PETR ŽANTOVSKÝ
Některá témata se nám vracejí jako bumerang stále dokola a jsou, jak se zdá, věčná a nevyzmizíkovatelná. Jedním z takových je otázka financování české filmové produkce. Ta je kladena na stůl už dlouhá léta – v podstatě téměř ihned od listopadového převratu, kdy došlo k postupné likvidaci do té doby prestižní české kinematografie, založené na obecném respektu a státní podpoře mimořádných talentů v základních filmových řemeslech, zejména autorství, dramaturgii a režii.
Od doby rozehnání dlouhá léta sehrávaného týmu profíků na Barrandově jsme se postupně dostali do situace, kdy celovečerní film natočí kdejaký trumbera, který udrží kameru a sežene si pár milionů třeba od majitele sítě černých heren v sociálně vyloučených lokalitách. Nikdo nezkoumá, zda taková konstelace může přinést výborný film. Stačí, když pod něj napíšeme, že je český, původní, nalijeme do něj jakoukoli možnou formou co největší balík veřejných peněz a pak se o něj do krve pereme jako o objev hodný Nobelovy ceny, ačkoli celkový počet diváků v kinech by se vešel k jednomu většímu stolu v hospodě čtvrté kategorie.
Tak nějak se přece provozovalo jedno takové typické veledílo s názvem „A bude hůř“, kde režisér Nikolaev nevídaně znásilnil autentickou románovou předlohu Jana Pelce a skrze naprosté neumětelství ve všech profesích, od herců po zvukaře a osvětlovače stvořil možná nejobludnější opus české kinematografie všech dob, proti němuž je i Madla zpívá Evropě adeptem na hlavní cenu z Cannes.
Mimochodem dnes už skoro (neprávem) zapomenutý filozof Ivan Sviták tehdy k filmu podotkl: „Pozoruhodné je právě to, že autoři těchto vulgárností jsou nejen hrdi na svou vlastní stupiditu a jsou pyšni na absenci kultury, ale že povyšují svůj plevel na kulturní hodnotu.“
Nu a na pozadí takto unikátních (pa)uměleckých výkonů se tedy do roztrhání těla (či spíše jen úst) diskutuje o tom, zda a jakou podporu má stát směřovat do produkce původních českých filmů. Tato diskuse je vedena nesmyslnými oklikami, protože mnoha diskutujícím vyhovuje, když mohou takříkajíc zmást stopy a místo témat meritorních vnutit témata zástupná. Příkladně: má se česká kinematografie podporovat z veřejných peněz silnějším přefinancováním České televize (hlavního producenta původní tvorby)? Či snad zaváděním různých pobídek (to platí hlavně pro zahraniční producenty, ale v jejich – takto zvýhodněných – produkcích si na své přijdou i mnozí naši „lidi od filmu“)? Nebo formou jakési druhotné daně pro soukromé broadcastery, z níž bude pak tvorba financována? Ano, oba poslední artikuly našly své místo v zákoně o audiovizi z roku 2013. Jediný, kdo tehdy protestoval, byl prezident Klaus, když zákon vetoval. Sněmovna jej však přehlasovala.
Přitom všechny tyto věcné otázky má smysl si položit až poté, co máme uspokojivě vyřešen problém základní, a to, zda se vůbec stát má vměšovat do původní filmové tvorby.
Proti ingerenci státu hovoří jasně fakt nutné selektivnosti takového vstupu. Stát nemůže financovat každému filmaři každý nápad. Vybírá tedy podle nějakých kritérií, která si sám zvolí. Tato kritéria jsou povýtce subjektivní, protože jsou výplodem lidským: finance dostávají často projekty, u nichž je patrné, že důvod k udělení podpory je mimoumělecký (zasloužilost autora scénáře, ostré lokty některých vybraných žadatelů mladší generace, či prostě čirý nepotismus a politická či jiná korupce). Nutně pak zůstávají řady neuspokojených žadatelů, kteří takový výběr právem kritizují. Ne vždy však právě jejich projekty jsou „lepší“ (na to není žádné objektivní kritérium) či prostě zasluhující víc onu veřejnou podporu. Zkrátka se na všechny nedostalo, a to vyvolává zlou krev, nedůvěru, podezření. To je jedno silné „proti“.
Druhé je v samé podstatě věci. Proč by měl stát nějakým dominantním způsobem financovat filmové produkce? Pomiňme prosím, aspoň pro tento okamžik, že je to dlouholetý trend socialistické Evropy. V nejvyšší míře to zavedla Francie, kde to vedlo k nivelizaci filmové tvorby, jejímu žánrovému zúžení na tzv. společenskokritická témata, tvůrčímu vyprázdnění a autocenzuře (modla politické korektnosti vnucuje tvůrcům typologii postav, modely situací atd., takže pak filmy jako by vypadly z jediného kadlubu). Všimněte si, že od časů, kdy hlavní slovo ve francouzském filmu přestal mít trh, ztratila francouzská kinematografie schopnost natočit detektivku tak, aby byla napínavá, a komedii tak, aby byla k smíchu. Ale to jen na okraj.
Film je produkt jako jiný. Má jen jistá specifika: pracuje s malým zázemím – herců a umělců obecně, jazykovou a kulturní dispozicí publika, finančními možnostmi podnikatelského prostředí. Nicméně postupem obecné globalizace tato specifika odpadají. Film je zboží mezinárodní produkce i spotřeby. Jazykové bariéry nehrají roli, kulturní niveau přinejmenším celé euroatlantické civilizace se výrazně sbližuje s lety dělícími nás od pádu železné opony. A kapitál už dávno nemá národnost. Nic tedy nebrání tvůrcům, aby produkovali za mezinárodní peníze mezinárodní filmy. Výmluva na specifiku „národních“ témat neplatí. Je-li námět a jeho zpracování přesvědčivé, jistě má šanci uspět přinejmenším v evropském měřítku. V nejhorším, avšak bojím se, že v nejčastějším případě si ta méně žádaná produkce najde místo aspoň v programu nějaké kabelovky třeba v Singapuru.
Srovnání s americkým filmovým průmyslem se vyhněme, to je jiná dimenze. Ale také se velice střežme vymlouvat se právě na americkou kulturní expanzi při ospravedlňování naší touhy usměrňovat po socialisticku náš film. Americká produkce přece té naší nebo evropské nekonkuruje, jako cirkulárka nekonkuruje skalpelu. Obojí řeže, ale to je vše, co mají společného. Vyvolávání amerických duchů je v tomto konkrétním případě lacinou záminkou propagátorů státní kurately nad filmem – a to jak ze strany úřadů, které o financích chtějí rozhodovat, tak ze strany tvůrců, kteří vědí, že s úplatným úředníkem se domluví snáz než s neúplatným publikem. Diváka nedonutíte, aby zatleskal, když nechce. V tom je trh spravedlivý. A v tom je i pravý důvod strachu z trhu, který vede filmaře k jejich permanentnímu úsilí o státní ingerenci do filmové tvorby.
Oni si totiž neuvědomují, že právě stát filmu škodí nejvíc. Vnucuje mu svoje představy – jak už bylo řečeno, ve Francii to zanechalo devastující důsledky na velké části kinematografie a téměř celé původní tvorbě televizní. Stát je založen na statistice, průměrování. Stát ze své definice nemá schopnost jít nad průměr, chápat nadprůměr, zabývat se extrémem. Stát má své úřední kolonky, do nichž se musíte vejít, chcete-li s ním a jeho zájmy a prioritami splynout. Tedy i chcete-li jeho peníze. To však naši filmaři nechtějí. Oni by chtěli státní peníze, ale točit za ně chtějí své extrémní umělecké produkty. Dokonce jsou přesvědčeni, že je povinností státu na jejich z průměru se vymykající (a často velmi pochybné) kreace průběžně přispívat, de facto je živit. Nutně pak ale dochází k přetlačování, kdy vítězí silnější, a to je stát. Jeho představa o průměru se nakonec prosadí. U nás to zatím tolik vidět není, ale ten čas přijde, nezmění-li se systém a postavení filmu ve spektru živého umění a kultury.
Jsem přesvědčen, že stát nemá vůči filmu větší resp. jiné povinnosti než třeba vůči malbě nebo jazzu. Má a musí mu otevřít všechny dveře, uspořádat (snížit) daně ve státě tak, aby vůbec bylo možné nějakou kulturu pěstovat, aniž by umělci nutně vyhladověli. A aby bylo možné, či dokonce společensky zajímavé umění a kulturu podporovat ze soukromých zdrojů – dobrovolně! Což je opatření systémové. A to je tak všechno. S výjimkou vybrané množiny památkových objektů by stát neměl vnášet do kultury finance nesystémově, jaksi darem. Protože to vždy nakonec je živná půda pro korupci. Stát korumpuje umělce tím, že jim přispívá na chleba, a ti pak korumpují stát svou přízní a jeho úředníky ještě něčím navíc. Čímž je kruh uzavřen. Ale ten kruh je bludný.
V tomto pohledu je pak druhotné, že například uzákonit povinnost nějakých privátních subjektů platit umělecké nápady třetích osob je nesystémové a z podstaty zrůdné. Privátní subjekt je privátní právě proto, že chce o svých prostředcích rozhodovat sám. Kamuflovat daňovou zátěž – jakýsi trest za úspěch – vznešenými slovy je farizejské – a průhledné.
A také to vede k dalšímu pokrytectví: privátní subjekty, nakrásně přinuceny investovat do filmové tvorby, prosadily si svou vůli investovat do takových projektů, které si z nějakých vlastních důvodů vybraly. Tak se mohlo stát (a jak vidíme každoročně, stává se to jako na běžícím páse), že některé privátní televize ročně chrlí ix filmů typu Kameňák či Babovřesky. To je nesporně původní česká tvorba. Ale asi to není ten typ tvorby, jejíž podporu měl stát v zastoupení ministerstvem kultury (už od časů Pavla Dostála) či jiným reglementátorem (zpravidla zlobbovanými poslanci Parlamentu) na mysli.
Následovat bude tedy dříve či později opět logicky jediné: stát poučen nastalou anarchií ve výběru privátně podpořených produkcí ustanoví komisi, jež předepíše privátním subjektům, které konkrétní produkce musí ze svých vlastních peněz podpořit. V této komisi usednou úplatní komisaři – a jsme zase na začátku. Jen se státní represí ze soukromých peněz vymačká větší balík peněz na rozdávání způsobem svrchu naznačeným, Že by jen a právě toto bylo smyslem a cílem takových opatření? Vyloučit to nelze.