IVANA PETRÍKOVÁ

Je konec června. Právě jsem uložila květiny a bonboniéry, které mi přinesli moji žáci poslední den školy při předávání vysvědčení. Všude je plno barev a vůní. Musela jsem použít několik plastových lahví od minerálek a udělat z nich vázy. Květiny jsou na stole a po celém okně naší maličké garsonky, kterou obýváme s dcerou ve druhém patře činžovního domu ve Slezské ulici na Vinohradech.

Je doba prázdnin a dovolených a místo, aby paní majitelka nechala lidi vydechnout a odpočinout si po plném roce práce, je to tu zase. Paní domácí Nová chce vidět všechny byty. Je to její dům a tak má na to právo. Pokud chce někdo odjet na dovolenou, má prostě smůlu. Musí se zařídit jinak. Dole v domě u schránek na dopisy visí na domovní tabuli oznámení, že se budou provádět kontroly oken. Byty bude paní majitelka osobně procházet od 17 hodin a to dne 3. 7. 2012.

Ten den jsme byly s dcerou v koupelně. Dveře jsme měly otevřené do jediného pokoje, jehož oknem je vidět veliký dvůr, kde uprostřed stojí malý domeček. Sídlí v něm firma zabývající se litografií. V okolí roste několik stromů a keřů a pak už jsou vidět jen okna domů, vedoucích na Vinohradskou třídu. Moje dcera míchá barvu, protože mi bude barvit vlasy. Slyšely jsme křik. Najednou jakoby něco prolétlo u našeho okna a ozvala se strašlivá rána. Taková divná, dutá rána. Na chodbě je slyšet rychlý běh po schodech dolů. „Něco se zase děje, až si umyješ vlasy tak se podíváme,“ říká dcera. Jdeme k oknu, ale najednou se je bojíme otevřít. „Byla to tak hrozná rána, až mi tuhnou ruce a nohy strachem,“ říkám. Přistupuji ke kukátku ve dveřích a dívám se na chodbu. Nevidím nic. Po domě je slyšet ruch a křik, běhání a bouchání, klapání podpatků shora dolů. Dole někdo lomcuje zavřenými dveřmi na dvůr. Občas se zabouchnou a ze dvora se nedají otevřít. Oběť pak volá nám do okna a my vezmeme klíče a jdeme ji vyprostit. Posloucháme u dveří. Teď se hluk zvýšil. Pootevřela jsem dveře. „Přijela Česká policie,“ říká soused. Další sousedka, osmdesátiletá babička, je zvědavá co se děje, vzala kbelík se smetím a vydala se z druhého patra dolů na dvůr. Jde jako se smetím. Uniformovaný muž ji vrací zpátky. My s dcerou konečně otevíráme okno. Přesně pod ním, dole na betonovém dvorku leží tělo, přikryté černým igelitovým pytlem. Vyčnívají z něho jen špičky bot a tam, kde se dá tušit hlava, je kaluž rudé krve. Vedle stojí policista; vzhlédl a říká naším směrem, ať se nedíváme. To ani nemáme v úmyslu. Je to jasné. Někdo skočil z okna. Od sousedky naproti, která ví vše, se dozvídáme, že to byl mladý třicetiletý muž, pan Kratochvíl. Bydlel ve stejné garsonce jako my, ale ve čtvrtém patře. Když si přečetl, že zítra přijde paní majitelka na vizitaci bytů, zhroutil se a pohádal se se svou přítelkyní. Nebylo to poprvé, co se hádali. Dlužili již dva nájmy a dívka, která s ním žila, mu nechtěla na bydlení finančně přispívat. V momentu hádky stál u otevřeného okna a v afektu vyskočil. Slečna běžela za ním dolů a zabouchla si dveře na dvorek. Zapomněla, že z vnitřní strany není klika. Lomcovala marně dveřmi. Volala mobilem lékaře a policii. Zůstala s ním, už mrtvým, zavřená na dvoře. Mladík byl teď nezaměstnaný. Myslím, že by to neudělal, nebýt plánované kontroly bytů. Určitě se bál, tak jako každý z nás, konverzace s majitelkou. Třeba by si našel práci, nebo alespoň brigádu. Strach z paní majitelky a vystěhování na ulici ho stály život.

Asi za čtrnáct dní ve večerních hodinách zazvonil u našich dveří mladý černovlasý muž v kožené bundě. Legitimoval se průkazem kriminalisty a řekl, že vyšetřuje událost, která se tu stala. Ptal se, jestli známe slečnu Svobodovou, která s mladým mužem ze 4. patra žila. Jestli nevíme, kde se zdržuje. Dcera odpověděla: „Už jsem ji neviděla. Slyšela jsem od paní uklízečky, že ještě ten den si vzala pár svých věcí a odešla. Druhý den odjela do ciziny.“

Dlouho, velmi dlouho jsem se s tím nemohla smířit. Jsme přece lidé. Nešlo tomu zabránit? Byl mladý a zdravý, mohl najít manuální práci, nebo alespoň brigádu. Stojí lidský život za dva nájmy?

Skvrny od krve mrtvého mladíka vytřela druhý den ráno paní uklízečka. V televizi se tentýž den objevila velmi krátká reportáž o sebevraždě mladého člověka a dalším případu bezcitnosti majitele domu, která ho dohnala k tomuto činu. Neuvěřitelné bylo, že asi už po půl roce, při zmínce o neštěstí, majitelka popřela, že by se někdo zabil. Rozhořčeně tvrdila, že se v domě nikdo nezabil. Zároveň už ve druhé větě řekla, že je to pro ni hrozné, protože musí počkat, dokud neproběhne dědické řízení. „Nemůžu nic dělat, dokud si pozůstalí neodstěhují jeho věci…“ Nejvíce ji trápil neobsazený byt, který nevydělává.

Když jsme se v roce 2007 přistěhovaly na Slezskou ulici, byly jsme zpočátku nadšené. Malá garsonka se nachází v dobré poloze Vinohrad. Realitní makléři používají termín „blízké centrum“.

Jednou jsme při cestě domů uviděly stát před domem nákladní vůz. Byly v něm věci dívky z pátého patra. Majitelka čekala na mladou nájemnici ve vyklizeném bytě. Jak nám hrdě sdělila: „Musím ji vystěhovat.“ Vyměnila jí zámek, protože dívka dlužila za nájem. Vyklizené věci z bytu měly být odvezeny do skladu. Po jejím příchodu domů byla slyšet hlasitá diskuse, tedy spíše křik po celém domě. Zničená a zoufalá slečna odešla. Kráčela směrem na Lobkovicovo náměstí, ani se nezastavila u nákladního auta, ani se nezeptala, kam její věci odvezou. Prostě jen tak šla dál…

Tehdy jsem pochopila, že pokud budeme mít problémy s penězi, čeká nás stejný osud.

Majitelky domu jsou dvě starší sestry. Vlastní čtyři nájemní domy na Vinohradech. Jedné je sedmdesát pět let. Postavou je menší, silná a chodí o dvou francouzských holích. Druhá je asi o tři roky mladší, vyšší a také silnější. Mají sice hodně peněz, ale naprostý nedostatek sociálního cítění. Pro neplatící nájemníky vymyslely často používaný scénář: vymění se zámek, před dům přijede nákladní vůz a věci dlužícího nájemníka se odvezou do skladu někde na okraji Prahy. Po sebevraždě mladíka se jejich chování částečně změnilo. S přezíravým pohledem si nechají vysvětlit, že jste dlouhodobě nemocný, nebo nezaměstnaný. Milostivě vám sdělí, že počkají. Říkají to však s takovým podtónem v hlase, že dostanete strach a stejně jim nevěříte. Když jsem byla už několik měsíců nezaměstnaná, raději jsem si vzala půjčku, ze které jsem uhradila nájem.

Za naši malou garsonku jsme s dcerou platily 8700 Kč měsíčně holý nájem, bez energií. Za malou, tmavou a studenou garsonku. Když jsem se vrátila z nemocnice v květnu 2016 a srovnala to s nemocničním pokojem, který byl velký a světlý, připadalo mi, že bydlíme v perníkové chaloupce nebo pokojíku pro trpaslíky. Jak je ten byt malý a tmavý! Pokojík má 15 metrů čtverečních, s malinkou koupelnou, WC a chodbičkou. Majitelka samozřejmě uváděla větší rozměry, započítávala i parapet na okně a sklep, který jsme neměly. To je jedno, člověk chce bydlet. V domě se neustále kopalo, bouchalo a vrtalo. Jakmile se odstěhoval starší nájemník, ihned začala kompletní rekonstrukce. Vymýšlely se nepodstatné stavební úpravy, které se do staršího domu ani nehodí a staticky ho narušují. Majitel stavební firmy, který prováděl mnohé přestavby, byl často zoufalý. Například doporučoval nahodit fasádu domu šetrněji, říkal, že navrtávání zdí pro lešení je už docela riskantní. V poslední době se dělaly úpravy poblíž nás, ve druhém a prvním patře. Prach a suť způsobily, že máme obě astma a dýchací potíže. Denně jsme vytíraly chodbu a náš malý byt, ale nestačilo to, protože dveře od bytu nedoléhaly.

Asi tři roky po domě ucházel plyn, nejčastěji byl cítit dole u schránek. Hlásila jsem to správcové, což je dcera paní majitelky, ale ani ona a ani její manžel nic necítili a nechtěli nic řešit. Informovala jsem plynárnu a jejich zaměstnanec, tedy plynař se snažil vysvětlit paní majitelce nutnost opravy. „Je závada někde v plynovém vedení, je potřeba zkontrolovat celý dům a odstranit závadu.“ Stáli za našimi dveřmi na chodbě u našeho plynoměru, kde byl také cítit plyn. „Nebudu mít na to peníze,“ odpověděla paní majitelka. „Je to opravdu nutné,“ zdůraznil plynař. „Nebudu mít peníze. Ne, to nebudu řešit,“ uzavřela diskusi paní majitelka. Nájemnice z přízemí volala brzy potom v sobotu pohotovost, dělníci kontrolovali přívod plynu do domu, provedli opravu a sdělili, že to chce i kontrolu celého domu.

Byl opět konec června. Tentokrát roku 2014. Květiny letos dostala moje dcera, také učitelka. Jsou moc krásné a voní po celé malé garsonce. No, to je dobře, protože už asi čtrnáct dní nebo tři týdny něco strašně smrdí na chodbě. Moje dcera myslí, že jsou to zase odpady. Smrděly nám několik měsíců, což bylo příšerné. Hlavně v poledne bylo nechutné obědvat a k tomu cítit fekálie. Teprve poté, kdy se přistěhoval nový nájemník a stěžoval si, došlo ke změně. Paní majitelka nechala vyčistit odpady. Pokud se o nějakém problému zmínil stávající obyvatel, odpověděla, že nemůže nic dělat, protože nemá peníze…

Proboha! Vizitace! Je přece konec června! Letos jako důvod návštěvy všech bytů vymyslela paní majitelka připevnit kovové bodliny na parapety oken, jakési zábrany proti holubům. Proti holubům, aby nelétali na okna. Nám vždycky stačilo nasypat na parapet trochu pepře, nebo hřebíček a holubi naše okno míjeli. Kovové zábrany přišel instalovat pan Dvořáček. Téměř rok bydlel v tomto domě a to ve druhém patře u výtahu. „Tak jak se tady máte? Pořád se tu něco kope a někdo vystěhovává?“ zajímal se. „Stále stejně. A co vy, kde bydlíte? Je to lepší?“ ptaly jsme se. „Lepší to určitě je. Bydlíme v Polské ulici za 5000 Kč měsíčně. Je to také 1+1, byt je levnější a hlavně světlý.“ „No to je dobře, vždyť máte malé dítě.“ „Co dělá holčička a co manželka?“ „Janičce jsou už čtyři roky. To to letí. Chodí teď do školky. Manželka se vrátila do práce.“ Za chvíli byl hotový, kávu nechtěl, protože již měl dvě. „Jak se ta blbost vlastně jmenuje?“ zeptala jsem se bývalého souseda nakonec. „Říká se tomu kovové zábrany proti holubům,“odpověděl. Jeho kolega přišel z prvního patra: „Pořád se nemůžu dozvonit na pana Beránka.“

Na chodbě je opět ruch a shon. Paní Vomáčková z 1. patra řekla, že ho asi už tři týdny neviděla. Za půl hodiny stáli přede dveřmi bytu v 1. patře pan Dvořáček, sanitář ze záchranky a policista, kteří halasně přesvědčovali hasiče, aby násilím otevřeli dveře. „Podívejte se, je tu možnost, že ten chlap je mrtvý nebo vážně zraněný. Potřebujeme otevřít a dostat se do bytu.“ Každý, kdo v posledních dnech cítil zápach podobný tlejícím odpadkům nebo stoupačce z toalet, už tušil. Po otevření bytu se odér rozšířil. A my obě jsme začaly uvažovat. Je to jasné. Přečetl si na tabuli u schránek, že paní majitelka přijde na kontrolu bytů. Určitě už dlužil nájem. „Říkal mi, že z důchodu nezvládá platit. Letos v lednu ho v práci donutili jít do důchodu. Já jsem na tom přece podobně: 7200 Kč důchod a dost,“ uvažuji nahlas.

Běhání a ruch slyšíme tentokrát pod námi na chodbě. „Přijela Česká policie,“ říká soused. No, ale my s dcerou musíme jít na nákup. Zítra bude sobota a my nemáme doma nic k jídlu. Jdeme tedy dolů přes první patro. Dveře bytu jsou otevřené, ve dveřích stojí uniformovaný muž. „Co se mu stalo? Zabil se?“ ptám se. Mladý muž zakýval hlavou: „To já nevím, paní. Je to možný, ale to musí určit kriminálka a pitva.“ Hlídal byt až do příjezdu kriminalistů. Později přijel koroner a odvezli mrtvolu v pokročilém stavu rozkladu. Tři týdny ležel v bytě. To už byl večer. Když jsme se vracely z Paláce Flóra s nákupem, ještě trvalo pobíhání sem a tam. Nakonec v bytě zůstali jen dva kriminalisté. Svítili dlouho do noci. I po svém odchodu nechali otevřená okna a větrali byt. Ten večer a několik následujících dní jsme byly ochromené a paralyzované. Strachem a smutkem. Ne, není to smutek po odchodu někoho blízkého, ale tíseň z blízké smrti. Projde kolem vás, jen lehce se o vás otře a dá o sobě vědět. Jsem tady všude. Všichni jsme smrtelní.

Soused pan Pokorný šel venčit pejska. „No, pan Beránek to má už za sebou,“ říkal. „My víme, že zemřel,“ odpovídám. „Tady se to tak řeší. Ještě než jste se nastěhovaly, vyskočil ze čtvrtého patra padesátiletý muž. Byli jsme s manželkou v kuchyni a najednou taková silná, hrozná rána. Hned jsem řekl, že někdo to vyřešil a skočil,“ uzavřel pan Pokorný.

„O panu Beránkovi mi nemluvte,“ řekla paní správcová. „Taky se mohl zabít někde jinde. Zaneřádil celý byt. Budou se muset osekávat zdi až na cihlu.“

Je to strašné. Lidský život nic neznamená. Kdokoli může kdykoliv skončit na ulici. Stačí přijít o práci, jako mladý muž ze čtvrtého patra, nebo jít do důchodu, jako pan Beránek. Důchod na přemrštěnou cenu garsonky již nestačí. Strach a nejistota dohání lidi k sebevraždám, ke ztrátě toho nejcennějšího co máme - života.

Měly jsme skončit podobně. Dne 30. září 2016, po 9 letech bydlení v garsonce, nám paní majitelka bez uvedení důvodu neprodloužila nájemní smlouvu. Jen tak. Řekla pouze, že s bytem má jiné úmysly. Věděla, že strádáme a nezvládáme z platu dcery a mého důchodu platit cokoli navíc, např. opravy v bytě. Obě majitelky věděly, že splácíme dluhy a tudíž nebudeme mít peníze na odstěhování a na kauci pro nového majitele. Ve věku 71 let jsem musela hledat jiného majitele, jiný byt. Advokát říkal, že je na to zákon, že po sedmdesátce nelze nájemníka jen tak vystěhovat. Majitel má automaticky prodloužit nájemní smlouvu, nebo nabídnout náhradní byt. Ano, majitelky čekaly, že se také zabijeme. Tady se to přece tak řeší.

Pomohla nám tehdejší starostka Prahy 3 Ing. Vladislava Hujová. S její podporou a pomocí bytového odboru jsme přečkaly období, kdy jsme bydlely v garsonce mimo Prahu. Říkaly jsme si, že musíme vydržet, protože dostaneme obecní byt, který už nebude mít majitele.

Je zase konec června, ale roku 2017. Na obou oknech našeho obecního bytu 1+1 na Vinohradech jsou opět květiny, spousta květin.

(Všechny uvedené události se zakládají na pravdě, pouze jména účastníků jsou změněna.)