VLADIMÍR KOLÁR

Univerzitní profesor Václav Tille se narodil roku 1867 stejně jako F. X. Šalda a také ve stejném roce – 1937 – tento svět opustil. Oba byli neobyčejnými postavami v oblasti reflexe české a světové literatury, klíčovými představiteli literární a divadelní kritiky a historie, oba patřili i mezi literární či divadelní tvůrce. Mezi oběma osobnostmi by se našlo nemálo obdobných myšlenek na poslání umění, shod při vnímání náročné kritické práce jako podstatného příspěvku k rozvoji umění a hledání jeho perspektiv. A oba spojovalo nejen všestranné myslitelské úsilí, ale též neobyčejné schopnosti stylistické a formulační, které přivedly velké množství mladých zájemců o umění na jejich obdivované univerzitní přednášky a semináře.

Prvotní Tilleho odborný zájem patřil lidové slovesnosti, analýzám lidových povídek a pohádek. Věnoval se též rozsáhlé sběratelské práci, často se inspiroval přínosem své předchůdkyně na tomto poli Boženy Němcové. Ne náhodou právě její osobnosti věnoval svou proslulou monografii vymykající se z běžného pojetí životopisné literatury jednak objevným faktografickým a myšlenkovým přínosem, hlavně však svým stylem oslovujícím široké vrstvy běžných čtenářů.

Po studiích slavistiky a romanistiky na pražské univerzitě Tille několik let pracoval v Univerzitní knihovně, zakrátko postupně absolvoval studijní pobyty v Belgii, Holandsku, Německu a Rusku. Mohl se tak stát roku 1912 po smrti Jaroslava Vrchlického jeho důstojným pokračovatelem v univerzitní hodnosti řádného profesora srovnávacích dějin literatury. V té době už měl za sebou rozsáhlou a k různým uměleckým oborům široce rozvětvenou publikační činnost.

Nepochybně stojí za zaznamenání důležitá skutečnost, že po vzniku republiky Tille ze svého semináře srovnávacích dějin literatury vyčlenil a osamostatnil seminář pro srovnávací studium dramatické literatury a její inscenace. A jeho tehdejší plány byly ještě daleko širší, promýšlel například projekt odborného institutu, který by se všestranně věnoval dramatickému umění. Přímo divadlu postupně věnoval několik samostatných publikací: Divadelní vzpomínky (1917), Moskva v listopadu (1929), Ruské divadlo (1932), Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu (1935).

Kniha DIVADELNÍ VZPOMÍNKY nyní vychází v novém vydání v nakladatelství NAMU péčí Ústavu teorie scénické tvorby damu. Děje se tak po sto letech, kdy po ukončení první světové války a rozpadu Rakouska-Uherska se rodila samostatná Československá republika. V úvodu publikace najdeme rozsáhlé herecké portréty Eduarda Vojana a Hany Kvapilové. Výjimečné herecké umění obou tvůrců Tille detailně analyzuje a komentuje na pozadí různých inscenací a často staví do kontrastu s jinými složkami představení, zvláště s režií a scénografickým pojetím, kde přichází se zásadními kritickými poznámkami. Inscenaci vnímá jako kolektivní dílo, jehož vyznění by mělo záviset nejen na výkonech herců. Představení Cyrana svědčí podle Tilleho o tom, že „Vojan zdědil starý rámec – a ve svůj neprospěch, rámec ten ani komparsem, ani souhrou, ani režií nepřiléhá a ani sám v sobě netvoří souladný, jednotný celek“. Úspěch představení vnímá především jako úspěch vynikajícího herce, „velké a vzácné síly Vojanova intelektu a umění“.

I v dalších studiích Tille vnímá nedostatky českého divadla, neobjevnost režie, prostřednost dalších složek inscenace, např. při rozboru představení Vrchlického Noci na Karlštejně, kdy podrobně analyzuje nedostatky scénografie. A východiska naznačuje v některých dalších analýzách různých představení na zahraničních jevištích ve Francii, Rusku, Itálii či Německu, kde vnímá nástup modernosti na progresivních scénách, kde má obdivná slova i pro umění režie. Obdivuje se dynamičnosti, neustálým proměnám scény, jejím výtvarným možnostem. Má vždy nemálo doporučení pro domácí tvůrce a oceňuje, když hostující divadlo dokáže v Praze přijít s novými či neobvyklými postupy.

Potvrzují to i Tilleho závěrečné studie věnované osobnosti talentovaného českého režiséra Františka Zavřela, působícího v mnichovském Uměleckém divadle. Jeho schopností si Tille vysoce cenil, „režie páně Zavřelova“ (ve Dvořákově hře Král Václav IV.) „žene děj ve výstižném rytmu, zdvíhá v základních i epizodních scénách vnitrný obsah, pointuje jej v přízvucích, v gestech, v mimice, v seskupení postav k jednotnému soustředěnému podání – jejím základním rysem je vášnivá snaha po živém, uceleném stylu a mocném celkovém výrazu, pevně ovládaném, v drobném detailu i v povšechném pojetí“.

Studie jsou psány nejen s velkou erudicí a citlivostí pro nuance složitého tématu, ale i s neobyčejnou kulturou vyjadřování. Čtenář si zároveň uvědomuje, jak podnětný může byt vliv divadelní kritiky na hledání a nalézaní nových východisek pro jevištní tvůrce. Zvláště v dobách, kdy se rodí něco nového, převratného.

Toto pouto mezi kritikem a divadlem bylo pak zvláště silné, když Václav Tille ve svých článcích a recenzích oceňoval divadelní avantgardu reprezentovanou zejména Emilem Františkem Burianem a Osvobozeným divadlem, ale též avantgardním divadlem sovětským. Ale o tom už vypovídají další autorovy publikace.