KAREL SÝS
Když se vnouče zeptá „dědečku, co je to za strom?“, ocitám se v rozpacích. Není to sice švestka, to poznám bez váhání – má totiž jehličí, ale jinak mě nachytalo na švestkách.
A přitom stromy hrají v životě lidském zásadní roli.
Začalo to už v ráji. Botanikové a dendrologové se dohadují s filozofy a duchovními, jaké že to stromy způsobily člověčí pád. Strom poznání a strom života. Jistě musely být krásné, když svedly Evu a potažmo Adama k tzv. hříchu. Píšu tzv., neboť proč by Hospodin stvořil granátové jablko, pomeranč nebo renetu, kdyby se na ně měl člověk jen zpovzdálí dívat, zatímco se mu sbíhají sliny? Někde je nějaký zádrhel, zřejmě z potřeby zdramatizovat následující, tisíce let trvající děj.
V Novém zákoně vstupuje do děje osika. Přiznám se, že ji v přírodě nepoznám. Vím sice, že se třese, ale tak ve větru činí všechny stromy, samozřejmě úměrně své mohutnosti. Chudák Jidáš – podle nejnovější teorie uvěřil, že Ježíš chce svůj lid vést proti Římanům a neslyšel na nějaké „co je císařovo císaři“! Řez hodlal vést radikálně a Nazaretský ho zklamal. Třiatřicet stříbrných zůstalo ležet pod rozechvělým stromem. Nebo to bylo třiatřicet křepelek? Málokdo u toho byl, očitých svědků není, tak nevím.
To jsem se ale dostal daleko od tématu. Městský člověk často neví, jaký strom stíní jeho vilu či panelák. Pozná ještě tak kaštan a vlašský ořech, když mu jejich plod padne na hlavu. Podobně by poznal kokos, ovšem toto poznání by mu bylo osudné a houby platné.
Pro měšťáka (neplést s příslušníkem městské policie) ještě horší situace nastává v lese. Stromů všude plno, ale pojmenujte je bez ztráty kytičky, přesněji řečeno větvičky! Našinec pozná snad javor a borovici, u jedle mohou nastat potíže. Navíc není jen jeden javor a jedna borovice, nýbrž javor mléč, javor klen, javor babyka, potažmo borovice černá, lesní, limba, kleč, vejmutovka atd., kdo si to má pamatovat.
Na Pankráci, na malém vršíčku stojí pěkné stromořadí… Ale jakých stromů? Klíčový údaj se nedozvíme, neboť zpěvák pokračuje tak trochu mimo mísu: „Měl jsem holku namluvenou, ale jinej mně za ní chodí!“
Stromy žijí svým životem, kam se na ně hrabeme. Stoletý stařec patří spíš do pohádek, zatímco stoletý strom ani neobdrží cedulku, že je „památný“. To by se pod ním musel narodit kníže Václav anebo skonat Jan Žižka.
Abych to zkrátil. Nakladatelství GRADA vydalo knížku Holgera Haaga, poměrně tenkou, ale obsažnou a bohatě (barevně) ilustrovanou, s prostým názvem STROMY. Skoro se stydím prozradit, že je určena pro děti, zatímco se to podle prastarého vtipu má jako s dámským poprsím a elektrickým vláčkem – obojí je pro děti a s obojím si nejradši hrajou tatínkové. Máte však zaručeno, že po pečlivém přečtení a prohlídce všech obrázků vás ani přemoudřelé děcko nezaskočí.
A zjistíte, že příroda je moudřejší než celé lidstvo, protože všecko zařizuje podle nejlepšího vědomí a svědomí. Tak, aby ani kapka vody a ani kapka mízy nepřišly nazmar, aby vytvořila přesně tolik semínek, kolik je potřeba, aby ani nejchoulostivější druh nevyhynul. Pro javor vymyslela padák dřív než Leonardo da Vinci, dávno před ním spustila čerpadlo vody z kořenů až do špiček listů, tzv. transpirační tok. Voda nemůže dosáhnout výš než zhruba 130 metrů, pak se sloupec vody přetrhne. Proto stromy nerostou až do nebe, nýbrž do 135 metrů! Porozuměla termoregulaci a zařídila, aby se listy eukalyptu natáčely ke slunci nejužší hranou, zatímco se každoročně spálí tisíce nerozumných naháčů, co se natáčejí životodárné, leč nebezpečné hvězdě pupkem.
Kniha nese podtitul Poznej 85 zajímavých druhů, ale přináší mnohem víc informací, třeba o jedovatosti i jedlosti těch či oněch plodů, o „legračních“ útvarech (hálkách, duběnkách, jmelí…), o stromových kalendářích – letokruzích, o soužití stromů s houbami, o čilém životě pod kůrou i o tom, co si můžete z toho či onoho dřeva, plodu či listí sami zhotovit.
Takových knih jen houšť a větší kapky! V nehorším se schováme pod stromy!
A záslužná edice „Příroda pro děti“ pokračuje knihou PTÁCI téhož autora a se stejným podtitulem hlásajícím, že poznáme 85 zajímavých druhů.
Tento svazek je pro mě ještě důležitější. Můj tatínek byl ornitolog-amatér a pravidelně jsem se před ním styděl, když jsem nepoznal, co zase chytil a okroužkoval. Jednou nám do písecké Tyršovy ulice č. 40 dorazil poštou zpátky kroužek až z Jihoafrické unie a já si umínil, že své ptačí mezery napravím. Nenapravil jsem. Snad z lenosti, snad i proto, že jsem neměl k dispozici takhle přehledně sestavenou knížku. Netušil jsem, že rozeznávání ptáků se může stát dobrodružstvím poznání.
Stromy rostou s námi a ptáci na ně usedají. Občas usedají i na naše parapety a tehdy nejsou vítáni, natož když holubice snese vajíčko na balkón, kde jsme zvyklí sušit prádlo nebo vysedávat s knihou.
Nesnášenlivost jde v ruku v ruce s neznalostí a tahle knížka ji dokáže omezit na nejmenší míru.
Ptačí svět, bytostně srostlý se světem lidí, je třeba především poznat a v tomto směru je uvedená knížka k nezaplacení. Je psána nenáročným, srozumitelným jazykem a opatřena dobrými barevnými fotografiemi i kresbami nejen instruktivními, ale také překvapivě žánrovými. Za všechny uvádím obrázek kosice, která si postavila hnízdo na nosiči kola. Co udělal cyklista, když hodlal vyjet si třeba k babičce? To nechám na čtenářově fantazii. Jen vím, že čtenář téhle knížky se ke kosici a jejím mláďatům jistě nezachová ukrutně!