KAREL SÝS

Navzdory snahám folklor hyne. Možná to zní jako poplašná zpráva a sám bych byl rád, kdyby byla nepravdivá.

Ať tak či onak, přivítejme každou publikaci, která ho pěstuje.

Pražské nakladatelství GRADA vydalo Nejznámější české a moravské lidové písničky (s úpravou pro klavír a s akordy pro kytaru). Vkusné barevné ilustrace vytvořila a doprovodným textem je opatřila Kamila Skopová, o hudební stránku se postaral skladatel a pianista Tomáš Sýkora.

Zpívala bych, neumím – tímto postesknutím začíná písnička z jižní Moravy. A pokračuje: Plakat sa ně nechce. Oba autoři udělali kus dobré práce pro to, aby zpívat uměly už malé děti.

Proto tolik vysvětlivek pod písničkami. Snad jsou zbytečné, snad nikoli. Možná dnešní děti opravdu nevědí, co je to arest, gatě, verbuňk… Na druhé straně uznávám, že jsem se o existenci grumle dozvěděl až na stránce 8. Je to nástroj s málokdy slýchaným zvukem. Ale nevěřím, že slovo mrcha je „nadávka dnes už zapomenutá“. Rovněž lokajů máme, kam se podíváme, zejména v politice.

Zajímavé jsou i tahanice přes hranice o původ té které písničky. Například o Dobrú noc, má milá, dobrú noc se přetahují Moraváci se Slováky za účinného přihlížení Poláků. Inu, brána jazyků otevřená!

A ono verbování – věčný a vděčný námět? Ještě nedávno koloval vtip: „Sbohem, rodné Slovensko. Rukujem do Žiliny.“ Původně ho svého času přednesl v rozhlasovém silvestru Jiří Štuchal.

Rukuje se dodnes, samozřejmě už jen dobrovolně a za peníze, a hodně daleko, třeba až do Afghánistánu, kde jsou domorodci z našich chlapců dozajista nadšení.

Autorka líčí lstivé způsoby verbířů, kteří nebohé hochy opíjeli kořalkou, jen aby podepsali přihlášku. A pak sbohem nejen rodné Slovensko! Některé národy spíše opiješ rohlíkem a pak podepíší třeba i přihlášku do NATO, ruku na to!

V jedné písni chlapec slibuje, že svou milou neopustí, leda v hrobě. Dnes se už milenci radši neberou a bůhví, jestli jim láska vydrží až do smrti smrťoucí.

Kdybys měla, má panenko, sto ovec a já jenom za kloboukem jalovec… Nejde jen o štěpný rým, ale o smutný fakt, že k ženitbě je třeba kapitálu. Jinak ženich nebo nevěsta ostrouhají kolečka. Historie se ráda opakuje. Bakala se s pravděpodobností hraničící s jistotou nesezdá s bezdomovkyní.

Mohli bychom skončit pochvalou. Ale kniha má i stinné stránky, až nepochopitelné.

Ještě ujde poznámka: „Pro mladé lidi bývaly v minulosti největší obavou odvody na vojnu… V dnešní době si mladíci nedokáží ani představit tu dvouletou vojnu v dobách totality.“ Ono se vojančilo nejen za císařů, ale i za prvorepublikových tatíčků, a mnozí tvrdí, že vojna sice není kojná, ale naučí mladíky lecčemu užitečnému. A je cosi tragického na tom, že dnešní dorostenci by nejen nebyli schopni, ale ani by neměli chuť bránit něco tak pofidérního jako vlast. Vlast je tam, kam dosáhne internet! Jenže co když ho někdo vypne?

Co si však myslet o vysvětlivce pod písničkou Okolo Hradce? „Už její refrén předpokládal, že si ji budou zpívat do pochodu vojáci, ale také se později zpívala a pořád zpívá při rodinných a školních výletech. V dobách naštěstí už minulých zněla i na pionýrských táborech.“

To je lacině ubohé.

Vážnější je poznámka pod písní Žádnej neví, co jsou Domažlice. „Začátek chodského popěvku vypovídá o soužití českého a německého etnika, které bylo v mnoha regionech naší vlasti zcela samozřejmé po mnoho staletí. Až do roku 1945. Naštěstí jsou dnes vztahy obou našich národů opět přátelské.“

To už není jen ubohé. Autorčin takřka něžný vztah k sudeťákům by se dal ještě pochopit, kdyby napsala letopočet 1938. Němci rovněž zakládali tábory, ale v nich se rozhodně nezpívalo!

Škoda, jedna dvě kapky jedu dovedou otrávit nejen celou knihu.

Josefa Ladu nemůžeme pokládat za folkloristu, i když kunsthistorici k tomu občas jeví sklon. Nakladatelství GRADA vydalo s jeho nedostižnými ilustracemi knihu Tradiční český rok.

Již na obálce se dozvíme obsah: svátky, tradice, zvyky, pověry, říkadla, koledy, písničky.

Josef Lada nikdy nezklame, nemůže zklamat, na to je příliš jedinečný, geniální umělec.

Zklamat může textový doprovod. Někdy je trefný, například silně aktuálním upozorněním: „Pozor si musíme dát také na ‚zaručené zprávy v televizi, v novinách i na internetu.“ Jindy bezděky připomíná nadřazenost církve: „Nejlepší hrozny se odvážely do kostela, kde se z nich vyrábělo mešní víno.“ (Je to tak trochu krátké spojení, do kostelů přišlo až z vinařského závodu.) Tiráž je na knížku pro děti nadmíru hrozivá, ale nechtěně odhaluje reálný stav dnešní společnosti: „Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.“

Neříkám, že není potřeba dozvědět se o církevních svátcích, jimiž je celý rok doslova prošpikován. Ale kterak je něčeho moc, tak je toho příliš. Neustálé omílání náboženských svátků a doložených i nedoložených pověr (např. o Janu Nepomuckém) ve výsledku leze krkem a vypadá to jako učebnice marx-leninismu naruby. A může vzbudit obdobný odpor, což autoři jistě nezamýšleli.

O hodně méně by bylo o moc více. I pro povzbuzení náboženských citů v časech, kdy se razí heslo „Ober bližního svého“.

9. prosince 2018