JIŘÍ KNOPP
Když se braničtí zahradníci, no, oni si říkali košťálníci a také salátníci, dozvěděli, že město Praha uvažuje o prodloužení tramvajové dopravy až k branickému nádraží, začali se obávat o zdroj své obživy – o zahrady. Moc toho nevěděli o demokracii, jakou se pyšnili vlivní muži První republiky, a když byl potom zveřejněn návrh té prodloužené trasy, semkli se a začali jednat.
Braník, to byl zejména Branický pivovar, Branické ledárny, a zahrady, na kterých se dařilo jak salátům, okurkám, kedlubnám, květákům, tak i mrkvi a ředkvičkám.
Zahradník Antonín Mašek, jinak dědeček slavného sparťanského střelce, který tenkrát v Chile dal Mexičanům gól hned po patnácti vteřinách utkání, svolal všechny branické salátníky a každému přidělil roli. Byl totiž zároveň režisérem ochotnického branického divadla, které bylo postaveno svépomocí. Za minulého režimu by to bylo v akci Z, což by konvenovalo se začátečním písmenem Zahradníci. Že se tenkrát na to divadlo skládali jako Češi na Národní divadlo, tak na to „vemte jed“. Děda Mašek sám na stavbu divadla věnoval 10 000 Kč a to byly tenkrát nějaké peníze, a ještě ručně míchal maltu.
Strategie košťálníků na obranu půdy byla jednoduchá a přímočará, tak nějak jako bylo pěstování zeleniny: zkypřit půdu, osít a zalévat. Bylo dohodnuto, že až přijdou páni projektanti vyměřovat, srotí se zahradníci vyzbrojeni rýči, motykami, hráběmi a vidlemi, obstoupí ty jejich úhloměrné přístroje a vyměřovací latě a začnou křičet: „Hanba vám, berete nám obživu, děláte z nás žebráky, to jste Češi?:“ A zároveň jim budou kopat do těch přístrojů a vytahovat výtyčky a osazené kolíky. Pan Mašek přednesl s patřičným ochotnickým patosem, s nímž zdůraznil třistaletou nadvládu Habsburků a vlastenectví Čechů a tatíčka Masaryka. V samém závěru projevu měla vystoupit paní Mašková, jeho žena, která tehdy nedávno porodila dvojčata: „Esli nám vezmete tuhle naší půdu, tak s těma dětma skočím do Vltavy.“ Z barrandovských teras se právě linula píseň pana Hašlera Chaloupky pod horami…
A tak dojatý pan hlavní projektant a člen Magistrátu hlavního města Prahy si vzal slovo a řekl: „Matko, nikam neskákejte, my tu trasu odkloníme a zahrady vám zachováme.“
Tak to bylo významné vítězství. Kdepak sedláci u Chlumce, ti to vzali za špatný konec.
Byla velká sláva a v hostinci U Kotyšanů teklo pivo proudem a podnapilí zahradníci zpívali tu svou: „Až já budu zahradníkem, salátu ti dám, plnou nůši na mou duši ti ho nařezám.“ A píseň končila tak, že mi maminka zacpávala uši, totiž že „salát roste rychle, ale kopr déle, ale kopr déle, když mě nechceš milovati, tak jdi…“ Ale to už fakt nevím, protože maminka pravila „Tady to pro tebe Jiříku není“ a rychle se mnou vycouvala z místa hříchu.
Historie toto vítězství nezaznamenala, a ani žádné sousoší na těchto místech nevzniklo. Tam, kde kdysi braničtí zahradníci pěstovali výbornou zeleninu, z které Pražáci za války dělali karbanátky a pekli květákové placičky, čímž nahrazovali nedostatkové maso, se nyní pne obrovitý most přes Vltavu, pod kterým zmizely pařníky, skleníky i domky zelinářů. Jen voda ve Vltavě stále plyne a tváří se, jako by se jí to vůbec netýkalo.