Laudatio na Zdeňka Zbořila

Připadl mi úkol pronést laudatio k udělení Ceny Unie českých spisovatelů Zdeňku Zbořilovi. To je úkol přetěžký. Jakými slovy oslavit toho, jehož doménou je slovo, jeho význam, smysl a dopad? Jak obmyslně uctít toho, pro nějž je právě myšlení způsobem a náplní celého života? Proto jsem sáhl do hlubin archívu a našel jeden víc než patnáct let starý rozhovor, který jsem se Zdeňkem Zbořilem sepsal do své knihy Média na pranýři. Vybral jsem z dlouhého textu několik otázek a odpovědí, která vyjadřují nejen samotného Zdeňka Zbořila a vše, co myslí, čím je prostoupen, ale zároveň jej představují jako jasnozřivce. Na tehdejších slovech jsem nezměnil ani písmenko. A znějí, jako by je vyslovil právě dnes. Pro tuto schopnost vidět a chápat, vidět dál a chápat hlouběji, jej mám už po dlouhá léta ve veliké úctě a jsem rád, že smím asistovat při udělení ceny Unie českých spisovatelů právě jemu.

Připomeňme pár samozřejmých tezí: Svoboda znamená i odpovědnost. Nezávislost neexistuje, není-li provázena morálkou. A morálkou se ohánějí zpravidla nemravní a neodpovědní. Stejně jako své vlastní zájmy a nevybíravé prostředky při jejich prosazování alibisticky svádějí na veřejnost. Veřejnost – a média, dvě trubice téže spojité nádoby.

Politická bádání jsou odnepaměti spojena s nějakou formou mediální prezentace. Shakespeare je nejlepším příkladem. Richard III. říká „Veřejné mínění mě učinilo králem!“, když tak křičí na těch pár lidí, které zorganizoval jako klaku, aby mu holdovala. Divadlo je vůbec, dá se říct, jakýmsi protohistorickým půdorysem pro politická sdělení, a tím i scénou pro ovlivňování veřejného mínění.

Čím si vysvětlujete, že se média tak často stávají doménou a útočištěm takto specificky orientovaných lidí, těchto „tvůrců dějin“? Co je na médiích tolik přitahuje?

Zřejmě je to možnost vůbec se předvádět na veřejnosti. Obecně touha lidí, kteří se snaží vytvářet podmínky chaosu, nebo chcete-li, boje, být teatralizován, je historicky bezbřehá. Lidé, kteří zaujímají radikální postoje, kteří touží po změně a boji, potřebují divadlo, tu scénu, na které se ukážou. A je jedno, jestli to znamená vyhodit do povětří Světové obchodní centrum v New Yorku, nebo něco jiného, jen to musí být vidět, musí to být na mapě, kterou má veřejnost před očima. Ta akce nemusí být velká, ale musí být publikovatelná, zveřejnitelná do všech koutů světa téměř bezprostředně. Konzervativci obvykle umějí soutěžit, ale nejsou disponování pro takový ideologický boj, v němž právě média hrají tak významnou roli tím sklonem k falšování a zneužívání myšlenek, dezinterpretaci skutečnosti. Tam jsou odzbrojeni. Když to řeknu osobně – před některými novináři skutečně stojím v němém úžasu. Nechápu, jak je možné udělat tolik veletočů, tolikrát změnit rétoriku a slovník, a nejen zprava doleva a naopak.

Není problém v tom, že novináři – stejně jako politici - bez pevného ideologického zakotvení, takové třtiny ve větru, mívají sklon vztahovat své hodnoty, své životy, své časově závislé názory, postoje a ideje k nějakým vzorům, modlám, elitám?

Samozřejmě, ta nepevnost názorů přináší nutně odvozenost postojů. A souvisí to s již zmíněnou teatralizací, a tedy i medializací politiky. Lidé se v takto pojaté politice stylizují do svých rolí, a není pro ně nemyslitelné jednu roli opustit a přejít do role jiné, důležité pro ně je, že se to odehrává na stejně viditelném jevišti. Sama schopnost předvést se, mediálně se ukázat jako by nahradila všechny jiné testy způsobilosti, občanské nebo politické.

Na to mám jednu teorii, a to je teorie „kdo má pravdu“. Novinář, a vůbec veřejný řečník toho typu, o němž hovoříte, má pravdu vždycky, a to z definice své neomylnosti. Mýlí se vždy ta doba, jíž je obklopen.

Ovšem. Ale tahle přehnaná sebedůvěra je obvykle znakem nějaké vnitřní nevyrovnanosti svého nositele. A ona neprostupná hradba zvenčí zakrývá nějakou vnitřní slabost.

Vidíte dnes hrozbu nějakého omezení svobody slova, cenzuru?

Za určitých okolností může být zesílen státní vstup do soukromé sféry občanů. On existuje už nyní, to si asi nemusíme zastírat. Důležité ale je, že je snaha vytvářet takové právní normy, které to dovolují. Už ve starém Římě se vědělo, že příliš mnoho zákonů ruší zákonnost. Přemíra zákonodárství vytváří prostor pro manipulaci, a je jen otázkou času, kdy dojde na svobodu projevu.

PETR ŽANTOVSKÝ