. ISBN 978-80-7470-170-2
1. Punťa. Studie. Napsali Pavel Kořínek a Lucie Kořínková.
2. Punťa Příběhy. Napsaly Marie Voříšková, Blanka Svačinová, Julie Kaublová, Zdena Horská, Zdeňka Helenová a další. Nakreslili René Alois Klapač a další. Vybrali, uspořádali a průvodními texty opatřili Pavel a Lucie Kořínkovi. 240 stran
3. Punťa. Obálky. Nakreslili René Klapač, Hermína Týrlová, Emil Posledník a další. 24 stran