MIROSLAV KANTEK

Běžím s hovnem proti plátnu

do plátna to hovno zatnu…

Čtenář ať mi promine nechutný slovník, ale právě na toto dvojverší (jímž tehdejší kritici socialismu v polovině 70. let upozorňovali na údajnou jalovost socialistickým režimem protežovaných umělců a v důsledku toho byli posléze tepaní komunistickým tiskem, který toto dvojverší zveřejnil) jsem si vzpomněl při nedávné zprávě o afrických imigrantech, rozčileně metajících hašené vápno a fekálie po italských strážcích pořádku, kteří jim bránili ve vstupu na křesťansky posvátnou půdu Evropské unie…

Bylo to v roce 2000, kdy jsem z nedostatku možností novinářského zaměstnání jezdil deset dní jako taxikář. Jednou jsem vezl dvě pohledné dívčiny z pražské Libně do Vršovic. V rádiu zrovna zněl tehdy světově proslulý song Desert Rose a dívčiny se v tom arabským hudebním nářečím ovlivněném Stingově songu svíjely také. Na tuto scénu si vzpomenu pokaždé, když si na YouTube pustím pařížský koncert tehdejší britské popové hvězdy Philla Collinse z roku 2004, či si pustím DVD s živým koncertem Jannet Jacksonové z roku 1997. V doprovodných skupinách oněch pěveckých hvězd figurují arabští muzikanti, bouřlivě aplaudovaní etnicky promíchaným publikem.

Ano v těch dobách na přelomu milénia si všichni říkali, jak to bude pěkné, když se budeme takto navzájem pozitivně multikulti obohacovat. V té souvislosti si také vzpomínám na francouzský film z 80. let Operace Bansai, kde si pařížský pojišťovací agent dobromyslně utahuje z pařížského arabského obchodníčka ovocem a zeleninou – a pochopitelně naopak.

Ano, v té době se vše zdálo ideální, v té době jaksi multikulti mělo skutečně pozitivní nádech… Dnes je multikulti valnou většinou evropského obyvatelstva – českého nevyjímaje – zděšeně odmítanou disciplinou.

Proč asi?! Co se to stalo s dějinami křesťanské evropské civilizace za posledních osmnáct let, že se svíjí v křečích obav ze svého dalšího (ne)bytí? Z jedné strany do ní buší nikým nezvaná a většinou evropského obyvatelstva odmítaná imigrace, z druhé strany pak zpupná byrokratická nařízení v bruselském nebi žijících a od normálního života (se stovkami znásilněných žen a různě zdecimovaných Evropanů) naprosto odtržených pár desítek namyšlených zabedněnců v čele s berlínskou, poněkud pomýlenou, vládkyní…

Velmi živě mám před očima situaci na půdě českého Senátu někdy v roce 2002, kdy před novináře předstoupil tehdejší člen horní komory Pavel Rychetský, aby nám s jakousi posvátnou úctou v očích sdělil, že kvůli našemu vstupu do Evropské unie budeme muset podle požadavků EU modifikovat 322 našich zákonů! Nenašel se jeden jediný, bohužel ani já, novinář, který by mu položil kardinální otázku: A kam v tom případě půjde naše státní suverenita? Nikdo to nechtěl vyřknout, nikdo to nechtěl slyšet, nikdo se nezeptal. Třeba panu Rychetskému křivdím, třeba na tu otázku čekal, třeba už měl na ni i připravenou odpověď, a sice, že naše suverenita půjde do háje, ale že to tak je v pořádku, chceme-li unijní prachy pro naše lepší příští. (Mimochodem víte, jaké zhovadilé – ekonomicky devastující – podmínky si klade Světová banka či Mezinárodní měnový fond při svých půjčkách zchudlým státům, vydrancovaným předtím svými předchozími evropskými kolonizátory?)

Po pár týdnech na tiskové konferenci pan Cybrian, tehdejší zástupce EU v ČR, na mou otázku, zda dotace, které Česká republika bude od Evropské unie dostávat, bude také muset někdy vrátit, upozornil, že tomu tak bude v případě, že budou čerpány neoprávněně… Přítomní novináři na mě pohlíželi jako na blba…

Ale abych se vrátil k původní myšlence. V tom roce na přelomu druhého milénia jsme ještě netušili, co je to arabské jaro, 11. září 2001 také ještě nebylo, jen někde v dálce probublávaly boje v Afghánistánu, dávno opuštěném ruskými jednotkami, ale už obhospodařovávaném jednotkami americkými, proč asi (drogové dolary přece nesmrdí, ale pěkně voní), a války v Sýrii a Libyi a dalších afrických a středovýchodních tramtáriích a miliony uprchlíků na evropském krku – proč asi? Když my jsme přitom s nimi chtěli sdílet pouze to hezké, dovolenkově parádní, co nám reklamně podprahově v 80. letech ve svých písních nabízeli Boney M.

Jenže teď tu máme rok 2018 a s ním otázku pro křesťanskou Evropu, co bude dál. Mně to připadá, jako kdyby o tuto křesťanskou Evropu, ba přímo o křesťanský svět (a to jsem militantní ateista) už nikdo nestál. A že to naopak jsou všehoschopní bankéři s politickou verbeží v zádech, řízenou pokryteckými ilumináty, kteří nás živí svými fekáliemi… Vždyť ta miliarda dolarů denně, co se dnes dává na zbrojení, by se dala investovat jinak, aby ti afričtí chudáci po nás nemuseli házet svoje hovna.