SLAVOMÍR RAVIK

Řekni, kde ty vize jsou… tuto melodii si mohou zazpívat a také ji pějí všichni futurologové, kteří hledí do vzdálenosti celého století, stejně jako analytici, kteří sledují kratší časový úsek, technokrati, kteří vymýšlejí nejrůznější technické smyšlenky, biologové, kteří se noří do tajemství života a do jeho zakódovaného programu. Také žurnalisté, i filozofové, píše se o notách této melodie v tisku i v literatuře – ba i ve filmech ve stylu sci-fi.

Jsme věru aspoň v části světa bohatě nasyceni, splnili jsme si přání, o nichž se nám před desítkami let mohlo nanejvýš snít. A přesto žijeme často s úzkostí v duši a mnozí z nás se bez psychofarmak neobejdou. Zmocňuje se nás úzkost z nenaplněného života. Strach z podminovaných zítřků, z vědomí chyb, jichž se civilizace dopustily a z tušené vize apokalyptické zkázy.

Oscar Wilde kdysi napsal, že „mapa světa, na které není naznačena Utopie, není hodna ani pohledu, neboť vynechává zemi, kam lidstvo popluje. A když tu lidstvo přistane, rozhlédne se a vida krásnější zemi, zase tam rozepne plachty. Pokrok je uskutečňování Utopií“.

Tedy se rozhlédněme, srovnejme své tužby s mapou, kterou nám po dvou tisíciletích, rozumí se „po Kristu“, zanechali naši předkové, a kterou před námi dokreslují naši současníci. Zdalipak jsou na těchto kartografických projektech zaznamenány Utopie, které by stály za to, abychom vůbec vytáhli plachty na stožár a zvedli kotvy. Jak již bylo zmíněno, knihovny jsou doslova nabité spisky, které pojednávají o naivních i hrůzyplných možnostech budoucího cestování. Obsahují šance, možnosti a perspektivy člověka a lidstva vůbec, avšak na každém z těchto svazků ulpívá stále gravitační tíha minulosti.

Ta dosavadní historická epocha se snažila o zmnožení materiálního bohatství, což se jí vyvedlo v menší části světa. Zatímco ovšem kdysi fantastové snili o dnešku, a nedožili se svých převrácených vizí, dnešní autoři se ještě dožívají časů, kdy se vzdávají vlastních iluzí a smyšlenek. Klasickou ukázkou je dílo Francise Fukuyamy, psané těsně před koncem 20. století (1992). Autor knihy, která povzbudila čtenáře na celém světě, americký občan působící na univerzitách zaatlantického kontinentu, totiž podlehl obecné iluzi, že zhroucením východních mocenských systémů končí čas válek a revolučních bouří. Mnoho napovídá již titul jeho knihy: Konec dějin a poslední člověk. V tomto objemném svazku se dovídáme, že pádem železné opony skončily dějiny. Prý budou stále „probíhat události a vycházet noviny, které o nich budou psát“. Příští demokratický řád světa svou expanzí bude jediným možným a také finálním stádiem vývoje lidstva.

Fukuyama se svého myšlenkového závěru, po dočasném sklízení ovací, vzdal. Stalo se tak uprostřed nekonečných válek, proti nimž třicetiletá válka byla sice tragickou, ale jen epizodou. Jaký je tedy dnešek? Rozmařilost i bída na jedné planetě. Když se sejdou mocní tohoto světa na svrchovaném zasedání, hovoří nikoli o udržitelnosti života, ale o stálém a udržitelném rozvoji. Bez ohledu na omezené zdroje vody, surovin, přičemž si i prostý školák si dovede spočítat, že pro miliardy lidí, kteří by rádi žili na úrovni dnešní Evropy, nemluvě už o Americe, není ani dost prostoru ani dostatek zdrojů.

Naše neskutečné hromadění majetku neuniklo autorovi Citadely, pilotovi druhé světové války, legendárnímu spisovateli Antoinu Exupérymu, který napsal doslova: „Tvá touha všechno počítat tě poutá k stavební hmotě místo k tváři, která je z ní složena a kterou je třeba poznat. Z toho pak nutně plyne, že lpíš na životě především jako na nakupení dnů, ačkoli je-li tu chrám čistých linií, bylo by přece šílenstvím litovat, že se v něm nenakupilo víc kamenů.“

Je zřejmě škoda, že se futurologickými vizemi zabývají autoři vyspělých zemí, kteří mají věru málo pochopení pro duchovní rozměr našeho putování, pro jemné předivo metafyzické naděje a pro etické normy, které zrály na evropském kontinentu dva tisíce let. Tady tudíž shledáváme, proč se futurologické studie, zakořeněné v posledních staletích, plní zejména sloupci čísel, křivkami grafů, překvapivými objemy peněz a výrobků či kýženými inovacemi a objevy techniky. Tato čísla zajisté poutají čtenáře, který je zvědavý na vlastní zítřek a pozítřek. Pro budoucnost, pro zobrazení reálné mapy Utopie, jsou ovšem tyto projekty – až na výjimky – bezcenné. Pro další myšlenkový sled této úvahy bychom si měli ujasnit, že existuje velmi podstatný rozdíl mezi tím, jak žijeme a mezi tím, jak bychom žít měli. A také mezi tím, jak bychom měli a jak budeme moci žít. Současní vizionáři své konstrukce neopírají o životní normy, na nichž bychom mohli zakládat své naděje nebo hororové vize. Naopak ekonomika tu hraje stěžejní roli, a proto se do popředí dostávají starosti o budoucí potřeby energetiky, výroby, obchodu, volného času, robotizace. Bankéři ovšem stojí v pozici hazardních hráčů u hracího automatu, v očekávání, že jim padne terno. Jen zřídkakdy se jejich očekávání naplnila – většinou jim uniká počátek krize, a tedy se pád jediné americké banky, ve stylu „motýlích křídel“ promění v recesi světového dosahu.

Tudíž i programátoři budoucích tras lidské civilizace nezapřou své myšlenkové kořeny; promlouvá z nich tváří v tvář potenciálním malérům minulost dávná i zrovna odkvétající, konvence unavené doby. Základem je umocňování potřeb a hromadění kvant. Výsledkem bude přinejmenším přenos nectností dneška do vzdálené budoucnosti. Výsledkem nemůže být nic jiného, než znásobený dnešek, doplněný nanejvýš komerčními inovacemi a budoucími objevy. Tedy více vynálezů, více pohodlí, více zboží a tedy i znásobené špatnosti dneška.

Citliví lidé ovšem již dnes cítí pod slupkou nahromaděného bohatství hluboký nepokoj – neklamnou duchovní prázdnotu našeho času. Nic proti trvalému rozvoji, kdybychom byli inspirováni bídou okolního světa, hladem, žízní a lidským utrpením, kdybychom chtěli zmírnit, ne-li odstranit bídu rozvojového světa. To, co nás znepokojuje, je ovšem jen sobectví a rostoucí nároky člověka nikoli nasyceného, ale doslova přežraného „civilizovaného“ ostrova na této planetě.

K tomuto tématu se svého času vyjádřil filozof Rudolf Jičín, inspirovaný A. Schopenhauerem. Napsal totiž, že „vítězí ideje obyčejných lidí. Jsou to ideje, týkající se moderních mýtů jako je mír, práce, rovnost, životní standard, technika, móda, konzum, turistika, sport, populární umění, hygiena a úpravnost. Odstraňte tyto ideje a budete mít čisté ovzduší. Jinak se namáháte úplně marně. Nic nezmůžete, dokud bude vládnout člověk, který chce stále něco nového, jiného, modernějšího, stále více předmět“. „Luze je třeba přísně odměřovat. Podporují-li se její touhy po materiálním blahobytu, probouzí se jen dál její nenasytnost,“ pokračuje Jičín. „Je-li někdo takový dobytek, že není schopen sám dobrovolně omezit své materiální potřeby, nemá-li tolik vlastního rozumu, aby si dovedl představit nějaké meze, pak nezbývá nic jiného, než aby mu jeho pseudopotřeby omezil někdo jiný, kdo ten rozum má.“ A konečně, „svět, má-li za něco stát, musí se přizpůsobit těm nejvyspělejším. A ti na nějako civilizace, krámy a tretky serou. Jsou askety z vlastní vůle. Ostatním budiž askeze přikázána“.

Což není pouhá moudrost jednoho intelektuála z konce dvacátého století. Je to, do jisté míry, i test inteligence. Kdo se s těmito řádky nedokáže vypořádat ve své mysli, vydává svědectví sám o sobě. Proto se říká, že Rudolf Jičín je nepublikovatelný, respektive společensky neúnosný – i když v tomto stylu sám žil.

Nyní je to ovšem téma mnohem závažnější než kdykoli předtím. Protože planeta jako celek – aniž o tom má prosté lidstvo povědomí – bojuje doslova o život. Mluvíme-li o tom, jak bychom si na tomto světě měli počínat, potom indické myšlení a evangelia dokázaly už před tisíciletími tento recept nabídnout v podobě duchovních hodnot. Člověk totiž bez etických měřítek, bez vyšších norem a pochopení smyslu svého konání na této planetě je bezbranný vůči vlastním dílům zkázy.

Technika, moc nových objevů, totiž vrhly na člověka stín a netušené riziko. Jejich pokrok v obojím smyslu povzbuzovali i futurologové u svých psacích stolů a stolních počítačů. Můžeme si v tomto ohledu připomenout, co jsme se v polovině minulého století mohli dočíst ve studii amerického Hudsonova institutu. Nejde jen o selhání vizí, ale i o pohled tehdejších vizionářů. I nezbývá, než se zeptat, zdali se měl člověk na této zemi tisíce let namáhat, aby se dozvěděl, že „normální občan roku 2000 procitne osvěžen z bezesného, léky povzbuzeného spánku. Spolkne k snídani pilulku o 200 kaloriích a vklouzne do čerstvého jednoduchého obleku. Elektrickým autem se dostane do práce rychlostí blesku. Tam bude sedm a půl hodiny mačkat tlačítka a sledovat měřící stupnice v továrně bez prachu, bez plynu a bez hluku“.

Jiní vizionáři se ovšem více přiblížili dnešku – psali totiž o centrálním počítači, který bude shromažďovat osobní údaje o každém občanovi. Záznamy budou obsahovat téměř všechno z našeho bytostného soukromí. Některá skladovaná data, přenášená počítačovou sítí jsou pochopitelná – dovídáme se o průběhu svých chorob, banky sledují své zadlužené klienty, údaje o jejich movitém i nemovitém majetku. V úředních databázích jsou uvedeny údaje o našich rozvodech, o našem bydlení, o školách, které jsme absolvovali. Ovšem běžnou praxí se staly i odposlechy a díky počítačovým operátorům jsou dostupné i texty, které momentálně čtete.

Jakmile začnete hledat určité služby nebo speciální výrobky, rázem vás začne zahlcovat spousta nabídek a široká paleta hledaného zboží ve všech cenových relacích. V určitých centrálách si může kdekdo vyhledat nejsoukromější informace o komkoli z nás. Informace, vzácné to zboží, jsou zkrátka na prodej. Mohou navigovat podnikatele na nejrůznější výhodné koupě a prodeje. I mnozí z nás jsou kdykoli prodejní jako lidské bytosti.

George Orwell v románu „1984“ byl skutečným vizionářem. Skoro všechna jeho, kdysi nemyslitelná literární témata se totiž stala součástí každodenního života. Orwellovým světem vládnou tři supervelmoci, z nichž dvě se střídavě spojují proti třetí mocnosti. Člověk je sledován a odposloucháván na každém kroku. I v nejintimnějším soukromí je studována míra jeho loajality s panujícím systémem. Dokonce se začaly vyrábět i televizní přijímače s oboustranným provozem. Prolamují tak poslední bariéru našeho soukromí. Ve chvíli pohody, před obrazovkou, si není od této chvíle nikdo jist, zda není sledován, co má zrovna k večeři.

V jiných futurologických dílech jsme se dočítali, že budeme žít pod bičem „dráždidel“ – čemuž odpovídá spotřeba povzbuzujících anebo utišujících medikamentů, nemluvě o rostoucí drogové závislosti stále širšího vzorku populace. Aldous Huxley nechává 632 let po Fordovi pěstovat budoucí potomstvo v retortách, doslova na běžícím pásu, přičemž se už předem rozhoduje o genetické kvalitě rodících se dětí, o jejich specializaci a o rozdělení na kasty. Biologie a medicína se vskutku tomuto hororu přiblížily – plození „in vitro“ se stalo běžným lékařským řešením, a genetické zásahy do našeho kódu jsou předmětem mimořádně intenzivního výzkumu. V Bradburyho románu 451 stupňů Fahrenheita zase ničí „hasiči“ v plamenech všechna díla světové literatury, což by bylo jen opakováním podobných paličských operací lidských dějin. Posléze Herman Kahn se dokonce pustil do projektu „stroje posledního soudu“. Tento americký futurolog, který se nedožil konce 20. století (+ 1983) byl poradcem všech amerických prezidentů od Harryho Trumana po Ronalda Reagana, byl vlivným činitelem v bouřlivých časech, zpracoval teorii, že existují různé stupně hrůzy a sám o sobě pravil, že je bojovníkem proti „uhlazenému myšlení“.

Jeho myšlenka podminování planety vyděsila nemálo lidí. Pravil o stroji totální zkázy doslova: „Myslím, že se dá postavit, přesněji: vím, že se sestrojit dá.“ Konstrukce by, podle jeho propočtu, trvala asi deset let, náklady by reprezentovaly asi deset miliard dolarů a princip posledního soudu je vlastně prostý: Asi 600 metrů pod zemským povrchem by měl být uložen atomový pekelný stroj, který by byl s to vymazat všechen život na naší planetě. „Podívejte se“, vysvětloval, „stroj je napojen na počítač, který je vybaven všemožnými záznamními přístroji. Elektronický mozek má tento program: jestliže Sověti nebo jiná mocnost udělají něco z tohoto výčtu, například shodí pět bomb na USA, obsadí Berlín, urazí našeho velvyslance v Laosu nebo něco dalšího, co na ten seznam napíšeme – bouchne to. Seznam musí být podrobný a musí být sestaven s děsivou jasností. Všechno ostatní jde samočinně. Jakmile počítač zaznamená porušení jednoho přikázání, vyletí Země do povětří. Ale s tím si není třeba dělat starosti, protože nikdo se neopováží některé přikázání porušit.“ Stroj podle Kahnova soudu, lze učinit nezranitelným a hlavně, jak poznamenal, „pekelný stroj nemá potíže s humanitářskými vzněty“.

Pekelnou mašinu (zatím) nikdo nesestrojil – ovšem na sebevraždě v tomto stylu všichni nepřetržitě pracujeme. Na světě probíhají stále války, jež vojenští odborníci nazvali „periferní strategií“. Tedy na periferii mocností se odehrávají konflikty, v nichž si rozhodující mocnosti ověřují funkčnost a přednosti vojenské techniky – je to jednou některá ze zemí Blízkého východu, jindy hrátky v Latinské Americe anebo na Dálném východě. Tedy se dostávají ke slovu i nespolehlivé rakety, oblohu křižují letadla s jadernými střelami – a často schází jen málo, aby selhala lidská psychika – buď pilotů, nebo řídících mocností. S kufříky posledního soudu totiž putují málo odpovědní mocní tohoto světa, a populace čítající skoro deset miliard lidských dušiček nemá ani tušení, že se hraje každou chvíli o osud celé planety. Astrofyzici se dohadují, zda je jen v našem vesmíru bezpočet podobných civilizací, zatímco jiní kolegové, kteří sázejí na zázračnost života, který je věru nepravděpodobnou veličinou od samého počátku, soudí, že jsme jedinou obydlenou planetou.

Posléze někteří badatelé usoudili, že v celé naší nebeské soustavě neexistuje podobná civilizace, protože technický vývoj, bez etických pravidel, dospěje k fázi, kdy se obydlená planeta a její život nutně samy zlikvidují. Abychom byli konkrétní: respektovaný britský fyzik jaderných částí, Brian E. Cox se nediví, že jsme se s žádnou vesmírnou civilizací nesetkali. Podle jeho mínění, je velmi pravděpodobné, že postupem techniky začnou schopné civilizace bojovat globálně za jeden projekt, (může to být podle nás třeba jen touha po pitné vodě), takže dochází k válkám, k destrukci planety, a to dřív, než se život stačí přestěhovat jinam.

To je tedy představa o sebevraždě ve velkém, aniž bychom k tomuto účelu potřebovali apokalyptický stroj Hermana Kahna. Navíc nám nejvýznamnější astrofyzik Stephen Hawking na přelomu tisíciletí doporučuje, abychom hledali náhradní planetu v nejbližších tisíci letech, tedy do konce našeho třetího tisíciletí, protože se naše zeměkoule stane neobyvatelnou. Zajisté i naší vlastní zásluhou.

Z připravované knihy Bulvár ztracených iluzí