MILAN BLAHYNKA

Poslední knížka, kterou Lubomír Man nazval VÍM, JAK SJEDNOTIT NÁROD (Repronis, Ostrava 2018, 94 s.) je už čtvrtá svého druhu. Úvahy, komentáře, polemiky a glosy od ledna 2017 do září 2018, (všechny?) už publikované, a to v LUKu a na dalších nezávislých, většinou internetových médiích, jak názorově, tak formou a stylisticky navazují na stejně rozměrné spisky Psáno ve vzteku, Od Topolánka k Nečasovi (Repronis, Ostrava 2012), Braň se!!! Nevzdávej to! Od Schwarzenbergra k Zaorálkovi (zřejmě nákladem vlastním Ostrava 2014), Kdyby tak tohle řekl Putin (Apis Press, Třebíč 2017).

Kdo by soudil podle názvu první ze čtveřice, byl by daleko od smyslu a povahy Manových textů. Jsou sice jistě psány z bezmocného vzteku na to, co se u nás ve světě děje, ze vzteku, který vepsal Milan Kohout na titulní list své působivé, servítky si neberoucí sbírky veršů, o níž LUK už referoval, nepochybuju však, že se rodí především z autorova celoživotního zaujetí pro fair play a z jeho nepotlačitelné odvahy fair play vyžadovat. Většina jeho textů pranýřuje oficiální globální a českou politiku a téměř všecka média z hloupé, tupé a žel totální jednostrannosti, neschopnosti a hlavně nevůle řídit se krásnou právní starořímskou zásadou audiatur et altera pars, budiž slyšena i druhá strana. Domněle demokratická, dokonce i veřejnoprávní média do omrzení melou o tom, jak usilují o vyváženost, ale skutek utek. Co se jim nehodí do jejich krámu, to ignorují a jen se nanejvýš pokoušejí zesměšnit, rozhlasové přehledy tisku necitují z jediného skutečně opozičního celostátního deníku atd. Man tu v zájmu skutečné vyváženosti obětavě supluje za ně. A jestliže Česká televize dává z devadesáti procent slovo těm, kdo mají jen pětiprocentní podporu občanů, nemá pro to jiné slovo než Kocourkov.

Mám za to, že jeho smysl a touha po fair play vyplývá z celého jeho předešlého života a díla. Je nejen absolventem tělesné výchovy a anglistiky na brněnské univerzitě, ale byl dvakrát i vicemistrem ČSR ve skoku dalekém a je autorem řady vynikajících sportovních románů pro mládež. Jak se dočítám z medailonku v jeho knížce poslední, Wikimedia Commons zařadila jeho knihu Hrrr na ně! (2003) „do seznamu 40 nejlepších knih světové knižní produkce roku 2003“. Co si osvojil v celoživotní účasti na nekomerčním sportu a při psaní knih pro mládež, na tom tvrdošíjně trvá i ve veřejném životě a také na referování o něm.

A neváhá jmenovat lžidemokraty, kteří nemají smyslu pro fair play ani za mák.

A svoje vyvažování jednostrannosti těch u moci servíruje vtipně, s humorem, ironií, sarkasmem, s nadsázkou. Stačí uvést pár názvů jeho textů: Jak by asi šel Hitler na věc, kdyby měl ještě jeden pokus; Hurá, ve STANu mají novou krev; Vzhůru na Václavák proti pravdě. Man taky dobře ví, oč účinnější je tázat se než tvrdit a odpovídat. Nejen pointami svých článků se rád táže: „Co jste to za lidi?“ „A kde jste vůbec sebral tu drzost (…) pro své mrzké politikaření“ brát si „člověka tak vzácného, jakým byl Karel Čapek, do úst?“ „Že věčně? A to i my Češi?“ „V čem, vedle brýlí, na nás Drahoš ještě hraje šmé?“ (To na okraj úniku zjištění, že si opatřil brýle bez dioptrií, jen aby vypadal „jako myslitel a mudrc“.) A je snad účinnější výzva než otázka „A co vy?“

V titulním článku Vím, jak sjednotit národ Lubomír Man ukazuje, jak stále bezostyšnější tlak (v daném případě účelové mazání rozdílu mezi zločinci a oběťmi) budí protitlak, který dnešní vládce nad médii zcela demaskuje, a jeho absurdní nápad, jak dosáhnout toho v celostátním měřítku, míří k naději, že mediální revizoři dějin svým pořád drzejším způsobem vyvolají tak obrovský protitlak, že je smete.

Netřeba se bát, že by v zájmu svého přežití ze svého tlaku ubrali, jen toho nejsou schopni.

Čtenář by možná uvítal, kdyby Man napříště kromě data svých textů, které tvoří živou kroniku politického života, uvedl také, kde a jak byly publikovány; vysvětlilo by se tím, proč k některým do nebe volajícím projevům arogance píše Man dvakrát a jiným tónem: protože pro různé adresáty. To není ovšem případ vynikající sarkastické stati Arabista Pelikán: Spojencům věřit musíme, i když lžou, zřejmě omylem v knížce tištěné dvakrát.