MILAN BLAHYNKA
Než jsem se zmohl na pár řádek o UTRPENÍ DOCENTA H. ANEB JAK (NE)ZVLÁDNOUT MANŽELKU A JINÁ ZVÍŘATA, DÍL II., AKTIVNÍ REZISTENCE (Oftis, Ústí nad Orlicí 2017, 288 s.; ilustrace Helga Hrabincová), přistálo mi na haldě knih k recenzi další dílo Marcelly Marboe, které se může zdát jako přímý protiklad rozpustilého Utrpení…, ale i ono dokládá, že a jak je Marboe autorka stále nezkrotná; nesklonná jako její příjmení.
V recenzi prvního dílu Utrpení… jsem se pokusil naznačit, jak je to vyprávění žánrově pestré a stylisticky si hrající se čtenářem. Na zadní desce II. dílu autorka cituje hned sedm hlasů vděčných za její moudrý a inspirativní humor a pozitivní pohled na život sebekomplikovanější (mračnopozorci se neozvali?), ale sebejistá autorka zřejmě na dobré čtenářské přijetí nečekala, jinak by sotva označila už první knihu za první díl. V tomto druhém vypráví už bez rozmarného přecházení od jednoho žánru ke druhému o rušném soužití lidí, totiž sebe, stále udivovaného, vynalézavého a obětavého manžela docenta, jejich dětí a přemnoha „jiných zvířat v domě“, totiž v někdejším statku v Polabí Na hnízdě „v obyčejné obci se jménem Ř.“ (sama žije v Řečanech nad Labem), a ujišťuje čtenáře, že takových obcí se najdou v republice tisíce: „Ve všech kdysi postupně vyrostly lípy, kostely a kravíny“, což je větička, která skvěle napovídá půvab autorčiny dikce. Neodpustím si ocitovat ještě pár řádek:
„Náš kostel byl založen ve stejné době jako Moskva – a to je hezky dávno. Obcí také prochází významná asfaltová silnice vedoucí do Kladrub. Provoz na ní je zběsilý, i když musím přiznat, že zase ne až tak jako třeba na Elysejských polích. Kromě silnice je ve vsi také několik staveb kolosální důležitosti, Skrblíkova hospoda, pošta, která má otevřeno téměř denně, čím dál tím víc zásobená samoobsluha Jednoty a vietnamský obchod u Hočimina, kde můžete koupit úplně všecko – od preclíku až po marijánku. Uznejte, že jde o skrumáž veřejných budov srovnatelnou snad jedině s Broadwayí. Naše vesnice totiž spěje již od dob socialismu k šťastným zítřkům.“
Taková jemná ironie a hlavně sebeironie vypravěčce umožňuje, aby se – řečeno parafrází názvu kapitoly Každý den něco krásného končí, tlukoucího na paměť čtenáře české poezie – něco krásného u Marcellinky a docenta dělo. II. díl Utrpení docenta… je zas hustě a zčásti nově zalidněn a zazvířatěn („že nás Na hnízdě ale přibylo!“), a autorčina nedoberná chuť stále fabulovat si vyvolává k vyprávění řečného kominíčka i „Mirečka, mistra kouzel a iluzí“. Když kominíček Mirečka zkouší, na co všecko hraje a co za nástroje má doma, těší se: „citéru, tu doma nemáte“, ale Mireček ho převeze: „Ne, Tu mám tady. V kufru auta. Víte, Marcellinko, obrátí se na mne, myslel jsem, že po práci, až vyčistím piáno a klukovi opravím to jeho sladké dřevo, a vy, až dopíšete svoje povídání o štěstí, že bych vám pak kapku zahrál.“
Marboe zatím povídání o štěstí, o radosti z neuvěřitelného hemžení a množení života Na hnízdě nedopsala. Na konci knihy slibuje třetí díl.
A než s ním vyrukuje, šokuje čtenáře úplně jinou knihou.
Ta má název zase delší než Lovosice: MAMI, ZABILA JSEM… ANEB PŘÍLIŠ MNOHO LÁSKY /NAŠE ABSURDNÍ REALITA/ (Nakladatelství Beskydy, Vendryně 2018, 264 s., kresba na titulní straně a ilustrace Jiří Hrabinec; doslov napsal Karel Richter). Je to příběh anny, která autorčino snad celoživotní a v jejích knihách opakovaně manifestované porozumění pro jinakost realizuje proti vůli svých rodičů a okolí bezbřehou a naprosto nerozumnou láskou k Rahmánu Káhinovi, synu české matky a muslimského otce, s nímž má dvě děti, Chalího a Fatimu, a časem doslova peklo na zemi. Megalomanský muž, zhýčkaný přebohatým otcem a popletený přítelem, sympatickým židovským podnikatelem Chandrem, a hlavně tajemným údajně vědcem, hledaným hackerem Pošukem, hysterik, který rád předvádí svou velkorysost a ve vzteku týrá svou ženu, kterou po svém miluje, je partner na zabití. A čtenář přirozeně stále čeká, kdy se Anna, která celé roky nesnesitelně trpí, přizná své matce, jíž se už v titulu zpovídá, k nejhoršímu. Recenzent knihy s přísně tajeným koncem nesmí ovšem řešení ani naznačovat a hlavně nesmí vůbec napovědět, zda nyní spisovatelka proslulá svými obhajobami až obdivem pro jinakost neodvolává, co vždy hájila, anebo aspoň své zaujetí nerelativizuje podle úsloví, že všecko má své meze, ač lze jen žasnout, jak důkladně se seznámila s islámem a s muslimskou mentalitou. Příběh jsem četl už v rukopise. Pro knižní vydání k němu Marboe napsala dovětek Proč…, v němž vysvětluje, proč se rozhodla napsat „tenhle úděsně mrazivý, syrový horor ze současnosti“. Zdá se mi, že toho ani nebylo třeba, že myslivý čtenář to z příběhu pozná. A ocení i nenápadný výchovný podtón vyprávění. Tím nemyslím jen nenápadné nabádání typu „Uša si totiž kdeco dokáže vyhledat v knihách“, tj. spolehlivěji než pohodlným googlováním, jehož je plno v Utrpení docenta…, kde je „všecko nějak vytržené z reality“. V Mami… je už v podtitulu „naše absurdní realita“ a v druhé části názvu je už varování: Příliš mnoho lásky. Příliš mnoho lásky je, jak o tom ví i nejlepší česká poezie, někdy až krutě kontraproduktivní. Na závěr recenze trochu jedu do toho medu: Nejsem si jist, zda by románu neprospělo v zájmu větší spádnosti jeho proškrtání, zvláště meditativních pasáží.