MIROSLAV VEJLUPEK-ČERCHOVSKÝ
Mně patří noc / ta blízko od lidí / Možná napíšu báseň / která za nás bdí…
(Michal Černík: Dobrou noc, ze sbírky Ke mně se přitiskni, 2003)
„Ptáte se po smyslu života? / Říkám vám: / Život nemá smysl / pokud vy mu jej nedáte…“, praví Michal Černík v básni Smysl života a ctitelé slovesného uměleckého projevu dobře vědí, že Černíkovou životní preferencí je právě básnická tvorba – zatímco nám svědčí Černíkovy verše číst. (Komu by neimponovala moudrost? Tím spíše ta ve strofách sdělená…)
Alespoň kosý pohled do sedmdesátých let minulého století jsme si nedali vymluvit, protože právě tam – v čase řečeném DÁVNO –, tak právě tam nás odkázala národní bibliografie: pamatuje si přece, že nejranější Černíkovy knihy vyšly v letech 1976 (Kdybychom nechodili po cestách) a 1977 (Milostná listování).
Ovšem v roce 2018 nám městská knihovna nabídla k pročtení sbírky Ke mně se přitiskni (Nakladatelství BMSS-START, 2003), Plaché radosti (nákladem autora, 2015) a Stébla (Nakladatelství Kmen, 2017). Také v těchto dílech jsme vypozorovali, že s maskulinem život zachází Michal Černík neobyčejně citlivě a s moudrostí několikerými významy sdělnou. Naopak tam, kde předmětný slovní výraz oželí, uplatní rodák z Čelákovic (1943) sobě vlastní um: on totiž přiměje recipientovu vnímavost k maximu představ.
Nepřehlédli jsme, že do sbírky Ke mně se přitiskni vložil její uspořadatel báseň Prosté přání, která nás přímo ponouká, abychom ji pojali co motto celé jeho básnické tvorby. Vždyť: „Svatý živote vévodo můj / mou radost a smutek si pamatuj! / / A proměň je v píseň / jež tryská až k nebesům / Skřivan ať ji zpívá / Ergo sum“.
Nicméně! Na jiném místě téže knížky se autor zapřísahá: „Sražte mne nebesa sražte mne navěky / kdybych se klaněl tak poddansky před někým!“ (Sražte mne nebesa)
A v prostoru oběma básněmi tematicky i myšlenkově vymezeném odehrává se Černíkova (místy) anabáze značená bezpočtem vjemů, postřehů a myšlenek odpírajících fádnosti. Tak třeba; a ovšemže s respektem…
1) „I když mě už napomíná stáří / a bere z toho co mi život dal / ať se mi ještě jakž takž daří – toužil jsem a toužit nepřestal“. (Milostné přání)
2) „Život není nádherný / ale je přirozené když věříme / že nádherný je / a umíme se z něj radovat“. (Smysl života)
3) „Pozoruji svou dceru a vím / že moje myšlení se usídlilo v její hlavě / moje pohyby vešly do jejích / a její povaha je ozvěnou mé / Nevybrala si nejlíp / S vážnou tváří se bude / tvrdošíjně prodírat houštinou světa / ke své pravdě“. (Dědičný úděl)
A potom… o dvanáct let později… přidává Černík vlastním nákladem vydané Plaché radosti, sbírku, do které se vešlo – vedle dalšího – jakoby memento („Země země živá / život v sobě neuvězni! / Země země živá / moji smrt si vezmi!“ Vzývání) a s mementem v hloubce kořenící vyznání…
„Živote! // Našel ses ve mně / a já se našel v tobě / mne zas našla země / patříme sobě // (…) // Stále mne cosi nutí / zbavit se strachu jako pout / naučit se vlastní smrti / před tebou pokleknout“ (Poslední pokleknutí), zatímco na jiném místě se košatí odhodlaná nezdolnost: „Zeptal se mne život / odpověděl jsem láskou / Zeptala se mne láska / odpověděl jsem životem / A život se / nepřetržitou smrtelností / postavil / proti přesile smrti“ (Stupně).
Nemylme se však, náš tvůrce nemůže být a také že není lacině optimistický: „V noci se shůry dívám všemi hvězdami / a jako by svět byl v pořádku / Spatřuji život Tu smrtelnost / která se zrodila na samém počátku // A spatřuji lidi / jak svoje životy vidlemi obrací naruby / Tu nedokonalost / která svět zahubí“. (Úhel pohledu)
Podobně výrazná vnitřní polemika je k rozpoznání i v dalším Černíkově životním a tvůrčím období, tentokrát už jako konstantní linie sebereflexe. Tak vloni, a je tedy řeč o letopočtu 2017, vloni vydalo Nakladatelství Kmen Stébla, sbírku, v které tvůrce vyslovuje mínku, že není na životě nic krásnějšího „nežli život jímž jsme milováni / Nic krásnějšího není na životě / je-li on náš vladař a my jeho páni“. (Slavnost) Proto i „rodíme se / celý život se rodíme / až se jednoho dne / staneme člověkem“. (Zrození hněvu)
Černíkova umělecká žeň svádí k názoru, že on je bytostí, která nemá proč tesknit. Básník sám ovšem neskrývá: „Stále více mi vládne stáří / Ubírá z toho co mi život dal / Toužil jsem a toužit nepřestal“ (Jak se mi daří) a vedle toho jiné nepředstírané: „…chybí mi ještě jeden život / na všechna toužení na všechnu práci“. (Cena života)
Přínosy těch kterých poetů do duchovního života dobových societ a kulturní historie povšechně jsou odevždy nestejných kvalit, dobře však, když specificky vyhraněných. Tak i pro básnickou tvorbu Michala Černíka našli kulturní historikové místo ve specifických obdobích, ale i kontextu literatury posledních desetiletí dvacátého a začátku nového století, a třebaže sociálně-politické okolnosti žádaly od literatury své, v díle Černíkově snadno vysledujeme myšlenky výrazně nadčasově aktuální. Nerozumí se to samo sebou.