BOHUMILA SARNOVÁ
A je to tady! Vzduchem rezonuje a vlní se pár písmenek, jedno slovo. Slovo skloňované ve všech možných pádech. A kdyby byla čeština o něco bohatší, tak by snad byly vyčerpány i ty její dosud netušené možnosti. Volby, volby, volby. Na tom by nebylo ještě nic tak moc objevného. Je prostě dána možnost jednou za čas prostému lidu, aby se vyjádřil. Naivita. Otázkou je, kdo je tady vlastně v tomto případě naivní. Ti, co se nechávají zvolit? Nebo ti, kdo je volí? V obou případech je na tom něco zvláštního. Je to hra kočky s myší.
Už jste někdy viděli, jak tento souboj dvou savců probíhá? Ten velký, mocnější, si myš vyhledá, nadežene, chytne do pracek a vysune drápky. A už nepustí. A drží. Pevně. A co myš? Dala se prostě a jednoduše nachytat „na švestkách“. Chvilku nedávala pozor. Jak se jí ta neopatrnost vymstila. Ale pozdě bycha honit, že? A tak si s ní kočka pohrává, chvilku ji pustí, zase chytne, a tak to dělá do té doby, než ji to přestane bavit. A potom myš sežere, se vším všudy, i s chlupama.
Dávný Ezop věděl prostě své a sypal bajky z rukávu. Současný našinec ani nemusí Ezopem být a toto podobenství by mohl, jak se říká, také sypat z rukávu. Jednoduché a okaté je na tom jedno: vše se neustále opakuje, vše ve smyčkách doby víří a valí se s nepochopitelnou silou zdánlivě vpřed. I když ve své podstatě se dostává na předchozí úroveň. Jen s jinými lidmi v čele, v jiné rovině. A tak se slibuje, maluje, poskakuje, vytváří se tyátr, zpívají teskné i veselé melodie všech stupnic lákadel.
Stejně jako ta kočka s myší si pohrávají kandidáti se svými potencionálními voliči. Jejich vějičky jsou voňavé, lesklé, nadýchané, prostě k nakousnutí. Když konečně omámený volič naskočí na jejich hru a kývne na zmiňované dobroty, zatančí si úspěšní zvolení lovci vítězný taneček.
Ovšem nedomnívejte se, že po tom oslnivém tangu s růží v zubech a lakýrkách úspěchu na duši nastane doba plnění a rozdávání dobrot pro ten spodní plebs, který jim dopomohl k výšinám. Kdepak. Všechno je rázem jinak. Teprve teď nastane ta doba pravých bitek, strkanic, úskoků a bojů. Teprve teď se vynoří žraloci a vysunou bojovně své zubaté čelisti. Začne boj kdo s koho. S kým ano a s kým ne. S kým zásadně ne. Proti komu. Nejlépe proti všem.
Ó mistře Jirásku, to byste teprve koukal! Skoro již pravidelně všem vydrží povolební tanečky až do příštích voleb. Pokoušejí osud znovu a znovu. Ti minule úspěšní se snaží udržet v sedle pádícího koně politiky. Ti minule neúspěšní vymýšlejí, jak vše zaonačit, aby byl volič naladěn na jejich vlnu.
Nemyslete si, že scénář je psán pro každý národ, stát, zemi extra. Ne. Je nachlup stejný, jen s mírnými odbočkami, podle barvy pleti, položením očí a drobnými odchylkami od „normálu“. Liší se i mírou bojovnosti, brutality, průbojnosti. To už odvisí od mentality daného národa.
Obyčejný člověk ani nemusí hluboce zkoumat, jak že to vlastně je a jak že to dopadne. Vždycky stejně. Zvítězí ti dravější, drzejší, sprostší, velkohubí s obrovským batohem slibů a předvádění. Prostě všesvětový tyátr.
A co na to obyčejný, řadový pěšák, človíček z lidu? Človíček, díky kterému ještě stále tečou do kapes nenažranců a na jejich stoly penízky z daní a laskominy nevídaných chutí pro lukulské hody bezpracných zisků?
Takhle nějak to vidím z té naší nádherné Vysočiny. Pokládám si velmi často otázku: nemohlo by to všechno být úplně jinak? Jenomže. Svět se řítí nezadržitelnou silou vpřed. Smetává okolo sebe vše nepotřebné. Všechny překážky, jež stojí v cestě ke kýženým cílům. K moci, mamonu, vrcholům. Stává se, že přijde čas, kdy je potřeba změny. Ti nahoře převlékají kabáty. Přeskakují z jedné formace do jiné. Tam, kde jim bude lépe, kde je voňavější pastvina a pevnější půda pod nohama. Človíček dole přepřahá. Zkouší, který kůň ho doveze jinam, dál, lépe. Pomalu ale dochází ke zjištění, že už neví koho zapřahat, za čím pluhem se trmácet a dřít.
Že by se kruh poznenáhlu uzavíral? Že by došlo na jiné lámání chleba nežli toho bochníku, který mu je po troškách podstrkáván? Když ale chybí ten bájný pekař, který by rozdával housky a chléb a iluze měnil na skutečnost. To je zatím báj budoucnosti, která nedojde jen tak lehce naplnění. Protože kde není vůle, není ani síla něčím pohnout.
A žraloci v lakýrkách? Tak ti mají stále široké pole působnosti v oceánech lidské nezralosti. Stejně jako když je voláno „král zemřel, ať žije král!“ Stejně tak se už v této chvilce rýsuje plán dalších a dalších voleb, které „jistě“ povedou lid k nevídaným výšinám, možnostem, úspěchům, blahobytu… Už dobře tuhle písničku znáte, že!
Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ