MILAN BLAHYNKA

Nevím a nechci spekulovat, proč si mě zapsala Olga Nytrová, předsedkyně pražského Klubu Obce spisovatelů do svého e-adresáře, proč mně, kritikovi velice přespolnímu, posílá pozvánky na podniky zmíněného pražského klubu, na něž dojet nemohu, a konečně proč mi poslala knížku INSTRUKCE VĚČNOSTI (nakladatelství Časopis XB-1 a Golem Ríša 2017, obálka a grafika Vlado Ríša, doslov Bohumil Ždichynec), kterou napsala s Františkou Vrbenskou, a přiložila k ní čtyři své předešlé knížky veršů a jednu esejistickou, abych si udělal představu o jejím směřování i o její poetice.

I když píši většinou o poezii, která je mi světonázorově i co do poetiky osudově nejbližší, nenosím klapky na očích, snažím se sledovat básnickou tvorbu naši a evropskou v její rozrůzněné celistvosti, jak snad dost důrazně dokládá má kniha o Josefu Kainarovi, obsáhlá studie o Jiřím Kuběnovi a mnoho recenzí, ve kterých usiluju o porozumění i tomu, co mi není nejvlastnější. A tak mi jméno Olgy Nytrové neuniklo, když se podílela na antologii Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století, s níž přišel roku 1997 profesor teologie Milan Balabán, jehož jsem poznal jako přísného a moudrého konzultanta a pak i lektora slovníku symbolů, který jsem překládal se Zdislavou Tesařovou. Znovu se mi Olga Nytrová připomněla svým podílem na další společné antologii Biblický třpyt v české poezii XX. století… Už v obou antologiích se četly i její „ohlasy“, v antologii z roku 1997 dvoustránkový Jób. Škoda, že tehdy a ani v době Biblického třpytu ještě nebyla na světě Sýsova Apokalypsa podle Joba, z níž by Balabán a Nytrová do ní snad zařadili úryvek, když několika ukázkami v druhé antologii připomněli Skarlanta, Čerrníka a Žáčka.

(Jen v závorce se vracím k „ohlasům“ v obou antologiích. V první se právem cituje Nezvalova sloka Pozdravuji tvůj jazyk Babylone ze sbírky Sbohem a šáteček a Nezval mohl být evokován (pak zvláště v druhé antologii) mnohem častěji. Stačí připomenout jeho verše „Sejděte potom deštivá oblaka shůry“ nebo „v plátěných košilkách pastýřské mesiáše,“ „A zatím jeho duše čistá / oblétat bude Pána Krista“, nehledě na to, že ústřední motiv Podivuhodného kouzelníka a vlastně celého Nezvalova díla, motiv proměny, koresponduje s biblickým proměňováním, výslovně transfiguracemi.)

Nemyslím, že spekuluji, když mám za to, že klíč k zájmu Olgy Nytrové o můj názor na její poezii a esejistiku a jistě i o pozornost čtenářů LUKu je v její básni z poslední sbírky, v Předávání zvěsti, jež začíná verši: „Něco nám bylo dáno / pochopit / a něco máme / pravdivě sdělit / oslovitelným lidem.“ Lichotím si, když se mám za „oslovitelného člověka“? Nytrová vystudovala bohemistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy 1973, na DAMU umělecký přednes a zároveň na Fakultě žurnalistiky postgraduál se zaměřením na televizi (1980), v níž 1974-1981 pracovala jako dramaturg, po letech publicistické praxe v televizi a v rozhlase zakotvila jako roku 2004 jako duchovní v Církvi československém husitské, od roku 2005 také učí na Univerzitě Jana Amose Komenského a před dvanácti lety založila a vede v rámci karlínské náboženské obce Literárně dramatický klub Dialog na cestě. Nedospěla k poznání, že dialog může znamenat pro budoucnost kultury, slova, poezie ještě víc, když ho nepovedou mezi sebou jen duše už spřízněné? Tak aspoň rozumím její básni Být kružnicí otevřenou s touhou po „symbolické obřízce srdce“, která mlčenlivě bolí a „u někoho vyvolává děs / jiného dočista zhojí.“ Nytrová ví, že „duše se choulí do pokrývky naděje“, ale už předtím píše o „potrhaném závoji naděje“, který přece jen je s to umožnit zkoušenému člověku vstup „do drsně melancholických míst“. Nytrová nemluví jen za zkušenost svou a svých spřízněných duší, když si posteskne, že „všichni jsme v některých / částech života Prométheové / a chceme nabízet oheň druhým / opakovaně se u toho spálíme / nechce se nám však / pokud jde o útrapy / jít s pravdou ven“. A vypovídá nemálo i o dnešní době: „Nechtít vidět / očima druhého / pravěká tvrdohlavost / zkamenělina sobectví / se znovu oživuje…“ Za zvlášť zdařilé považuji Nytrové básně domova, jako Vlašský ořech tančí či Zrcadlo domova a její milostnou lyriku.

Nad verši „víra ve slovo / pozvedá duši / do vyšších pater poznání“ si připomeňme, že Nytrová už jednadvacetiletá v Křesťanské revui (1970), vědoma si toho, že „na počátku / bylo slovo“, toužila po hlubokém slově a apostrofovala „slovo lásky“, přicházející „bez hlesu“, ale také se nám nemůže nevybavit český básník, jehož celé rozsáhlé monumentální dílo je apoteózou Slova, Jiří Kuběna. Asi s žádným jiným českým básníkem verše Olgy Nytrové nesouzní tak silně jako právě s Kuběnou, byť její vesměs krátké, lakonické básně – bez rýmů, aliterací a mámivé eufonie – počínaje „výběrem veršů z let 2005-2007“ Mince duše v úplňku (2007) a ve sbírkách Ty už nepřebýváš v lidském těle aneb Okno očekávání (2010), Na zápraží duše (2014), Být přítelem ticha (2016) a zatím konče Šeptáním záblesků (tak se jmenuje Nytrové podíl na Instrukcích k věčnosti) jsou tvárně přímo protikladem rozměrných ohňostrojů a vodopádů, jakými je většina Kuběnových básní. Ale tak jako Kuběna i Nytrová „lpí na Slově“ (Ty už nepřebýváš…), slaví „dar slova“, které očišťuje / stírá hnis ran“ (Mince duše…), slaví „světelný monolit poznaného Slova“ (Být přítelem ticha), dá se překvapovat „jasnozřivostí slov“, která „tetují myšlenky“ (Na zápraží duše). Nejsilněji ovšem poezie Olgy Nytrové souzní s uzavřeným už dílem Jiřího Kuběny v její touze být kružnicí otevřenou, ve víře v moc Slova i v přesvědčení, že „Poezie je královna, neztrácí svou vznešenost a sílu“.

A jako Kuběna i ona se a ovšem po svém věnuje esejistice (knižně „sloupky a malá zamyšlení“ Každý den může mít křídla, 2012). Nejpřesvědčivěji píše o básnické práci. Platí o Nytrové, co napsala obecně o slovesném tvůrci: „v zátextí slov se dotýká stop k tajemství zjevení.“ Slovo „zátextí“ jsem marně hledal ve starších slovnících jazyka českého i ve svazcích Nová slova v češtině. Je to její šťastný neologismus? Výlov z nějakého málo známého díla? Tento slovní bratránek Holanova „záhřmotí“ má budoucnost a časem najde možná místo i v příručkách poetiky.