ALEXEJ MIKULÁŠEK

Pod názvem U DUNKERQUU ZA SVOBODU, V RUZYNI ZA ČEST vyšla před časem v pražském nakladatelství Futura kniha vzpomínek Františka J. Kolára (1919 v Praze – 1984 v Teplicích), kterou podle „záznamu vzpomínek zpracoval a k vydání připravil“ jeho syn, literární, divadelní a filmový kritik, spisovatel Vladimír Kolár (Praha : Futura, 2017, 183 s. ISBN 978-80-88035-15-2). A už na úvod je nutné konstatovat, že jde o kvalitně připravenou edici nejen po stránce redakční, ale i faktografické, tedy že představuje jednak cenný historický dokument, jednak čtenářsky přístupnou memoárovou literaturu, v níž je fakt současně faktem literárním, jakkoli non-fiktivním.

František J. Kolár patřil ke generaci českých židů-komunistů, intelektuálů se silným sociálním cítěním a viděním, kteří vyrůstali v době hospodářské krize a ohrožení republiky a ostře vnímali všechny rozpory a nespravedlnosti, chtěli se však podílet na obraně do jisté míry liberální demokracie (už proto, že byla lepší než fašismus či nacismus). Z rasových důvodů byli nuceni republiku opustit. Kolár „volil“ nikoli Moskvu, ale Londýn, jistě po značných problémech a peripetiích, jež jej zavedly ze Slovenska a Maďarska do Srbska, dále až na Blízký východ a do „cizinecké legie“. Vstoupil do československé armády a účastnil se bojů za osvobození Evropy (odtud první část názvu knihy) i Československa.

Po válce jeho kroky mířily do světa „velké politiky“. Tehdy vedení komunistické strany využilo zvláště jeho ekonomického vzdělání a myšlení, taktéž schopností dnes ceněných v oboru PR.

Jako příslušník „západního odboje“ (navíc podle norimberských rasových zákonů Žid a také proto stereotypně podezírán ze sionismu, resp. ze sympatií k němu) byl začátkem padesátých let v zinscenovaném politickém procesu (Rudolf Slánský, Ludvík Frejka, Otto Šling, Josef Goldmann etc) „shledán vinným“, odsouzen a uvězněn (1954). Přesto si zachoval pevnou páteř, důstojnost a čest, když mnozí tlak nevydrželi a „udávali“ třeba i své blízké (odtud i druhá část názvu).

V roce 1959 byl sice z vězení propuštěn, ale nikoli automaticky plně politicky i morálně rehabilitován. K tomu došlo až v roce 1963 (tehdy ho zastupoval JUDr. Josef Rychetský), přičemž „žádné tzv. protistátní spiklenecké centrum neexistovalo“, stojí mimo jiné v rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež autor dále cituje. Závěrečná kapitola je proto nazvána Očista: „Vrátil jsem se do ostravského deníku Nová svoboda a zakrátko jsem byl jmenován jeho šéfredaktorem. / Moje žena se mohla po stejně dlouhých letech vrátit k povolání dramaturgyně /…/ Tehdy právě dokončila román Jen o rodinných záležitostech!, inspirovaný mým osudem politického vězně.“ (s. 177) Román vyšel ve stejném roce a byl po více než čtvrtstoletí úspěšně zfilmován (režie Jiří Svoboda). A také jde o jedno z mála děl Jaromíry Kolárové, které vzala restaurační moc částečně na milost (a ještě snad Holky z porcelánu a Léto s kovbojem, úspěšné „normalizační“ filmové komedie).

Kniha nese žánrové rysy memoárové i autobiografické literatury, srov. už první věty: „Narodil jsem se 29. května 1919 v Praze v Klimentské ulici, tedy ve čtvrti na rozhraní obydlí proletářů a středních vrstev. Tehdy to byla čtvrť přemalebná, byly v ní Špačkovy mlýny; jeden z nich, který byl zbourán až daleko později, byl pamětihodný tím, že z války se Švédy v něm ještě zůstaly kamenné koule používané nepřítelem.“ (s. 5) Jestliže první věta má čistě životopisný charakter s jakýmsi sociologickým pozadím, navazující část ukázky má ráz pamětí, psaných navíc rukou zkušeného žurnalisty.

Kolár byl svým ustrojením český vlastenec (odmítal však tzv. hurávlastenectví a „nicnežnárodní vlastenectví“ a zvláště šovinismus, jemuž se tak dařilo v armádě) i komunista věřící v příchod spravedlnosti cestou převzetí moci pracujícími, vedenými nějakou avantgardní stranou. Skutečnost, kterou zde nemohu nevnímat jako revoluční teror částečně srovnatelný s francouzským v době velké buržoazní revoluce nebo ruským z doby říjnové revoluce, samozřejmě bez hrůz občanské války (příležitostí k jejímu zahájení bylo sdostatek), tedy ona část revolučního teroru dobře známá jako politické procesy s účastníky „protistátního spikleneckého centra“ vedla k částečnému přehodnocení idealizované skutečnosti, jakkoli autor zůstal komunistickému přesvědčení věrný (kniha je psána z třídních a socialistických, dobovým výrazivem „proletářských“ pozic).

Dalším důležitým rozměrem Kolárovy identity byl jeho židovský původ, dílem vnitřně uvědomovaný např. vzpomínkami na rodiče a prarodiče (Kohnovi si po vzniku republiky změnili jméno na Kolárovi), dílem vnějším tlakem připomínaný zvláště antisemity nejrůznějšího politického zabarvení, od otevřených nacistů a fašistů (rasových elitářů nejen českých a německých) přes tzv. demokraty (mravní elitáře) až po novodobé mesiáše (sektáře toužící získat a udržet moc). A jakkoli to zní možná zvláštně, objektivně vzato byl i Evropanem sdílejícím osud tisíců a desetitisíců mu blízkých, podobných, a tak např. v souvislosti se středoškolským časopisem Mladá kultura píše, že „židovští studenti, kteří neviděli řešení v sionismu, byli přesvědčeni, že jenom komunistické a socialistické hnutí nekompromisně bojují proti rasismu“. (s. 9)

Z „prostřeného stolu“, kterým je každá dobrá kniha, si vybereme jen některé motivy, dokreslující složitost a peripetie životního osudu formovaného událostmi dvacátého století. Jako červená nit se vzpomínkami vine varování před sektářstvím a důraz na šíři a polyfonii toho, co označoval jako pokrokové umění, v přímé narážce na „vyčpělé“ umění dobových českých čítanek, Elišky Krásnohorské a „generála“ Rudolfa Medka. Přitom i výrazy jako „bojující fronta“ je nutné chápat v širším kontextu než primitivně stranickém („na vysokých školách měli komunističtí studenti koalice s levicovými agrárníky“. (s. 20) V souvislosti s protesty proti zničení Masarykovy bysty na schodišti Filozofické fakulty UK zfašizovanými studenty připomíná, že strašnou „ironií osudu pak bylo, že někteří ze studentů, kteří na schůzi spolku křičeli fašistická a antisemitská hesla, byli sami nakonec odvlečeni z kolejí do nacistického koncentračního tábora“. (s. 35)

Část pamětí připomíná cestopis po zemích Blízkého východu, přičemž dojmy zde získané jsou rovněž otřesné. Jeden z nich je ze syrského Aleppa a přibližuje koloniální minulost tohoto města. Navštívili jej v doprovodu příslušníka francouzské cizinecké legie, „abychom si mohli nakoupit nějaké ovoce. Nestálo to tam mnoho, přesto se náš průvodce, seržant, vždy ptal, kolik stojí tyhle mandarinky, tyto pomeranče, ananasy a jiné druhy ovoce. Chudák Arab řekl nějakou sumu v piastrech, načež náš seržant vzal bič a praštil ho po zádech. Tak dlouho ho mlátil bičem, až dosáhl svého a vynutil si zboží za směšnou cenu. Vyděsilo mě to, bylo to pro mě první setkání s praxí koloniálního systému. A byla to pro mne rána jako do vazu.“ (s. 46)

Vedle vzpomínek na Vlada Clementise, nad nímž „pořád visela hrozba definitivního vyloučení ze strany“ a kterého prezident E. Beneš „jmenoval do právní rady, což byl jakýsi nejvyšší soud v emigraci“ a současně jej „postavil do čela slovenského rozhlasového vysílání z Londýna“ (s. 52), to byly reflexe nacionalismu bujícího v řadách příslušníků profesionálního důstojnického sboru: „Mezi námi v armádě bylo pochopitelně hodně Němců, byli to naši občané, antifašisté ze Sudet. Ti byli ze strany důstojníků vystaveni obrovské nenávisti, rozhodně za ní nebyla deklarovaná nestrannost, ale nacionalistická zášť a zaslepenost. Přitom naši Němci patřili k nejlepším bojovníkům.“ (s. 54) Kolár si velmi vážil i „přátelství a spolupráce s Eduardem Goldstückerem“, s nímž se znal už před válkou: „Byl to řečník s neobyčejným magnetismem, nevíc dobře vypadal, takže studenti jím byli nadšeni. Líbil se i děvčatům, z nichž některá jeho vystoupení přiváděla přímo do extáze. Byl nesmírně vzdělaný, chytrý, uměl se vyjadřovat.“ (s. 68-9) Společně s Vladem Clementisem se stal obětí politických čistek padesátých let, jakkoli nebyl popraven a po plné rehabilitaci se stal mj. jedním z našich nejvýznamnějších germanistů, znalců Franze Kafky a hnutí Mladé Německo. Kolár se přímo účastnil osvobozovacích bojů ve Francii (boje o Dunkerque), přičemž nezakrývá i jejich odvrácenou stránku, „důsledek chyb při vedení bojové operace“ (s. 89), ani barbarství, jež lze jen částečně ospravedlnit německým válečným genocidiem: „Před námi byli v městečku po dlouhou dobu němečtí vojáci, z nichž mnozí si tu vytvořili různé svazky s místními ženami. Po osvobození Arneke tyto ženy Francouzi trestali tak, že jim stříhali vlasy, polévali je dehtem a posypávali peřím a často nahé honili po městě. Tímto barbarským, krutým způsobem však trestali jen obyčejné ženy z prostších poměrů, zatímco dámám z lepších kruhů, středostavovských nebo šlechtických, které si též užívaly sex s Němci, nikdo nic neudělal. Ty obyčejné, ubohé holky, které si prostitucí vydělávaly na živobytí, chodily do hospody, přátelily se s našimi vojáky, a my jsme tušili, že když mají na hlavě šátek, že mají pověst nacistické štětky. Život je nemálo složitý i v těchto věcech.“ (s. 90)

Nepříjemné zážitky jej čekaly rovněž po příjezdu v „battle dressu“ do Prahy, neboť většina jeho příbuzných už nebyla mezi živými. Návštěvu svého bytu v Klimentské ulici líčí těmito slovy: „Když (Oldřich) Kovář otevřel dveře a uviděl mě, poznal jsem, že podobně jako já i on prožívá velice složité okamžiky. Začal cosi vysvětlovat, že chtěl jen věci v bytě pro rodinu uchovat, až se vrátí, proto s nimi moc nehýbal. Mně však tehdy stačilo, že má na sobě župan mého táty a na stole v kuchyni naše nádobí po předcích ze Zavlekova, a jeho bolestínské výlevy už jsem nevnímal. Když si přede mne klekl, obešel jsem ho a zamířil do koupelny. Tam jsem před útěkem v roce 1940 za okénkem do světlíku zavěsil provázek, na kterém byl připevněný balíček z voskovaného plátna s mými nejdůležitějšími věcmi a osobními doklady. Vytáhl jsem ho do okna, byl neporušený. S tímto drahocenným pokladem jsem pak postupoval ke dveřím bytu, ještě mi zbývalo vyhnout se postavě nového nájemníka, který tu byl zhroucený do skrčenecké polohy, a byl jsem venku. Tehdy jsem si uložil, a také to stoprocentně splnil, že k tomuto bytu se už nikdy v životě nepřiblížím.“ (s. 107-8)

Samostatnou kapitolu pak tvoří jeho působení v Rudém právu a národohospodářské komisi ÚV KSČ vedené Ludvíkem Frejkou, jehož pokládal za „největší formát mezi československými komunistickými ekonomy“ (s. 113), současně však přináší příklady toho, „jak jsme v Praze na ÚV málo věděli o životě, jak jsme stále žili mezi sebou a na schůzích, kde se nám zdálo, že dole jsou jen samí andělé, kteří si nepřejí nic jiného než socialistický ráj“. (s. 127)

Jako velmi zajímavé vyznívá Kolárovo srovnání Rudolfa Slánského s Klementem Gottwaldem. S prvním z nich byl v denním kontaktu po několik měsíců, Kolárovi se jeví jako „člověk bez duše, bez krve /…/ studený jako psí čumák /…/ patřil ke generaci funkcionářů, pro kterou revoluce, strany znamenaly všechno, zatímco konkrétní lidé neznamenali nic“. (s. 129) Toto odlidštění a svého druhu bezohlednost mu zlomily vaz, „lidé ho neměli rádi, když zmizel, nikomu nechyběl“. (s. 129) Gottwald mu připadá „strejcovský, lidový. Třebaže byl intelektuál, promluvil s každou bábou, s každým dědkem, když na ně někde narazil. Utíkal do Daliborky, aby unikl svým strážcům, a tam se šoféry a zahradníky seděl a mastil mariáš. Když po něm jeho hlídači pátrali, měl z toho legraci“. (s. 128)

Pozornost zaslouží i metody „arizace“ vedení nejen komunistické strany, ale i státních úřadů a podniků, kdy „židovští soudruzi odcházeli z vedoucích míst ve státě, pokud nebyli zatčeni“ (s. 137) se zdůvodněním, že „jsme to se semitofilstvím přehnali“ a že kosmopolitismus je „odvěká přece židovská nemoc“ (V. Kopecký).

Odpovědnost za uvěznění své i řady blízkých a soudruhů vidí především v činech prokurátorů a soudců „Urválkova typu“, v porušování zákonnosti („orgány justice neplnily tak své povinnosti dané zákonem“, (s. 160), dále viní pracovníky vyšetřovací správy StB, z nichž „mnozí tam dělali více, než co jim nadřízení přikazovali, a vybudovali si na této černé, špinavé práci kariéry v době, kdy se současně našli mezi příslušníky StB čestní jednotlivci, kteří z Ruzyně utekli, třeba do ostravských dolů, jako brigádníci“, podíl odpovědnosti „mají i ruzyňští dozorci, kteří se také účastnili mučení vyšetřovanců“ (s. 161), nevynechává ani ty obžalované, „kteří se dali získat ke křivým svědectvím“. (s. 162) Nemalou „odpovědnost mají nesporně i spisovatelé, publicisté a novináři, kteří podlehli proslulému Tatarkovu ‚démonu souhlasu‘ a účastnili se pogromové kampaně na stránkách tisku“, morální odpovědnost nese také lhostejná veřejnost a členové komunistické strany, „kteří tak snadno uvěřili konstruovaným obviněním a doznání obžalovaných“, stejně jako „vedoucí politikové té doby, kteří pro procesy a dokonce popravy hlasovali“.(vše s. 162), K. Gottwalda samozřejmě nevyjímaje.

Paměti Františka J. Kolára společně s edicí pamětí jeho ženy, spisovatelky Jaromíry Kolárové, představují velmi důležité ediční počiny posledních let a částečně jimi byl splacen dluh vůči české literatuře. Mohly by snad i napomoci korigovat oficiální obraz novodobé české historie jako obraz komunistického „zla“ a antikomunistického „dobra“, jakkoli škod v tomto směru už bylo napácháno tolik, že si velké naděje dělat nemůžeme.

Vladimíru Kolárovi jistě patří dík za trpělivou a pečlivou přípravu textovou, v neposlední řadě i za rozsáhlou a reprezentativní fotografickou přílohu.