LUBOMÍR BROŽEK

Já píši vám

To není podzim, jen… tesknota padá

a vzpomínky, ty zvadlé evergreeny, jež chtěly neuvadat,

upuštěné do větru, jako malá lež, z níž vyrašila zrada…

To nejsou slova, jimž nelze neuvěřit,

slova, jež nelze neříci…,

to jenom… na holých větvích, čechrajíce peří,

prdí básníci,

až růže studem nachoví.

To není Luna, vysoké Cé nad tichem,

jen… velký kulový,

jež kdysi bylo krásným snem.

To není Naděje a Víra, jež jsem pozval k svému stolu,

jen… Frustrace s Alienací, jak leklé ryby vnadné,

se soumrakem vešly: Bude nám krásně spolu,

až s námi budeš na dně…

A přece…, vy jste ta, již píši,

ač je už dávno po setmění,

snad Víra s Nadějí to slyší -

já píši vám…: Lásce, která není.

Jak jsme s mojí kočičkou kuchtili dort

(báseň na čapkovský motiv)

Tak tohle žeru: Na talíři neděle, pár kůstek,

co ještě včera v blátě čechralo si peří.

A trpko v ústech.

Z vypečených filozofů plné zuby pikantního bůhvíčeho

a v žaludku vředy

…

Už ani zub moudrosti ne a ne vzpomenout, kdy do živého

zakousl se naposledy.

Dívám se na svoji kočičku. Kočička po očku

na mě hledí…,

pak protáhne se líně:

Nazvi jak chceš ten život psí, ten život pro kočku -

co upečeme, to si taky sníme!

A i kdyby to hořká Láska byla,

jež se vkrádá do srdcí jak podzim do zahrad,

aby pestrým listím přikryla nás po tom velkém milování,

až na holý život opadaní,

budem jednou sami umírat?

Ach ano, láska!

volá kočička, jako by cítila už bít

umíráček v hrudi ptáčka,

co ještě poletuje v oblacích.

Však nejprve třeba formu vymazat

všemi mazanými kdyby,

než bude ptáček lapen…,

než osud přetne drápem

trylek. A potom…oškubat

a přidat hlavu rybí,

zhasnout světlo, rozsvítit Chandru,

svléknout šaty, kleknout si, líbat vlhký klín,

rozbít tucet vajec, vrazit tam pepř, tymián, kmín,

šafrán, čili, penis…, špetku oleandru,

milovat zpěv velryb, z včerejších novin malířskou čapku složit

a zmalovat se pod obraz Doriana Graye,

nechat to kynout a potom varem přejet

a hlavně…, hlavně se dožít -

vnuků své ženy, nebo aspoň rána

a neptat se, kam na své pouti

oblaka letí.

Spadnout z višně a uplést si věnec z routy

a dvě tři nemanželské děti

s lvicí Elsou, co při tom tak skvěle řve,

jít s módou v nových botách do rakve,

do žloutků cukr přimísit,

modlit se, plakat, vřískat… a třít a třít a třít…

Vyblít se do piána při písni:

When I give my love, You will be completed

A potom čekat…

na příliv, tornádo, kobercový nálet, potopu světa,

na sopku, které už tisíc let v břiše kručí,

hromová ústa, jež zahřímají na celá nebesa: Dokonáno jest!

I kdyby to byl život pes,

co za noci hvězdy hlídá

…

někdo - dívám se na svou kočičku - to sežrat musí…:

Už se zase hrabe v záhonech,

už zase růžím přistřihuje křídla.

Lid popelnicových polí

Někteří jako by nám z oka vypadli - a přímo na ulici.

Takový zčista pád může i duši zmrzačit

nadosmrti, než za ní kdesi v popelnicích

anděl Homeless víka zatlačí.

A že duše umí bolet v té staré vestě těla,

z níž pomalu se stává odpadek

na cestě ke spalovně. Takový už je úděl rozedraných vest,

na kterých léta lásku vybělela.

I sem tam nějaký ten flek po dávné zradě

své kontury ztrácí

v cárech, jež drží pohromadě

už jenom silou vůle, dokud je duše nepřebolí,

aby obnošenou vestu (Bůh miluje recyklaci!)

vyměnila za jinou.

Stmívá se, lid popelnicových polí,

odnikud nikam, ve větru ženoucím listí

podzimní krajinou,

jak hejno ptačí, co ztratilo svůj jih,

táhne za kořistí.

Jeden nikdy neví, co na něho čeká,

v bzdících útrobách, přecpaných

po velké žranici světa.

Až prohrabe se životem na dno kontejneru,

je dobré svou vlastní igelitku mít.

Já na to seru,

já mám své okno do ulice,

pod ním tři popelnice

na plevelná slova. Co bych si přál víc,

za všeobecné nadúrody slov, bukvic a žaludů…

Ani prase v žitě nežije si líp!

Tak tedy civím: Voyer osudů,

jež ztratily svůj jih,

jako opěšalí ptáci,

klovající zbytky žití ve včerejších odpadcích,

do nichž přes plot půlnoci pouliční lampa světlo zvrací.

A přece, taková noc: Tmě vlhne kunda pod robertkem měsíce

a nebe je plné hvězdného spermatu…

Taková noc: Tehdy se člověk cítí snad nejvíce

na dosah zázraku…,

který se nekoná.

Taková noc: Noc opona

za fraškou, jež zbyla z dramatu.

Taková noc:

Noc nespavost.

V zásvětlí pouliční lampy

v blikavém tanci,

světlo a tma, výdech a vdech,

světlušky - baletky noci.

Ony se neptají, odkud, proč a kam,

na jakou skládku… V blikání baterek

strašně lidské oči!

Taková noc: Noc ulice, do níž okno otvírám.

Ony se neptají: Kolik poraněná duše váží?

Jenom se dívají… Tak trochu mimo a přes.

Jenom se dívají, než za nimi víka zatlačí anděl Homeless

…

nebo popeláři.