JAROSLAV KOJZAR

Michal se před kovovou těžkou branou zastavil. Jen několik kroků ho dělilo od východu z věznice. Jen několik kroků po mnoha měsících nesvobody svoboda. Ne, nemyslel si, že tady strávil tu dobu nezaslouženě. Nebylo tomu tak. Zabil člověka. Byla noc, měl „vypito“ a přesto si sedl za volant. Nevšiml si cyklisty jedoucího ve stejném směru. Srazil ho, to dnes ví. Tehdy se bavil s přítelkyní, která také nemálo vypila a ani si nevšimli, že na silnici byl a už není někdo jiný než oni. Policisté ho dostihli brzy. Před domem přítelkyně, když se spolu loučili. A pak už to šlo ráz na ráz. Vyšetřování, soud, vězení. Protože mělo jít o odsuzující případ, dostal téměř ten nejvyšší trest určený pro tento typ trestného činu. Dlouho dokonce nemohl chodit na vycházky, i když se choval dobře. Ona dívka po několika měsících mu přestala psát. Maminka, jeho jediný příbuzný, chřadla. Jen na její pohřeb ho pustili. Domek zamkl a poprosil sousedy, aby na něj dohlédli. Nic víc udělat nemohl.

Po několika měsících vychovatel, tedy příslušník vězeňské stráže, jemu a několika dalším vězňům, kteří byli sami na světě, přinesl dopisy od žen z jednoho spolku z opačného konce republiky.

„Mají o vás zájem. Chtějí vám usnadnit pobyt u nás… A napomoci, abyste skončili s pitím, až se vrátíte do života.“ Řekl to s úsměvem a snad i s jakousi ironií. Vždyť přece tady se pít nesmělo a ani nemohlo. A Michal byl pevně rozhodnut, že už nikdy nevezme do ruky skleničku. Ne každý ze skupiny vybraných vězňů si však některý z dopisů vzal. Michal také váhal. Ptal se sám sebe, jaký to vlastně má smysl dopisovat si s nějakou postarší ženskou? Viděl ve své představě dokonce vrásčitou tvář nějaké feministické matrony.

Až druhý den, kdy o tom v noci přemýšlel, a spíše proto, že Jakub sdílející s ním téměř stejný osud si jednu z adres vybral, se rozhodl se také „do hry“ zapojit. Vychovateli už zbyly jen dva poslední dopisy.

„Vytáhněte si jeden,“ nabídl mu je, jako by šlo o karban. Michal přijal jeho hru. Sáhl na jeden, omakal ho. Stále však dopis vychovatel držel. Pak se dotkl toho druhého.

„Víte co? Vyberte mi ho vy.“ Vychovatel pokrčil rameny a tváře se, že vybírá, oba dopisy jakoby zamíchal, pak dal za záda a jeden z nich Michalovi podal. „Uvidíte, že jsem vám vytáhl eso.“ A pak odešel s tím druhým pryč. Zda ho udal či nikoli v té chvíli Michal nevěděl. O mnoho měsíců později však zjistil, že ano a že onen spoluvězeň, už propuštěný, měl štěstí a dnes žije kdesi na severní Moravě, má práci a hodnou ženu.

Michal chvíli váhal, než dopis otevřel. Ihned ho však začal číst…

„Vážený pane,

nedivte se prosím, že jsem se rozhodla napsat. Žiji sama a vím, co je to samota. Nevím o Vás nic, jen to, že jste jednou, alespoň v to věřím, pochybil. Alkohol, byl-li Vaším osudem právě on, mně způsobil jisté osobní problémy. Jejich důsledky nesu stále. Ale nechci vás unavovat. Jsem z vesnice na Ostravsku, odkud je to kousek do Polska. Na dohled protéká řeka Odra a od dveří do zahrady vidím nejen haldy, ale i v noci zářící hutě. Je to jakási ‚rudá záře‘, ale ne ‚nad Kladnem‘. S několika ženami z naší LKŽ jsme se rozhodli vás podpořit, vězně z… v jejich úsilí zbavit se závislosti na alkoholu a trochu vás trochu také vytrhnout z těžkého údělu.

Ale abych se představila: Jmenuji se Natálie Vonderková, jsem knihovnice, půjčuji tedy knížky. Jsem sama, nemám nikoho. Ráda čtu – jsem tedy přímo příklad představitelky svého zaměstnání. Nyní mám rozečtenu jednu z knížek Marie Kubátové. Ale asi bych vás s jejím obsahem unavovala. Je to spíš čtení pro nás ženy.

Co čtete Vy? Oč se zajímáte? Máte nějakého koníčka? A co Vaše rodina? Jste pro mne neznámým člověkem, jemuž jsem si trochu otevřela srdce a při tom ho to, co píši, ani nemusí zajímat. Byla bych ráda, kdybyste mi odpověděl a já se také o Vás něco dozvěděla.

Jinak, tady u nás na Ostravsku…“ Dál zatím nedočetl. Dopis pečlivě složil a dal znovu do obálky. Uvědomil si jen, že nemá chlapa. Proč? To není samo sebou. Je to asi stařena nad hrobem, která se rozhodla někomu kázat a přivést ho na správnou cestu. Ale on přece správnou cestu nepotřebuje. On ví, čeho se dopustil a chápe, že musel být potrestán.

Několik dnů dopis nechal ležet. Stále o něm přemýšlel. Už ho i dočetl. Dozvěděl se o problémech Ostravska, které mu byly vzdálené. Byl z Jizerských hor. Z chaloupky v horách. Od mala lyžoval, toulával se po pláních nad Kristiánovem, chodíval na borůvky k Protržené přehradě a na horském kole zdolával horské chodníčky. Je to jiný svět, než ten její. Úplně jiný. Tu rovinu a město plné popílku, jak ho znával z filmů, neměl rád. Miloval hvězdy vysoko nad hlavami, déšť, který splachoval rány a někdy přinášel i stesk, sklárny a smrky, které nahoře v holé dřevo proměnily sirné zplodiny z nedalekých parních elektráren, ale dole u bystřin byly zelené a plné jehličí. A tam? Co je vlastně tam? A ona? Kolik je jí let? Je stará nebo ještě starší panna? Ne. Psát ji nebude. K čemu by to bylo?

Nakonec přece jenom napsal. Brzy dostal odpověď. Popisovala mu krásy zdejšího kraje a zase se rozepsala o jedné ze svých rozečtených knih. Tentokrát to byl Karel Čapek a jeho Válka s mloky. Znal tuto knížku ještě ze školy, i když sám velký čtenář nebyl. Dokázala ale tak pěkně psát o některých momentech z ní a dokonce ji aktualizovat na současné poměry, že ho dokonce vtáhla do děje, a když dopis přečetl, šel si do knihovny Čapkův román přečíst.

Během několika dnů ho mohl odložit. Musel konstatovat, že ve všem měla pravdu a že by mnohá místa, kdyby knihu četl bez jejího „návodu“, asi ne zcela pochopil. Byl zaměstnáním hajný. Fotografoval. Byly to jeho lovy beze zbraní. Střílel jen, když to bylo potřeba a když se některý z druhů zvěře přemnožil. Jinak raději pozoroval a byl dobrým pozorovatelem. Brzy mu proto poslala dokonce knížku o fotografických cestách lovců přírody.

Čas plynul. Dopisy odcházely i docházely. Už věděl, že má Kristova léta, co se jí líbí, nač se těší a co jí odpuzuje. Dokonce její fotografii, tedy portrét hodný královny krásy – tedy alespoň podle Michala, dostal. I její malý domek mu vyfotografovala. Pejska, jenž se moudře díval do aparátu, a říkala mu Dan. Byl to jezevčík trochu zkřížený s pudlem. Tak to alespoň Michal odhadl.

A zase čas neúprosně k potěše Michala ukrajoval dny. Už dostával vycházky. Chtěl dokonce za ní jet, ale buď ony vycházky byly příliš krátké, než aby se dokázal uskutečnit takovou cestu anebo mu vždy napsala, že je jí líto, ale že právě ten den, nebo ty dny, je mimo Ostravsko na jakési služební cestě, kterou nelze odvolat. Až se jí jednou ptal, zda nemá nějakého muže. Odpověděla rozezleně, že nikoli. To už mezi nimi byl jistý vztah. Michal dokonce postřehl, že se na její dopisy těší.

Jednou mu napsala, že si koupila mobil a sdělila mu číslo. Mohl jí tedy i telefonovat a uslyšet její milý hlas. Jenže telefonovat a být třeba i odposloucháván – jinak to nešlo – se mu, ani jí, příliš nelíbilo. A tak hlavní spojnice jejich vztahu byl list papíru a obálka se známkou.

Dlouho se neodvážil jí napsat, že ji má rád, vyvinulo se to samo sebou. Až se sám zalekl těchto slov. Nikdy je totiž nikomu neřekl a zobrazit je na papír? Ne, to nebylo možné. A přesto je nakonec napsal.

Odpověděla mu: „Vždyť mě vlastně neznáš? Až Tě pustí, najdeš si jinou ženu tam u vás v horách.“ Rozčílilo ho to. Odpověděl stroze. Dopis, jejž mu poslala ona, byl plný omluv a vysvětlování. I v něm zazněl tón, jenž si okamžitě vyložil, jako kladnou odpověď na nevyslovenou otázku – ano, má ho ráda. Má.

Jedno ji však nenapsal. Bál se, že by to snad zakřikl. Díky dobrému chování měl být propuštěn dřív. Přesto jako by i ona o tom věděla, napsala mu v jednom dopise, že jednou ho pustí, ale že si musí někoho najít a na ni zapomenout. Že to tak bude lepší. Proč má zapomenout, nevěděl. Onen dopis došel několik dnů před tím, než ho propustili. Nestačil na něj ani odpovědět. Přesto, že najednou pocítil, že je tu něco, co nikdo z nich nikdy nevyslovil. Podivné tajemno. Byl si vědom, že ona mu několikrát doporučila, aby si našel nějakou „k sobě“, takovou, která má ráda les, zvířata a může žít v hrách na hájence. Po hájence Michal toužil. Domek po babičce by prodal a někde v horách, kde by měl blízko do lesa, by choval ovce a třeba i v ohradě měl nějakého srnečka, jehož by vypiplal odmala. Tam by přece mohla být ona s ním. Napsal ji to několikrát, ale reagovala suše: „Sen, krásný ale…“, nikdy to své ale nedořekla. A on si myslil, že má strach z toho, že nebude téct teplá voda, že budou tam po večerech sedávat při svíčkách. Jenže Michal i to měl promyšlené.

Byl den, kdy se po letech mohl nalokat svobodného vzduchu. Vězeňskou budovu měl za zády a s ní i složitosti, které tam prožíval. V hlavě měl program několika příštích dnů. Napřed domů, do domku v horách. Projít se kousek po horách, splnit povinnosti spojené s podmínečným propuštěním a pak si sednout na vlak a zamířit do Ostravy. Překvapí ji. Nezavolá, nepošle telegram.

Za několik hodin byl doma. Odemkl dveře domku, zastavil u sousedů a šel se převléknout. Nakoukl do kuchyně a zhrozil se, co je tam prachu. Stejné to bylo v babiččině pokojíčku i v jeho pokoji. Puška visela na stěně a ty druhé, které měl nejraději, byly zamčeny ve skříni. Převlékl se do mysliveckého, věda, že od prvního může nastoupit v lesním závodě, kde ještě pracovali ti, co ho znali a věděli, že byl sice odsouzen po právu, ale nikoli jako zločinec. Hodinu dvě chodil po lese a pak dolů do hospody, kde ho již čekali kamarádi. Sedl si s nimi, ale pít odmítl. O to víc mluvil, vyprávěl o své podivné lásce a to s takovým zaujetím, že chlapi začali vést téměř nemravné řeči. Nereagoval na ně. Kdysi by si asi přisadil. Tentokrát jeho Natálka byla něco, jako Madona a tak jejich řeči odrážel, i když tím víc je povzbuzoval k dalším atakům.

Druhý den se zastavil na lesním závodě, ohlásit se. Pak zaběhl splnit úřední povinnosti a šel si ještě na josefodolské nádraží koupit jízdenku na vlak do Ostravy. „Zpáteční ne. Nevím, kdy se budu vracet,“ řekl nádražačce. Znal ji. Měla v očích otázku, ale nevyslovila ji. Nemusel odpovědět, přesto odpověděl: „Možná, že si jedu pro nevěstu…“ Usmála se. „Šťastné pořízení,“ dodala ještě.

Večer uklízel, smýčil, aby ráno, nedočkavý šel na vlak.

Do Ostravy dorazil večer. Také místo, kde na okraji města Natálka bydlela, nenašel hned. A tak se rozhodl – byla sobota a zítra, v neděli, knihovna je zavřená – přečkat noc v jednom hotelu, na který narazil cestou.

Brzy po ránu se vydal znovu na cestu. Před polednem byl na místě. Dům našel rychle. Už už chtěl zazvonit a vejít a říci: „Já jsem tu“, když něco mu řeklo: „Zadrž! Počkej ještě. Napřed se poohlédni, pozeptej. Třeba v hospodě. Je stejně čas na něco k snědku.“ A tak se otočil a zamířil k jedné restauraci, jejíž poutač byl vidět z daleka.

U jednoho ze stolů už od vchodu uviděl staršího muže popíjejícího pivo. Nebylo první. I když si chtěl sednout do kouta, rozhodl se přisednout. Brzy se seznámili. Napomohl k tomu lesácký znak na Michalově klopě.

„Myslivec?“ zeptal se muž. Slovo dalo slovo a už hovořili o lese, muž totiž pracoval kdysi jako dřevorubec a nyní v důchodu tady žil a zahrádkařil. „Zahrada ale není les, i když jsem si na jejím konci vysázel několik stromů. Už jsou vyšší než já. Smrk, několik borovic, jedlí. Závidím vám. Občas si zajedu do Beskyd. Jen abych se prošel kouskem lesa. Je to jak balzám. Bez lesa bych být nemohl. A co vy?“

Michal se přiznal ke své touze. Domku mezi stromy, srnečku a ovcím. K touze po vůni Jizerských hor.

Když se dostali k tomu, co dělá právě tady u nich, Michal zalhal. Řekl muži, že ho prosila sestra, až služebně pojede do Ostravy, aby se zastavil u její dávné kamarádky, kterou neviděla řadu let a pozval ji do hor k nim.

„Hm,“ zareagoval dřevorubec. „Nevím, nevím. Víte Natálka je hodná ženská, ale má problém. Tam u vás by to bylo pro ni těžké.“ A začal vyprávět.

Je to prý už mnoho let, co se to stalo. To se vracela z práce domů. Tehdy se o ni zajímal jeden muž, ale ona ho odmítala. Měla jiné představy o svém partnerovi. On si však nic nenechal vysvětlit a stále ji pronásledoval. Bydlel nedaleko. Dolézal, obtěžoval. Natálka odolávala. „My tady si mysleli, že nakonec se mu přece jen podvolí. Ale v tom jsme se mýlili. Nepovolila a on všechno vyřešil špatně. Jednou se opil a rozhodl se udělat další ze svých útoků. Čekal na ni kousek od Odry a vrhl se na ni. Bránila se, odrazila ho a rozhodla se utéct. Běžel za ní, dostihl a jak se tak strkali, uklouzla a zřítila se dolů k řece. Nebylo to vysoko, jen kousek. Jenže při to ztratila vědomí. On ztratil hlavu, lekl se, a místo aby jí pomohl, utekl domů a pověsil se. A Natálka? Našli ji ráno. Žila.“ Měla však smůlu. Jak padala, narazila a poškodila si páteř. Dlouho se léčila. Nyní se pohybuje jen na vozíčku. Do práce na tom svém křesle s koly jezdí. Je knihovnice, má psa, nikoho jiného a malou zahrádku, kterou jí okopává sousedka. „To by ona těžko mohla,“ dodal muž. „Takže teď víte, proč by jí u vás bylo těžko. Tady je rovina. Zajede si i nakoupit. Do práce to nemá daleko. Jen do nějakého ženského spolku chodívá. Tam ženské štrikují, pletou a já nevím, co všechno tam projednávají. Já se v ženských moc nevyznám…“

Pro Michala jeho vyprávění bylo šokující. Najednou stál před otázkou: Co udělá dál? Jeho sen o domku v lesích se zřítil jako domeček z karet. Sen, jenž ho držel při životě tam, kde musel strávit povinně několik let. Jenže zřítil se? Mohl se přece uskutečnit, i když bez Natálky. Jsou, jak mu jednou psala, jiné ženy. Mohl se obrátit a vrátit domů a snažit se zapomenout. Vždyť mu to nabízela. I ona byla však sen. Dlouho se k němu dopracovával, ale pak ho chytil „za pačesy“ a nechtěl pustit. Už pochopil, proč všechny její fotografie byly jen portréty anebo na nich seděla ve stínu své zahrádky. Nikdy nestála. Nikdy mu o oné tragické příhodě nenapsala ani slovo. To přece mohla. Neměla ho nechat se tak zamilovat. Nikdy mu neměla poslat ten první dopis. Nikdy!

Když se rozloučil s dřevorubce, jenž pil další ze svých piv, a vyšel z restaurace, dal se místo k jejímu domku, opačným směrem. Stále měl v ostravském hotýlku svůj pokoj. Mířil tedy tam. Celý večer chodil pak Ostravou, u jednoho stánku si koupil hamburgra a zapil ho colou, ale do hospody nešel. Alkohol! Proč jen všichni musí pít, když mají problém nebo se chtějí vytáhnout. Co má dělat? I když stále před očima měl domek vysoko v horách, chvílemi však jako by se ztrácel v mlze. Ten domek je přece jeho celoživotní sen. Ten nemůže opustit. Natálka ani nebude vědět, že byl tady, že ho propustili. Nečeká ho. Může tedy v klidu odejet a pak jí pomalu sdělovat, že si někoho našel, i když by to pravda nebyla. Pochopila by to, sama mu to přece navrhovala.

Do hotelu se vrátil pozdě. Unavený z procházky. Ostatně kdyby se ho někdo zeptal, kudy vlastně chodil, nevěděl by.

Ráno se probudil, bylo pondělí, nasnídal se a vydal směrem k nádraží. Šel pěšky a stále mu hlavou prolétávaly myšlenky na domek a její závaží: křeslo – vozík.

Po chvíli však zjistil, že vůbec nejde ve směru nádraží, ale míří tam, kde byl již včera. Když dorazil na místo, bylo již odpoledne. Aniž přemýšlel, první paní, kterou potkal, se zeptal na knihovnu. Nebyla daleko. Zastavil před dveřmi, odkud právě vyšla jedna studentka a nesla si jakousi potřebnou četbu. Vešel dovnitř, rozhlédl se a po chvíli Natálku uviděl. Seděla na pohyblivém křesle, na jakém se pohybují lidé, jimž není umožněno chodit. Před ní byl pultík s knihami a starší žena, jež si přišla nějakou knihu vypůjčit. Ona jeho neviděla. Chvíli zůstal stát a jen se díval. Byla, alespoň to tak vnímal, krásná. Pak ho uviděla. Zarazila se. Kniha, jíž měla zapsat, se najednou stala berličkou. Chvilku to trvalo, než pochopila. Hrdlo měla stažené, ruce se klepaly. Postřehl to. Proto se rozhodl jít k ní.

„Přišel jsem pro tebe… Kdy půjdeme domů?“

Přiškrceným hlasem řekla jen: „Ještě čtvrt hodiny.“

„Počkám,“ odpověděl a šel si sednout k jednomu stolku a jen se díval a díval. Viděl Natálku, jak nervózně zapisovala vypůjčované knihy. Zdála se mu ještě krásnější, než když její fotografii viděl poprvé. A sen o domku v horách? Jakoby ho zahalila mlha, i když chvílemi prosvítal. Jen už se ztrácel a on ho nemohl zachytit.