MILAN BLAHYNKA
1. To všechno jsem já
Jde přirozeně o přípitek na památku básníka Pouštního ptáka, básníka Josefa Šimona.
Básník v Povětroni Karla Čapka, který věděl o básnících víc než tři akademie věd na Západě, na Východě i ve třetím světě, praví na konci XXII. kapitoly: „To jsem já. Já jsem to moře i ten muž, i ten polibek vydechnutý z temného stínu úst, patří mně; ten muž seděl pod majákem na Hoe, neboť já jsem seděl pod majákem na Hoe, a žil-li na Barbadosu či Barbudě, tož díky bohu, chvála bohu, konečně jsem se tam dostal. To všecko jsem já; nic si nevymýšlím, jen vyslovuju, co jsem a co je ve mně. A kdybych psal o Hekubě nebo o nevěstce babylonské, byl bych to já; já bych byl stařena, jež kvílí a drásá svrasklé pytlíky svých prsů, byl bych ženština posedlá smilstvem v chlupatých rukou Asyřana, muže s namaštěnými vousy. Ano, muž, i žena, i dítě. Abyste věděl, to jsem já, já jsem ten člověk, který nedoletěl…“
Stejným právem, uměním básníka, říká básník Josef Šimon názvy svých knih, kým byl a je: to on je nejen Pouštní pták, Vyvolávač, Ikaros na detektoru lži, ale i Snídaně v automatu, Houpy houpy opička, to on jsou Asfaltoví holubi, to on je Český den, to on uměl Být i Bít poezií, to on byl (jak se psalo) „ambivalentní“ Město, jehož byl nejen jedním z jeho tří básníků, ale také spolu s Jaromírem Pelcem a Pavlem Jasanským iniciátorem, pořadatelem a po konfiskaci prvního vydání zachráncem, prosadil jeho druhé vydání, které dalo vlku cenzury nažrat a přitom koza poezie (byť ne celá ovečka fotografie) zůstala naživu. To Šimon snídal v automatu mléko srážející se v beton i pak v Pouštním ptáku zkusil Snídani v restauraci za sklem (jako Jiří Wolker v Tváři za sklem), o jehož průhlednou plochu si „prudce padající mrtvý pták“ roztříštil zobáček, „a přesto ještě celá staletí k nám / vzlykavě vzpíná svůj neexistující zpěv“. Snídaně v restauraci, kde si dali básník a jeho milovaná bytost dosyta do nosu a „ještě chlebíček se šunkou / a kuřecí prsíčka a višňovou bublaninu“, konči tragicky: „jako nadopovaní jazzoví hráči / kteří do plic vdýchli líh / jsme se dusili modrým plamenem / a stávali jsme se čtyřokou bytostí / vesmír / se neprodyšně uzavřel.“ Ano, to všechno byl a je básník Josef Šimon. Ale čím nejvíc?
2. Přípitek
Básníkův otec ing. Josef Šimon, po mnoho let úspěšný resuscitátor vadnoucích národních podniků (jak mi o něm v jednom svém dopise napsal básník ing. Josef Šimon), stal se 1. ledna 1971 ministrem hutnictví a strojírenství, aby to odvětví národního hospodářství postavil na nohy. Asi se mu dařilo, a tak 2. prosince 1974 povýšil na místopředsedu vlády a byl jím do 17. června 1981. Do nové vlády už nebyl jmenován, ani potvrzen do vysokých funkcí, které zastával, ani znovu volen do sněmovny – a stal se na čtyři roky před odsunem do penze velvyslancem v Rumunsku. To se obecně chápalo jako spravedlivý trest za úspěchy, jaké se neodpouštějí. Vztahy s Rumunskem, jež tehdy praktikovalo mezinárodní politiku vymykající se kontrole Moskvy, byly nepřiznávaně napjaté. Vládnoucí praxe si libovala v trestání i na dětech a přes ně, a tak necelý rok po degradaci Šimona politika uhodilo 21. května 1982 Rudé právo na jeho syna, na básníka Šimona. Vyčetlo ze sbírky Pouštní pták „pozoruhodný“ (rozumějme: nepřijatelný) „postoj k dějinám i současnosti“ zejména z veršů „…už jste… viděli pražské rybáře / ty mlčenlivé vodní inkvizitory…/… jak / nahazují své návnady do kalných vod dneška … / navléknou na udičku červa / který se kroutí jako pravda…“ Rudé právo „velkomyslně“ připustilo, že „údajní milovníci krásy“ pousínali na nějakém oficiálním literárně hudebním pořadu, jaký Šimonovu provokativní báseň inspiroval, „ale je tomu tak vždy či dokonce především, jak lze usuzovat z textu sbírky?“ Podle „literární recenze“ Rudého práva se v nové knize Šimonově druží „s myšlenkovými zmatky… složité vyjadřování až do nesrozumitelnosti“ a „s intelektuálskou komplikovaností jde ruku v ruce i vulgarizace jazyka“. Zkrátka „Josef Šimon vybočuje z cesty, kterou se vydal“ a „jde o to, aby se včas vzpamatoval“.
(Vůbec se „nevzpamatoval“. Jen v závorce si připomeňme, co jsem už zaznamenal v knížce Byla jednou jedna… Poslední Šimonova sbírka Bít poezií, jako všecky předešlé napsaná už roku 1988 na obranu lidskosti v stále drsnějším světě, vydána 1990, nedošla v lednu 1991 porozumění. Dle Mladé fronty Dnes je „určitým ustrnutím“, verše o lidskosti nejsou „básnický objev“, ale „zprozaizované konstatování, k tomu ještě tezovité“; dále se čtenář dověděl o „únavě obraznosti“, ale recenzent si zahrál na velkorysého, nechtěl „tvrdit, že jde o dílo prosté jakýchkoli hodnot“. Jak dojemná shoda s recenzí Pouštního ptáka v Rudém právu 1982, podle níž jsou v Pouštním ptáku i „místa, která napovídají, že jde o téhož Šimona…“ /s nímž nebyly problémy/. Opatrnost byla na místě: básník Josef Šimon se nakrátko stal po listopadu 1989 náměstkem ministra kultury a chudák recenzent nevěděl, neodvolá-li a nepopře jako mnozí svou předlistopadovou tvorbu.)
Šest měsíců po zdrcující kritice Pouštního ptáka v Rudém právu jsem si dovolil v Ostravském kulturním měsíčníku vystoupit na obranu proti odsudku sbírky v Rudém právu. (Kdo hlásá, že tehdy nebylo možno polemizovat s verdikty ve směrodatném oficiálním deníku, lže. Stačilo deník a dobře známého inkvizitora jen nejmenovat, polemika pod rukama dohlížitelů prošla a čtenáři porozuměli.) Pod názvem stati nazvané Poezie na život a na smrt jsem psal: „Část kritiky usoudila, že Šimon je nespokojený s naším světem. Ve skutečnosti je nespokojený s tím, co tento svět hyzdí a umrtvuje, a nespokojený s poezií, která je jen způsobná. Svět je Šimonovi pořád ještě plný nesrovnalostí, plný nebezpečí a hran, natolik dramatický, že svátečně koncertní konkretizace recitační básníkovi připadá jako nemístná, umrtvující živý nerv tvorby. Poezie je Šimonovi divoká kytka a divoké zvíře, nic okrasného a nic ochočeného. A svou poezii vyhlašuje jako boj: je mu poezií na život a na smrt.“ A kritikovi z RP jsem připomněl, že smyslem sbírky je už podle první básně Pouštní pták naděje.
V létě následujícího roku jsem pobýval na dovolené v Picundě u Černého moře, šťastnou náhodou jménem Český literární fond zrovna v době, kdy tam nalézal úlevu od svých celoživotních strastí (po téměř smrtelném úrazu během brigády v šestnácti letech nebyl, jak mi prozradil, „jediný den bez bolesti“) Josef Šimon. Oba jsme tam byli se svými ženami. S Šimonem jsem si psal od doby, kdy jsem připravoval o něm heslo do slovníku spisovatelů, lektoroval rukopisy, které redigoval, a o jeho sbírkách nejednou referoval. Na pláži, na terase, na procházkách po pobřeží a u stolů jsme si povídali o přátelích i nepřátelích, o svých literárních láskách i neláskách, o lidech, do nichž básnicky jasnozřivý básník viděl hlouběji než já. Ve spisovatelském domě nás objevili abchazští spisovatelé, pocítili k nám – představitelé nepočetného národa, požívajícího v Gruzii jen formální autonomie – jako k literátům rovněž nesvéprávného národa důvěru, ukazovali nám pamětihodná místa své vlasti a na závěr uspořádali banket, na němž se pronášely přípitky. Na krásu českých a abchazských žen; na naše národy; na lepší budoucnost a tak dál a dál. Když přišla řada na Josefa Šimona, připil na mne, na mou údajnou odvahu (neměl jsem za to, že nějak riskuju), s jakou jsem vystoupil na jeho obranu proti oficiálnímu odsudku. Vůbec jsme o mé recenzi na jeho Pouštního ptáka za celý pobyt u moře nemluvili, připadalo mi přímo dotěrné se optat, zda ji vůbec četl. Ačkoli jsem se snažil alkoholem nekonečných přípitků opít oleandr za svými zády víc než sebe, nepamatuju si už, jak jsem se dostal z šoku, do něhož mě vrhla nečekaná pocta, snad vůbec nejvyšší – neboť nejosobnější –, jíž se mi kdy dostalo. Asi jsem se zmotal na pár slov o poezii, jakou nelze než obdivovat a obhajovat. Od té doby nebyla příležitost, abych připil na Josefa Šimona. Až teď, až mohu připít jen na básníkovu památku.
3. Být poezií znamená být pro druhé
O svém otci mluvil básník Josef Šimon vždy s velkou úctou. Až z nekrologu o básníkovi, který napsal Petr Žantovský, Šimonův přítel z nepochybně nejdůvěrnějších, dovídám se, že „otec se synem k sobě našli cestu až těsně před smrtí toho staršího v roce 2003“. Být pro druhé bývá těžké. Pětkrát se ve sbírce Vyvolavač opakující Být poezií… pro druhé není vůbec náhodou leitmotivem cyklu Mezi pranýřem a piedestalem. Zakopaný pes je v tom, že ti druzí ne vždy chápou a ocení bytí pro druhé, bytí právě pro ně, často i adresně pro ně. „Být poezií znamená být / pro druhé… / vydechnout lásku, jež tě přečká.“ Vlastně celé dílo básníka Josefa Šimona je pro nás, „pro druhé“. „Jakýsi vyvolavač“ v závěru „absolutnu básně“ S dceruškou na kolotoči však chroptí: „Pane / neberte život tak / osobně.“ Josef Šimon se tak – marně – napomínal. Bral život osobněji než kdokoli. Jistě jednou někdo spáchá habilitační spis o básních, které Šimon psal pro své děti; o tom, jak něžný rocker Šimon po obecné básni Malé děti (v Asfaltových holubech), o dětech spících „s tvářičkami dychtivými“, ač „jejich klíckou v kleci / valí se mračna“, už v Českém dnu přišel s básní Aničce…, která pak přešla i do Města, v Pouštním ptáku pak s verši Jozífkovi…. A tím to nekončilo, hned v další sbírce Ať člověk… (Melancholická kytara) starostlivé i díkuplné sloky Naše děti nás trápí, / „tím jak jsou lehce zranitelné / naše děti z nás dělají chlapy / jimž stačí metr země // naše děti jsou poslové nebe / ve kterém slova zrají / ve které čas je chlebem / když polibky okorají“. A v téže sbírce nová báseň se starým názvem Aničce: „i kdybys umřela / budu tvůj tatínek / i kdybych umřel já / budu tvůj tatínek / kdybychom umřeli oba / i kdyby vyhasla slova / budu tvůj tatínek / i kdyby celý svět vykvetl v záhony nicoty / budu tu navěky já a ty / a budu tvůj tatínek / a pouze / nepravdou / stanu se / nikým…“
Po smrti svého velkého příznivce básníka překladatele O. F. Bablera (1901-1984) „zdědil“ jsem jeho edici drobných výborů básní, které vydával Závodní klub ROH ČKD Blansko a rozdával je místo (nebo vedle) bonboniér ženám k Mezinárodnímu dni žen. Nějaký věru osvícený a odvážný člověk zjednal tak velké překladatelské osobnosti možnost publikovat překlady básnířek z množství národů, jejichž jazyk polyglot OFB ovládal. Když po poetkách chorvatských, srbských, slovinských, ruských, polských a bulharských došlo na antologii z veršů českých básnířek, přizval mě OFB ke spolupráci a pod názvem Jasmínová noc jsme připravili k vydání ve velkém nákladu 3000 kusů malou antologii české „ženské“ poezie od Marií Pujmanové a Glabazňové až po Zuzanu Trojanovou a Markétu Procházkovou. OFB ještě pak stačil připravit Vyznání a jiné verše slovenských autorek, který už vyšel měsíc po jeho smrti. Spolu se svou tehdejší ženou jsme pak pro rok 1985 vybrali ze tří velkých Bablerových překladů (z Aucassina a Nicoletty, Románu o růži a Božské komedie Dantovy) Verše o lásce a pak 1986 pokračovali Dvanácti básněmi na jména, českými verši na jména dívek a žen. Nabízely se stovky básní, nesnadno se volilo, ale Šimonova báseň Aničce (ani z klasické české poezie devatenáctého století) neměla konkurenci.
Velmi mě překvapil dopis, jímž mi Josef Šimon velmi poděkoval za Dvanáct básní na jména: „Ohromně jste mi touto knížečkou pomohl při výchově mé dcerušky Aničky, která právě teď začíná procházet obdobím totální skepse a strašně se jí nelíbí její jméno, které jsem jí dal já. Snad jí teď bude lépe znít 5. pád, kterým ji oslovujeme.“
Aničce Šimonové, kterou jsem nikdy neviděl, jsem věru rozuměl. Už za mých středoškolských let to bylo jméno démodé, navíc jsem měl dvě různě protivné tety Anny. Nechuť k tomu jménu mi nabouraly až dvě z Šesti žen v Semaforu spolu s krásnou Annou z Rozmarného léta, která „byla za svobodna Nezválková a její otec, jenž byl veliký hříšník, všechno uměl a skládal krásné básně“. Pak i mne rok před svou maturitou uhranula na jedné recitační soutěži Anna Wetlinská. A do třetice jsem pro to jméno zahořel díky Šimonovým veršům. Ale úplně rozumím dívce v pubertě, kdy dospívající nesnášejí, že jsou pořád ještě vychováváni, kdy ani nemohou rozumět starosti a péči rodičů o ně, kdy se jim příčí, když na ně doléhá sebeněžnější rodičovské „bytí pro druhé“, pro ně, neboť se necítí už „druzí“, ale „první“, mají už svou hlavu a odmítají i „přidělené“ jméno.
Většina takových pubertálních vzpour časem vyvane, i když někteří jedinci z puberty už nikdy nevyrostou, někdy až k stáru. Snad takovou vzpourou prošel sám básník, který si porozuměl s otcem až těsně před jeho smrtí. Když mi psal o svém životě jako autor a nakladatel, který už měl jméno, zdůraznil, že se vždy dokázal starat sám o sebe; že důsledně netěžil z významného postavení otce; že dlouho žil v bytě IV. kategorie atd.
Co je běžné v ontogenezi, platí nejspíš i ve fylogenezi, a tak není vůbec divu, že pak pokolení, o něž se básník Josef Šimon právem obával, pro něž psal a žil, pro něž básnicky byl, pro něž tvořil, ve svém pubertálním sebevědomí, ještě vzrostlém po převratu roku 1989, nebylo s to docenit jeho péči a starost o její budoucnost, a ještě ani v roce básníkovy smrti ze své puberty nevyrostlo, jak to dokládá lhostejnost i údajně kulturnějších médií ke smrti básníka. Lze jen doufat a věřit, že se česká společnost časem vzpamatuje a ze své zastydlé puberty povyroste. I na to bych rád připil.