LUBOMÍR BROŽEK

Vzácní přátelé a kolegové,

napadlo vás už někdy, co spojuje například básníky a prozaiky jako Vladimír Holan, František Halas, František Hrubín, Oldřich Mikulášek, Miroslav Holub, Josef Kainar, Josef Hanzlík, Vladislav Vančura, Ludvík Aškenázy, Jiří Šotola… a další, i slovenští přátelé by mohli jmenovat spisovatele, které spojuje smutný fakt, že se o nich v podstatě nemluví, anebo jsou zmiňováni stále měně a jenom velmi okrajově. Jejich poetika byla nevšední. Jejich metaforika objevná a inspirativní. Nemluví se o nich, protože Rubikon slovesné entropie byl překročen a v chaotickém diskurzu ideově vyprázdněné, o to více však ideologizované tlachavé postmodernity se stali nežádoucími. Mluví se o jiných, jejichž ego našlo zalíbení v efektním žonglování slovy a slovíčky lehkými jak peří padlého anděla. Miroslav Holub kdysi napsal: Potopa jest, když nám jdou od úst bubliny a my si myslíme, že jsou to slova… Ideologizace veřejného prostoru je téměř absolutní a obsahy slov se nebezpečně přiblížily sémantickému vakuu.

IVO FENCL

„Dubček snil o socialismu s lidskou tváří a Havel o kapitalismu s lidskou tváří. Oba tyto sny se ukázaly jako utopické.“ Jozef Banáš

„Zatímco obyčejný člověk je ochoten se ztrapňovat jen po hranice svých možností, politik tyto hranice překračuje pravidelně, i když si to často neuvědomuje.“ Týž

Úspěšný slovenský spisovatel Jozef Banáš je po matce maďarského původu, ale vedle maďarštiny je mu odmala vlastní také němčina. 27. září završil sedmdesátku.

ALEXEJ MIKULÁŠEK

Tak zní název knihy Johna Fiskea (1939), amerického kulturologa a mediálního teoretika, která vyšla poprvé pod názvem Understanding Popular Culture v roce 1989. Česky vyšla až letos (s vročením 2017) v pražském nakladatelství Akropolis (přel. P. A. Bílek, 324 str., ISBN 978-80-7470-190-0), opatřena předmluvou Henryho Jenkinse (Proč má Fiske stále co říci), záznamem diskuse Kevina Glynna, Jonathana Graye a Pamely Wilsonové (Jak číst Fiskea a jak rozumět populární kultuře) a konečně i doslovem překladatele.

MILAN BLAHYNKA

Výrok „Nech si hlavu ukrúti“ je pointa verše z básně V Hoteli v St. Georgen a platí paní v recepci, která se jistě nemůže vynadivit, co vše by chtěl básník při probouzení do slunce, jež „je vybozkané z nočnej tmy“: „Vedieť tak znovu namaľovať dúhu / Natrieť na žlto a vyvěsit tam / traslice kraslice prskavky klamavky / moje čáry máry / tvoje rozmary / jako lampióniky na jarmorku.“ Ten nadrzlý výrok přesně vystihuje PRÍBEHY A INÉ POKUŠENIA (z češtiny přeložil Peter Jan Kosmály, fotoilustrace Petr Žantovský, doslov Jozef Leikert, obálku s použitím koláže Miroslava Huptycha navrhl Dušan Babjak, sazba a tisk Eterna press, tisk na Slovensku), jimiž Irena Žantovská & Petr Žantovský vydávají počet ze svých večerů, ranních probouzení, pokušení a příběhů. Střídavý elektrizující proud jejich vyznání samozřejmě začíná i končí básněmi Ireny (správně podle úzu dámy mají přednost a také poslední slovo), tři oddíly začíná a tři zčásti jiné uzavírá svými básněmi Petr. Dialog vzájemného vyznávání je i v závěru, na Petrovo „Ako sa to deje“ odpovídá Irena: „Čítam ťa slnko.“ A výsledek? Naplnění výzvy Nech si hlavu ukúti, výzvy, jaké se v poetice vypadlé z kola říkalo autorská idea. Neboť:

JIŘÍ JÍROVEC

Byla doba, kdy byl mladý. Měl svoje osobní ambice, umělecké i politické. Naučil se pohybovat v tehdejším prostředí. Jinak se politika nedá dělat. Měl kamarády, přátele a možná i vlivné spojence mezi mocnými.

BOHUMILA SARNOVÁ

Tak nějak si zřejmě zavelel Jan Burian ředitel Národního divadla v Praze, když se chystal na vlastní režii naší ikonické opery od Bedřicha Smetany Libuši. To je pocit, který mne po neklidné noci, která následovala po zhlédnutí přímého přenosu této opery, ovlivnil jako nejvýstižnější. Pan ředitel, budu ho od této chvíle nazývat pan režisér, pojal celou operu skutečně víc než zvláštně. Operu, jako přímý přenos, živě, vysílala ČT na Artu v předvečer svátku a výročí 100 let od založení Československa, tedy 27. října 2018. Nedočkavě jsem ve svém křesle před televizní obrazovkou vyčkávala na úder 20. hodiny. Pokusím se nastínit postupně, jak se mi před očima odvíjel známý děj opery, na jaké scéně, za jakých režijních úprav – spíše záměrů.

EVA FRANTINOVÁ

Hodina harmonie na konzervatoři. Profesor Petrov zadává úkol: „Napište píseň s klavírním doprovodem, píseň na jakoukoliv báseň.“

JOSEF ONDROUCH

Zatímco televizní seriál Ano, Masaryk Zdeňka Mahlera z roku 1997 už zřejmě z programu ČT při slavném výročí zmizel a byl pochován i se svým skvělým tvůrcem, věrna tradici zopakovala ta naše „veřejnoprávní“ a jen podle názvu česká ČT lživé dílo svého oblíbence Jiřího Pernese. Opakovaně museli diváci protrpět oslavné ódy na poslední dva Habsburky: dva monarchy jen údajně a s donucením proti vůli Čechů na českém trůnu. Ale v pojetí ČT ve zcela zásadním konfliktu se štváči proti míru Tomáši G. Masarykovi a neméně podle ČT a Zitě odpornému Edvardu Benešovi. Tak jsme to opakovaně mohli slyšet autenticky opět z úst pro ČT nesmrtelné Zity Habsburské. Je pozoruhodné, jak si ČT svého autora, politicky neúspěšného moravského nacionalistu Pernese vyhozeného dokonce i z ÚSTR (Ústavu pro studium totalitních režimů), jinak eldoráda rychlokvašených historiků, hýčká. Zdá se, že je v ČT odborníkem skoro na všechno. Ale kdyby to byli jen Pernes a tahle ČT, kterou si musíme jako hada hýčkat miliardami z našich kapes na svém těle. Zdá se, že to nebude ani náhodné ani ojedinělé.

MICHAL BRZÁK

Diogenes

Jsem teď jak on

Zalezlý v sudu

Je mi tu fajn

A ještě tu budu