BEDŘICH STEHNO

Remíza doktora Lošana

Ve vesnicích kolem Ždírce a Horního Studence znal doktora Lošana každý. Starší ho pamatovali oblečeného do tmavého obleku gymnazijního profesora. Mladší, kteří dojížděli za prací do chotěbořské fabriky, ho tam vídali v bílém plášti technika. My ho ale v létě neznali jinak než v plátěných potrhaných šortkách a gumových holinách a v zimě oblečeného tak nějak všelijak. Pracoval tehdy jako kopáč a pomocník u bagru na terénních pracích za Sychrovem. Mezi lidmi platil doktor za divného člověka. Nemluva, který když už něco řekl, bylo to jen, co si opravdu myslel, a byla to někdy slova ostrá jako nůž.

Doktor bydlel v malé dřevěné chatě postavené v lískách u sychrovské samoty. Svítil si petrolejkou, sedal na rozvrzaném štokrleti u červotočem prolezlého stolu. V boudě stála také pryčna pokrytá koňskou houní a plechová kamínka. Občas chodíval k nám do hospody. Sedl si do kouta lokálu a pil. Kvůli tomu pití skončil v gumákách u bagru a kvůli tomu, že na počátku temných padesátých let před dobrými lidmi mlčel a před horšími mluvil.

Jestli se někdy doktor Lošan na cestě za nákupem nebo cestou do hospody někde stavil, bývalo to na podmoklanské dolní návsi, kde jsme jako kluci hrávali celé léto fotbal. Lošan býval naším jediným divákem. Sundal ze zad vybledlý ruksak, zeptal se, kdo prohrává, a postavil se za bránu prohrávajícího mužstva. A ten prohrávající mančaft začal hlasitě povzbuzovat a směšnými kopy do prázdna ho hnal do útoku. Když mančaft náhodou vyrovnal a dal dokonce gól navrch, přešel doktor za opačnou bránu a teď zase to druhé mužstvo svými kopy do vzduchu tlačil vpřed. Dělal to kdykoliv jsme hráli a on šel dolní návsí a my ho za to měli zakřiknutě rádi.

Od těch dob, co jsme hráli ta utkání, jsme vyrostli a doktor Lošan nežije. Dříve než on ale umřela jeho matka. Cestou na její pohřeb musel doktor z ojíněného sobiňovského osobáku přestoupit v Havlíčkově Brodu na pražský rychlík. Při přestupu zašel do vytopené nádražní restaurace. Voněl tam guláš a dršťková polévka a na miskách ranní křupavé rohlíky. Doktor si poručil rum a pil a myslel na to, kam jede. Když se opil, spadla mu hlava na hospodský ubrus a on usnul. Zmeškal přípoj a na pohřeb své maminky nedojel.

Šly roky. Lošan se dál živil všelijak a pít nepřestal. Když se dobří lidé někdy v hospodě odvážili a vybízeli ho, aby šel za těmi horšími a posypal si hlavu popelem, jen mlčel.

Jedné zimní noci šel mezi kopci ze Studence přes Podmoklany k Sychrovu. Mrzlo, sníh modře jiskřil a doktor nedaleko své chatrče upadl a pod prázdným zimním nebem zůstal ležet. Konečně ležel v čistém bílém povlečení. Takové příjemné teplo ho objalo v té závěji. A tak se nezdvihl a zavřel pomalu oči. Do rána mu omrzly a za pár dní zčernaly nohy, ty nohy, kterými nás kdysi kopy do prázdna hnal do fotbalového boje. Když mu je v havlíčkobrodské nemocnici amputovali, sněť se již nezastavila a otrávená krev proudila jeho zmučeným tělem. To ale doktor Lošan nevěděl, protože umíral.

Už dospělý seděl jsem jednoho večera na doktorově místě v podmoklanském lokále. Jedli jsme ovar s křenem, mluvilo se o všem možném, až přišla řeč na doktora Lošana. A nepadala dobrá slova. Ti přímí lidé neviděli stát doktora na dolní návsi za bránou prohrávajícího klukovského mančaftu. Neslyšeli jeho povzbuzování a necítili na svých zádech horké oči, které s námi bojovaly proti prohře. Také neslyšeli ti hosté podmoklanské hospody, jako my kdysi za prázdninové letní bouřky, když jsme se běželi schovat od zakaleného rybníka do lísek, jeho pláč, pláč osamělého nepřizpůsobivého člověka, který k nám dolehl z dřevěné boudy, nářek, který se podobal tichému vytí zvířete.

Byl jsem už přiopilý na té vesnické zabijačce, a snad proto jsem se neudržel, když se stolovníci začali zlobit, že ten chlap za nic nestál, že umřel jak pes, že nedojel ani vlastní mámě na pohřeb. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na Lošanovy oči a povzbuzující hlas a kopy do prázdna, vzpomněl jsem si na nářek za letní bouřky i na servané ruce, kterými bral ze stolu, u kterého jsme teď seděli, sklenky kořalky. Asi trochu nevhodně jsem vykřikl: „Ale doktor žádnému z vás neublížil, vždyť se nebál mluvit i za jiné, když všichni mlčeli, však doktor nekradl a nešplhal po cizích zádech.“ A opile jsem dodal: „Uznejte mu za jeho život aspoň remízu, aspoň nerozhodné skóre.“

Po mých slovech bylo ticho. Hosté u stolu mlčeli. Po chvíli jsem zvedl opatrně sklenku a poprosil: „Na tu Lošanovu remízu.“ A ti lidé, kteří by těžko, jak je znám, připili na falešnou věc, tak se ti lidé se mnou pomalu, pomaličku napili.

Oči strejdy Macháčka

Pro mne měl odjakživa nejlepší oči ze všech lidí na světě můj strejda Macháček. Pro mne se nejlíp ze všech lidí uměl dívat na svět. Když přijel prvně na návštěvu k nám do Podmoklan, čekal jsem na autobusové zastávce pod vysokým smrkem, a když poválečný autobus dorachtal, strejda sestoupil z plechového schůdku, nadechl vzduch vonící pokáceným dřevem a medem lesních včel a pronesl: „Zítra půjdeme na houby, Bedoušku.“

Druhý den jsme na houby vyrazili. Strejda v zeleném lesáckém klobouku, na kterém se blyštěl odznak s dvěma stříbrnými srnečky, já prostovlasý, v teplákách poznamenaných prvním prázdninovým týdnem.

Na kraji lesa strejda nadechl podobně, jako když včera vystoupil z autobusu, lišácky se usmál a řekl: „Je to dobrý, rostou.“ Já žádné houby necítil, ani neviděl, ale byly. Nosili jsme je potom každé dopoledne domů v bramborovém košíku. Smažili jsme je, sušili, nakládali do kořeněného láku a zbylé nabízeli večer hostům v naší hospodě za pivo pro strejdu a za limonádu pro mě. S podmoklanskými chlapy se strejda skamarádil hned, se ženskými o něco dřív, protože strejda byl štramák a fešák.

Jedno odpoledne jsme si to namířili kolem potoka k Sychrovu. Pod olšemi ležel vlahý stín, nad nimi pražilo slunce, kolem vrzali koníci a voněly stráně. A snad vonělo i nebe. U tůně ukázal strejda na vodu. Díval jsem se, oči mi klouzaly po hladině, strejda jezdil mlčky prstem ve vzduchu, až i já zahlédl něco ve vodě, co v ní kroužilo jako kus živého dřeva. Zajelo to pod kořeny, strejda rychle klekl, vyhrnul rukávy, ponořil obě ruce po lokty do potoka a pak s krůpějemi vody vyhodil do trávy pstruha, rudého a zlatého jako bůh a ďábel dohromady.

Od té chvíle byl pro mě strejda král. Řezali jsme spolu smrková polena, kosili trávu pro králíky, večer čepovali a roznášeli pivo hostům v naší hospodě, ráno budili slepice, když jsme zápražím ještě za šera pochodovali do lesů kolem Podmoklan a budili je pozdě v noci, kdy jsme vyráželi na bažanty, které strejda oslňoval na zahradě v olšinách světlem baterky a já je sbíral z větví jako oslepené kulové blesky. Takové byly ty prázdniny, kdy mi strejda ukázal tolik podivuhodností, protože měl nejlepší oči ze všech a srdce na místě, kde by ho všichni lidé měli nosit.

Pak jsem vyrostl a strejda zestárl. Na jedné rodinné svatbě, uprostřed večera, se ke mně strejda naklonil a zašeptal: „Podívej!“

Zase jsem musel jako před léty hledat, pátral jsem očima po salónku, až jsem zase seznal, že strejda má opravdu nejlepší a nejbystřejší oči. Mezi dveřmi salónku stála dívka, opožděný host. Byla tlumeně krásná, stála tam jako ztepilé plaché lesní zvíře. Dívali jsme se na ni uhranuti a já cítil, že jsme si se strejdou blízcí hlavně krví, která dokáže být unešená krásnými věcmi a zvláštními událostmi a lidmi. Ani tu noc nás naše krev nezradila. Zpívali jsme a tancovali a v záři dívky ztratili uměřenost, pili jsme, kouřili drahé cigarety, opili jsme se vínem a plaše krásnou dívkou a příbuzní byli z nás pohoršeni a předčasně a uraženě, bez pozdravu odcházeli.

A zase uteklo pár let. Tentokrát já jel za strejdou na Vysočinu. Jel jsem do Řečice. Byl konec září, do kterého vnikla lesklá střepina babího léta. Přijel jsem, abychom sklidili ze strejdovy zahrady jablka.

Brali jsme strom po stromu, nořili jsme mezi obtěžkané větve žebřík natřený térem a snášeli natrhaná jablka jako svátosti na hromady, aby se vyrosila v trávě.

Už byly všechny jabloně očesány, už jsme odnášeli žebřík, když strejda zahlédl svýma očima, co nikdo neviděl, čeho by si nikdo nevšiml, několik zapomenutých jablek ve špici jedné jabloně. Opřel žebřík o větve a vylézal nahoru. Ale zčistajasna začaly větve praskat, lámat se a zbylá jablka se sypala dunivě na zem. Ohlédl jsem se od zahradních vrátek a s prázdným košíkem v ruce viděl, jak strejda padá z žebříku, jak naráží na silné větve, jak dopadl na hromadu jablek.

Doběhl jsem tam. Strejda ležel prohnutý v kříži a měl nepěkně pokřivenou hlavu. Klekl jsem a rovnal strejdovi tělo a šeptal jsem pořád silněji: strejdo, strejdo. Až mě něco uvnitř sevřelo a já pořád volal šeptem: strejdo, a rovnal strejdovu hlavu, ale ona pořád padala na stranu jako hlava nějaké loutky. A svírání v krku mě dobolelo do očí a slzy mi začaly kapat na rty i na bradu, kapaly i strejdovi na obličej a já chtěl, aby to pořád bolelo, protože přede mnou na hromadě jablek ležel strejda Macháček, který byl přece odjakživa můj kamarád.

A přišli lidé ze sousedství, stáli všichni němí nad strejdou, a když přišel a odešel doktor, soused pan Lamač zvedl z trávy strejdův klobouk, ten starý plstěný zelený klobouk s dvěma stříbrnými srnečky v odznaku. Zvedl ten klobouk a položil ho strejdovi na obličej.

Potom přijelo černé auto. Vystoupili z něho tři černí muži a ve světle zapadajícího slunce vnesli do zahrady tu velkou černou věc, vyhýbali se s ní nemotorně hromadám jablek, a když do ní pokládali strejdu, sklouzl klobouk se srnečky ze strejdovy tváře. A spatřil jsem, že má oči ještě otevřené.

Páté přikázání

Neuplynul ani rok mého dětského života v té malebné vísce v Železných horách. Ve vesnici o padesáti číslech, která dneska leží v chráněné krajinné oblasti Vysočiny.

Právě tam mne, desetiletého přistěhovalce z Prahy, učil střílet prakem s oblázky, sbíranými v opuštěném lomu u Hudče, můj první venkovský kamarád Míla Kratochvíl. Stříleli jsme, na co se dalo. Do porcelánových hrníčků na elektrických sloupech, po letních pláňatech a po toulavých psech. A taky po veverkách. Od úpatí Jůnova kopce jsme ty malé rudošky naháněli často až doprostřed vesnice. Poděšená veverka skákala z větve na větev, ze stromu na strom, než se jí podařilo zmizet v olšinách u rybníka pod návsí.

Byly takové zvláštnosti v domku u Kratochvílů. Třeba chlívek v předsíni. Obýval ho kozel. Když jste do předsíně vešli, srazil vás do kolen čpící úder. Direkt. Lidé proto ke Kratochvílovým neradi chodili. My kluci jsme někdy kozla hladili a potom se na louce před Kratochvílovými prali. Poražený musel vítězi čichat k rukám.

Pak tady byla i Mílova vzduchovka. Nikdo z nás tehdy vzduchovku neměl, i když mnozí po ní toužili. A právě s tou vzduchovkou jsem jednoho prázdninového dne vyrazil s Mílou na ťuhýky. Na ty rudohnědé ptáčky, kteří nabodávají na trny ulovené brouky.

Byly žně a všechno kolem nás se chvělo. Tančící slunce na obloze i vzduch kolem. Ťuhýci sedali v šípkových keřích podél cesty do Blažkova údolí. Když jsme se tam dovlekli, zahlédli jsme jich několik přilétat od panáků obilí z nedalekého pole. Jen dosedli, našlápli jsme pomalu k šípkům. Když jsme byli blízko a ptáci nevzlétli, zalehli jsme. Zalomil jsem půjčenou vzduchovku a nabil. Pečlivě jsem spojil své oko s vrcholem mušky v zářezu hledí a ťuhýkem sedícím na keři. Ukazovák zmáčkl kohoutek, vzduchovka pleskla a ptáček spadl. Ostatní vzlétli k tančícímu slunci. Doběhli jsme k ťuhýkovi. Tloukl křidélky do cesty a vířil její prach. Kamarád mě uznale poklepal po rameni.

Řadu dnů jsem měl ta křidélka před očima. Řadu dnů jsem cítil lítost. Po prázdninách nám v hodině náboženství řekl pan farář, abychom se připravili ke svaté zpovědi a svatému přijímání. Přemýšlel jsem, jestli se mám ze smrti ťuhýka vyzpovídat, aby mě přešla lítost a přestal se ve své duši stydět. Nakonec jsem ve zpovědnici panu faráři tu vraždu do ucha nezašeptal. Ale když jsem se měl u oltáře za své hříchy kát třemi Otčenáši a třemi Zdrávasy, modlil jsem se vroucně a myslel jen a jen na toho ťuhýka. Časem jsem zapomněl.

Po desetiletích jsem se zase vrátil do té malebné vsi. Pořád je tísněná kopci a lesy, pořád nosí pod stráněmi náramky potoků. Vydal jsem se i do Blažkova údolí a před šípkovými keři vzpomněl na ťuhýka. Možná, že od té chvíle, kdy mu mou vinou dotloukla v prachu cesty rudohnědá křidélka, létá pod jiným nebem. Možná, že to jiné nebe je stejně tak krásné jako to naše. Možná, že i já jednou pod tím jiným nebem půjdu. Třeba tam nade mnou někdy přeletí ptáček, kvůli kterému mi kdysi Míla Kratochvíl tak uznale poklepal po rameni. Co já jen tomu ťuhýkovi asi řeknu?

Ten kal a smetí

Na naší fakultě přednášela světové dějiny paní profesorka Jírová. Život a lidé v masce člověka jí podlomili zdraví. Když neměla sílu přijít do školy, jezdili jsme za ní do jejího bytu u vinohradské Kohinorky na semináře a několikrát se i dát vyzkoušet z toho, co po staletí činili a čím se navzájem obšťastňovali lidé.

Paní profesorka žila sama. Manžela jí zabili Němci v koncentráku. Ona, jak říkala „Božími náhodami“, koncentrák přežila. Válka ji však ještě připravila o jediné dítě. Tak paní profesorka měla jen ty své světové dějiny a studenty a ještě měla hudbu a umění a milovaného Dostojevského. Jeho celé dílo na nás hledělo z první řady knihovny, kterou jsme pro její obsah obdivovali.

Studovali jsme na začátku šedesátých let, kdy lidé u nás trochu vydechli a přes svět se hnala vlna duchovní a kulturní tsunami. Po seminářích v bytě paní profesorky jsme vedli studentské debaty o historii a umění, o lidech a životě. Vynikal jsem v těch promluvách skepsí a pesimismem a cítil jsem se dekadentní. Miloval jsem tehdy Gellnera a prokleté básníky a životy nepochopených malířů a vzýval vzpouru skoro proti všemu a všem. O takové vzpouře tehdy zpíval s humorem Jiří Suchý, já ji ale bral vážně. A býval jsem při těch debatách i popuzený, když paní profesorka v mých černých pohledech hledala trochu světla, tu lepší stránku lidí, toho Ábela v nich.

Prošli jsme u státních zkoušek a byli promováni. Když jsem přebíral diplom, přistoupila ke mně moudrá paní profesorka Jírová, podala mi ruku a zašeptala do očí: „Zůstaňte průzračný.“ Nechápal jsem. Já a průzračný?

Život tekl jako řeka a jako řeka přinášel špínu, kal i smetí, třebaže nad ním svítilo i slunce. A když bylo toho kalu a špíny hodně a já byl plný hněvu a zlých soudů o lidech a světu, vzpomněl jsem si někdy na paní profesorku Jírovou. Vzpomněl jsem si na tu drobnou, jemnou ženu, kterou lidské zlo skoro o všechno připravilo, ale nedokázalo jí vzít světýlko, kousek toho Ábela v nás, ani ta dvě slova, která mi tenkrát na pódiu při promoci zašeptala.

Modlitby

Již několik let vychází u nás každoročně kniha s titulem Sto nejkrásnějších básní roku. Připomíná mi to naše dávné studentské debaty, kdy jsme se přeli, kteří básníci byli nebo jsou ti největší, nejvýznamnější. Někdy přišla řeč na největší prozaiky, filmové režiséry, malíře. Debatovalo se na koleji, někdy u bufetu na chodbě fakulty, ale nejčastěji ve studentských hospůdkách. Hledaly se argumenty, leč většinou se debata zvrhla do kamarádské hádky. Ve starověku žijící Homér a Sapfo – kdo z těch dvou psal lépe? A co otrok Ezop a římský vyhnanec Publius Ovidius Naso? Co ti? Který je lepší? Významnější? A jsou mistrnější balady Villonovy nebo sonety Shakespearovy? A čeští básníci. Třeba z přelomu století. Toman, Sova, Hlaváček, Fráňa Šrámek. Nádherní básníci. Jejich knihy odpočívají přečtené v mé knihovně. Ale vedle nich provokují dvě ohmatané s potrhanými obaly. Napsal je František Gellner, miláček mého mládí, v učebnicích literatury vedený vždy za těmi zásadními. Jeho básně lidé i zpívali a já je četl vícekrát než básně těch významnějších. Básníky 20. století nechme raději spát a těm ještě žijícím přejme co nejdelší život. Kam bychom došli s poměřováním jejich literární velikosti? Všichni ti významní i méně významní i zapomenutí, pokud básníky byli, namáčeli své pero do kapek vlastní krve.

Když jsme byli těmi studenty českého jazyka a literatury, seděli jsme jedno jarní odpoledne v naší studentské hospodě, nevím, jestli ještě takové dnes existují. Na zahnědlé stěně zakouřené místnosti visely bambusové držáky s časopisy a novinami. Jeden z nás sundal z háčku časopis Květy. Pivo se na nás už trochu podepsalo a náš kamarád začal předčítat nahlas z Květů báseň sovětského básníka Rožděstvěnského. Nikdo z nás k sovětským literátům tehdy věru láskou neplál. Však také dotyčný recitátor začal deklamovat s patetickou parodickou dikcí. Než se dostal do půli básně. To jsme se již nesmáli.

Je to už padesát let a já si celé to půlstoletí tu jednoduchou, ale silnou a krásnou báseň dodnes pamatuji. Přečetl jsem za život tisíce básní, ale říci zpaměti a bezchybně bych jich dokázal něco kolem deseti. Ty jsem si šeptal ve chvilkách štěstí a také tehdy, když se ke mně v životě štěstí otočilo zády. Byly napsány verše v historii literatury závažnější, ale těch deset básní, to byly mé modlitby. A jiných deset, nebo i třeba jen tři byly modlitbami pro někoho jiného. A pro dalšího to byly zase jiné. A pro ještě dalšího ještě jiné. Řekl bych, že právě ty jsou nejlepší. O nich napsal americký beatnický básník Corso, že nás učí milovat, obdarovávají nás životem a ze všech plamenů, které v nás zhasínají, ony hoří dál jak slunce.