ZOE WILLIAMS

Telefony jsou stále víc používány ke všemu kromě jejich původního účelu – popovídat si s přítelem

Statistiky vykreslující naši závislost na našich smartphonech (nebo jiných typech mobilního telefonu či tabletu) vycházejí docela často a dostává se jim plno pozornosti díky ne až tak překvapivé informaci: pro nikoho není šok, že průměrný Brit kontroluje svůj mobil každých 12 minut. Skutečně bych ráda provokovala a rýpala do ubohosti bezduchých otázek, kladených v poslední telekomunikační zprávě společnosti Ofcom. Chtěla bych, aby mezi nimi byly: „Zvedl jsi někdy telefon Googlu, (když chtěl zjistit), kde tvůj telefon právě je?“ Nebo: „Rozbil jsi někdy svůj telefon nebo se jej jinak náhle zbavil, a chtěl zůstat stát na ulici a výt jako vlk?“

Zpráva patří do kategorie „už je to známé, ale staráme se o to, a tak se v tom budeme i nadále šťourat jako ve strupu“. Přesto však jeden nový prvek v našem chování je: přestali jsme používat telefony ke vzájemnému rozhovoru. V roce 2017 počet volání poprvé klesl. Není to velký pokles, o 1,7 %, a číslo je možná zkreslené, protože nebyly započítány hovory přes WhatsApp a Facebook. Tři čtvrtiny lidí jsou stále přesvědčeny, že hlasité hovory jsou důležité. Ale není jich tolik – 92 % – jako počet těch, kteří si cení telefonu hlavně kvůli přístupu na internet.

Etiketa není ve světě smartphonu rozvinutá: jsou lidé, pro které je zaslání šesti otázek v šesti samostatných textech samo o sobě neslušné (až vulgární) a budou raději několikrát volat, než aby to celé vyřešili jedním rozhovorem. Jsou další, pro než to jsou otřesné způsoby, protože byste vždy měli držet médium, přes které jste byli kontaktováni, pokud jste nebyli výslovně vyzváni, abyste se přesunuli k jinému. Tenhle tribalismus, povědomí příslušnosti ke kmeni, se musí vyřešit, abychom všichni věděli, kde jsme. Jednou jsem prohodila média i personál, když jsem odpověděla na e-mail, který mi přišel, telefonním zavoláním zpět. Bylo konstatováno, že to je to nejdrzejší, co se kdy stalo.

Všeobecně se předpokládá, že extroverti mají rádi telefonní hovory a introverti psané texty, ale nemusí to tak být pokaždé. Introverti tíhnou k rozvíjení techniky telefonních hovorů – určitý hlas, udávání tempa – což funguje jako brnění a dovoluje všechny komunikativní výhody rozhovoru bez nutnosti se sejít. Extroverti často dávají přednost setkání tváří v tvář, protože to považují za povzbuzující. Jsou lidé, kteří doopravdy milují několikahodinové telefonní hovory – třeba sourozenci nebo můj instalatér – ale skutečnou klientelou ke klábosení byla vždycky dospívající mládež, snažící se uniknout své rodině tím, že zapadne do společnosti důvěrných přátel, které si vybrala.

Ti, kteří se narodili v digitálním věku, nejspíš nepochopí dávný telefonní hovor, bez vměšování někoho třetího, několikahodinový, křivolaký. Klasická rodinná hádka 80. let – kolik stálo mluvení o ničem s někým, s kým jste strávili celý den ve škole – je jim naprosto cizí, s telefonními hovory téměř zadarmo a s konverzací zvlášť skrovnou, není-li alespoň šest zúčastněných.

Ti o něco starší, řekněme z přelomu tisíciletí, se zdají být opatrní vůči hlasovému hovoru: píšou si předem jejich rozvrh, nebo, když volají neohlášeni, začínají omluvami. Osobou, jejíž svoboda byla zatelefonováním narušena, je v tomto scénáři ten, kdo telefonuje (například ten, kdo hovor přijme; ne podvodník; (v angličtině slovní hříčka: the phote – telefonující, the phoney – podvodník, se stejnou výslovností; pozn. překl.).

Rozdíl mezi ním a ještě starším uživatelem telefonu, přibližně pětašedesátiletým a starším, je, že ten poběží telefon zvednout bez ohledu na to, co právě dělá, je jako kdyby nějaká náhodná osoba, která navázala telefonní kontakt, byla automaticky důležitější než kdokoli, kdo stojí před ním, kvůli tomu … dobrá, kdo ví, kvůli čemu…? To nikdo nechápe. Třeba by nám to někdo z nich rád vysvětlil.

Vždy je snazší vést háklivou konverzaci, nebo to, co za háklivé považujete, psaným textem nebo e-mailem. Zapomínáte ale, jak rychle se rozbroje, když už vznikly, budou s použitím psaného slova zostřovat. Je daleko náročnější být pitomec osobně, dokonce i na dálku, a proto se telefonní hovory mohou zdát těžší (často vše, co chcete, je být pitomec) ale ve skutečnosti jsou snadnější (situace, jež jsou vyřešeny během okamžiku beze stopy urážky, jsou pro duši mírnější. Ne vždycky, ale obvykle ano).

Další velkou překážkou je pošta v hlasové schránce. Nikdo na světě je neposlouchá, ale každý zanechává zprávu s přesvědčením, že vyslechnuta bude. Časem, v němž jste někoho volali a zjistili, že je nedostupný, jste už vynaložili veškerou energii svých prstů, takže je k vzteku, musíte-li se vrátit k textu. To nakonec bude konec hlasového volání, protože všichni narážíme na onu bolavou kakofonii; miliony zpráv, vznášejících se v nereálném prostoru, nikdy nevyslyšených, něco jako jakási komunikativní dystopie, již vymyslel Samuel Beckett. Jestli jste příznivcem telefonování, je tohle konec vaší éry. Využijte ji, jak nejlíp umíte.

(Autorka je sloupkařka britského deníku The Guardian)

Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK